Svobodné zednářství

Blahoslav Janeš

Motto: Co je Svobodné zednářství?

Duch přírody a duch Boží ... je věčným Tvůrcem. Jeho Slovo odhaluje nám nauku pravdy a moudrosti, ze které staří národové čerpali, povznesli se nad pomíjejícnost a poznali věčnost již zde.

Pozitivní pravda je dosažitelná pouze sebepoznáním a nejužším stykem s naší duchovní podstatou. Probouzeti v nás duchovní sílu, poznati oko, které vidí ve mně, to jsou plody sebepoznání ...

Vlastní a poslední účel zednářství je poznání Prorockého Slova, které všichni lidé nosí v sobě.

/Jan Křtitel Kerning /Krebs/
německý zednář a duchovní učitel
zemřel ve Stutgartu r. 1851

 

Definovat Svobodné Zednářství je úkol velmi obtížný, neboť se jedná o kulturní fenomén, který nemá sobě rovného v dějinách naší vzdělanosti. Nejedná se o jednotnou, organizačně semknutou instituci, jak by se mohlo na první pohled zdát, je to spíše ideový proud, který má mnoho forem a který prochází duchovním životem západní civilizace od konce středověku. Má však své kořeny ve vzdálené minulosti, podléhá proměnám v jednotlivých dějinných obdobích a oblastech. Jeho vývojová linie je tak rozvrstvena, že je téměř nemožné svobodné zednářství v několika slovech výstižně definovat.

Zednářství není ani náboženská či filozofická komunita s pevně stanovenou věroukou, není ani charitativní organizací – i když se takovou činností rovněž zabývá, není ani společenstvím osob usilujících o změnu společenského řádu k prospěchu člověka, i když se na takových aktivitách jeho členové výrazně podíleli.

Jedna z československých vrcholných zednářských institucí definovala je jako ideové společenství vybudované na ideálu humanity, které vytvořilo vlastní symboliku a rituální strukturu a které prokazatelně vzniklo navázáním na tradice stavebních a kamenických hutí a po stránce ideové je pokračováním vývojové linie kultových společenstev a mysterijních svazů, sahajících až do dávného starověku.

Angličané, kteří se pokládají za zakladatele svobodného zednářství v jeho moderní formě, je označují za soustavu svého druhu, založenou na mravnosti, která je zahalena do roucha alegorií a zprostředkuje poznání skrze symboly. Učí dobročinnosti, úctě ke svazkům pokrevním a k poutům přátelství. Francouzi, kteří naopak zdůrazňují aspekty společensko – politické, hovoří o univerzálním hnutí, které spočívá na duchu solidarity a řídí se požadavky svobody, rovnosti a bratrství a má za cíl morální zdokonalení lidstva. Svým členům ukládá povinnost vzájemné podpory i s nasazením vlastního života.

Všechny tyto pokusy definovat zednářství pomíjejí nebo příliš málo zdůrazňují iniciační povahu zednářstvía všech jeho institucí, pokud ovšem pracují rituálně. Třeba podotknout, že útvary, které nepracují rituálně, přestávají zednářské v pravém slova smyslu a stávají se osvětovými či filozofujícími kroužky. Zednářství je v tomto pojetí tedy společností zasvěcovací, která svým rituálem a jeho prožíváním, jakož i kontemplací symbolu, vede člověka ke zjemnění a povznesení individuálního duchovního života a nazírání. Tato subjektivní spirituální složka je zastoupena v praxi lóží a organizací v různých zemích a směrech v rozličné míře. V každém případě však symbolika a rituál působí vždy, a proto je možno pokládat za iniciační společnosti i takové, které se za ně samy nepokládají. Vnímání symbolů, provádění a prožívání rituálů a pěstování bratrských vztahů mezi členy lóží a celého bratrstva jsou charakteristickými znaky zednářství na celém světě a jsou neodmyslitelnou součástí skutečné zednářské praxe.

Souhrně možno říci, že jde o celosvětové hnutí, usilující o mravní povznesení člověka, které používá k tomuto cíli zasvěcovací rituál, symboliku a alegorií.

Východiska svobodného zednářství v jeho dnešní formě nacházíme v dějinách stavebních hutí středověku, které byly vyňaty pro vysoké uznání, jehož požívaly, z jurisdikce místních vrchností a lenních pánů a měst. Tyto stavební hutě, korporace stavitelů chrámů, kameníků a stavebních řemeslníků, byly pokračováním římských "collegia fabrorum", řemeslnických bratrstev, která přežila úpadek po rozpadu říše římské, zejména zásluhou stavební činnosti benediktinského a templářského řádu i mistrů - stavitelů z oblasti jezera Coma v severní Itálii, zvaných magistri comacini /není jednoznačně prokázáno/. Stavební hutě se řídily vlastními statuty, měly vlastní právo a obyčeje. Vyvinuly se ze stavebních bratrstev klášterních v útvary světské, které měly sídlo v místech velkých církevních staveb, na nichž jejich členové pracovali po celé generace. Pracovníci hutí se navzájem navštěvovali a tak se vyvinula v Evropě první nadnárodní svobodná laická struktura pozdního středověku. Nejstarší statuty jsou doloženy ze Strassburku z roku 1459. Tyto korporace byly v tehdejší Evropě svým způsobem skutečně svobodné a byly oázami svobodného myšlení v době, kdy si církevní instituce přisvojovaly výlučné právo na utváření duchovního života člověka.

Označení "svobodný zednář", překlad anglického označení "free mason" (franc. Macon), bývá v odborné literatuře vysvětlováno zcela jinak než ve smyslu osobní a náboženské svobody. Jako "free mason" byl v Anglii označován takový člen hutě, který byl oprávněn opracovávat "svobodný kámen" nebo "free stone", což znamenalo kámen vyšší jakosti, kámen jemnozrnný. Toto označení nemělo tedy žádný vztah k osobnímu statutu pracovníka. Slovo mason mělo širší význam než má dnes, znamenalo jak zedníka, tak kameníka v oblasti anglického i francouzského jazyka, zatímco němčina odlišovala vždy kameníky (Steinmetz) od zedníků (Maurer), i když byly členy téže hutě. V latinských dokumentech se objevuje označení řeckého původu "latomus" nebo též "lapicida". Stavitelské korporace se nazývaly v německé oblasti stavební hutě, v anglické gildy nebo corporations, tedy spíše bratrstva, ve Francii vznikla nezávisle na nich vývojová linie bratrstev tovaryšských "compagnones", v našich zemích se používalo rovněž názvu bratrstva; připomeňme si historicky doložené bratrstvo obruče z doby Václava IV., působící na Novém Městě pražském.

Tyto instituce měly řadu společných rysů, ač se vyvíjely nezávisle. Nositelé technických vědomostí byli vázáni slavnostními přísahami k přísné mlčenlivosti pod přísnými tresty pro případ prozrazení. Vědomosti byly sdělovány pouze následovníkům pečlivě vybraným, a to ústně. Je příznačné, že se ze středověku nezachovaly téměř žádné stavební plány. Činnosti korporací měla vedle výrobní stránky i dimenzi duchovní, jejíž tajemství bylo střeženo snad i přísněji než vědění technické, neboť se pohybovalo přinejmenším na samém okraji kacířství. Tato duchovní dimenze byla dána přístupem umělce v období gotiky k uměleckému dílu: byl výrazem zbožnosti a práce na něm, ať již to byl obraz či katedrála, byla modlitbou či kontemplací. Mistři hutí nebyli pouze techniky, ale v jisté míře duchovními učiteli pracovníků. Úzké mezilidské vztahy vyjadřované oslovením "bratře" byly výrazem úcty jedněch k druhým.

V oblasti islámu byli v obdobných společenstvech, zvaných Tariqui, vedoucí hutí či lóží nazýváni šejky a jejich členové se rovněž mezi sebou oslovovali "bratře". Poznání technické i spirituální těchto islámských esoteriků přecházelo do Evropy prostřednictvím křesťanských rytířských řádů. V současných islámských zemích existují tyto organizace dosud, sunitského i šíitského zaměření.

Zednářství operativní a spekulativní

U všech zasvěcovacích společenstev pozorujeme snahu klást dobu jejich vzniku do minulosti co možná nejvzdálenější a uvádět je do souvislosti s významnými historickými nebo mythickými osobnostmi. U zednářství se tato snaha projevuje v různé míře. Čím silněji je v praxi toho kterého směru zastoupena složka iniciační, tím vzdálenější doba vzniku se hledá. Např. směry, které vycházejí z esoterické tradice starého Egypta, hledají svůj původ v epoše stavitelů pyramid a spojují jej s mythickou postavou bohočlověka Tótha, jiné směry navazují na tradici rytířských řádů středověku,

obzvláště na tradici templářskou, dále na odkaz rosikruciánství, hermetizmu a alchymie. Toto je však složka druhořadá, ač velmi významná. Přesto hlavním pramenem tradice je symbolika kamenictví a stavitelství.

Stavební hutě pracovaly až do doby, kdy politické změny v Evropě odvedly zájem stavebníků od velkých církevních staveb a tyto korporace ztratily tím svou důležitost. Toto období se nazývá obdobím zednářství operativního, neboť mělo své těžiště v manuální práci a vytvářelo především hmotné hodnoty v podobě konkrétních staveb.

Operativní zednářství postupně upadalo a přerůstalo do nové formy, zednářství spekulativního. Do stavebních bratrstev začali vstupovat příslušníci i jiných než stavebních povolání. Tím se bratrstva postupně přeměňovala na filozoficko-humanistická sdružení a noví členové-ne-zedníci byli nazýváni "přijatí", "accepted masons". První takové přijetí v Anglii je historicky doloženo r. 1623/24, kdy byl přijat v Londýně Andrew Marwin, který ač nebyl stavebního řemesla, se r. 1650 stal představeným lóže.

Se změnou složení členů se též změnil obsah některých pojmů po staletí běžně užívaných.

Název "lodge", tedy lóže, byl používán v Anglii již od XIII. století a byla jí míněna dílna, zastřešená stavba, kde se provádělo opracovávání kamenů, tedy společná dílna, kde se též provádělo vyučování pomocí nákresů, jež byly vždy po práci smazávány. Tam se také konaly porady mistrů a tovaryšů. Lóže byly místy manuální práce i místy vzdělávání, místy svobodného projevování myšlenek metafyzických i společenských. Zde byla přednášena i nejdůležitější technická nauka středověku, geometrie, pod kterou spadá i naše dnešní statika a nauka o pevnosti a pružnosti, nauka o konstrukci oblouků a chrámových kleneb. Zde byli pracovníci seznamováni s významem symbolů cechu.

S přechodem ke spekulativnímu zednářství se funkce lóží změnila, cílem činnosti bratrstva se stalo vybudování nehmotného chrámu Šalamounova, zahrnujícího veškeré lidstvo. Cestou k tomuto cíli se stalo mravní zdokonalení a duchovní prohloubení člověka. Prací zednáře se stalo "uvésti v pořádek, co bylo rozptýleno a uvésti v řád a pořádek stavební kameny", členy lóže, předtím (symbolicky) tak opracované, aby se mohli stát součástmi stavby.

Tím se z celé lóže a i z celého světového zednářstva stává jediná společná stavba či jediný, celý svět objímající řetěz myslí. Tím se zednářství propracovalo k pojetí všezahrnující jednoty, založené všelidským bratrstvím. Tato jednota je však pouze ideová, neboť nikdy nevytvořila a ani v současnosti nevytváří nějakou celosvětovou organizační formu.

Naopak vidíme, jak se v posledních sto letech zednářské organizace stále štěpí a rozcházejí v názorech a v organizačních formách.

Důrazem na rituál a symboliku liší se svobodné zednářství od mezinárodně činných institucí, které mají rovněž humanitární program a za cíl sbratření lidstva, nevycházejí však ze základny iniciační a nemají své zasvěcovací tradice, rituály a legendy. Takovými organizacemi jsou např. Lions, rotariáni nebo organizace para-masonské, napodobující zednářství. V anglosaském světě jsou to Odd Fellows, pracující s rituály podobnými zednářským, ale svůj vznik od zednářství neodvozující.

Proč právě rituály a symboly byly a jsou nadále nezbytnou součástí zednářství ? A jsou jí skutečně? Tyto otázky si kladou sami zednáři a mnohdy ji různě zodpovídají. Na jedné straně nacházíme až příliš okázalou zdobnost, okázalost, např. u afrických lóží. Jejich protipólem jsou některé "liberální" směry evropské, kde se nenosí ani zástěra, na práce se chodí ve všedním oděvu, pouze s odznakem lóže na jednoduché stužce, nošené na krku. Toto jsou však extrémní polohy, v zásadě by však mělo platit, že insignie, oděv i rituál jsou nezbytné.

Psychologie nás učí, že existuje vnitřní závislost mezi výrazovými pohyby a duševním stavem jednajícího. Toto je také důvod, proč v duchovních školách Orientu se používají určitá gesta a pozice, asány. Podobně je to v magické praxi a v jiných esoterický disciplínách. Zednářský rituál je kombinací pohybů s použitím symbolických nástrojů a předmětů.

Rituál má nejen funkci ladící, ale i funkci sdělovací. Je to sdělovací prostředek zvláštní. Sděluje obsahy, které jsou jen obtížně a nedokonale sdělitelné slovy, obsahy pochopitelné pouze vnitřním ponořením do proudu rituálního jednání nebo nazíráním jednotlivých symbolů. Toto poznání cestou rituálu je "přiblížením k neviditelnému a posvátnému", jak praví německý badatel v zednářství Posner, je to poznání nadosobní.

Tam, kde rituál tuto funkci neplní, stávají se zednářská shromáždění pouhými debatními kluby a vzdalují se svému poslání zasvěcovací společnosti. Po pravdě budiž řečeno, že se tak mnohdy děje. Zednářství se musí žít, nelze je nahradit studiem zednářské literatury, dnes v zahraničí již dosti rozsáhlé. Ze zednářských nástrojů a symbolů jsou běžně známy úhelnice a kružidlo. Úhelnice vytyčuje pravý směr jednání, je vyjádřením mravního zákona. Kružidlo kreslí kruh, symbol dokonání a věčnosti a současně vyjadřuje uvědomění si hranic našich lidských možností. Spojením kružidla a úhelnice vzniká útvar, který je nejznámější ze zednářských symbolů. Je to prastaré znamení, vyskytující se ve zjednodušené formě již v keltských a germánských kultech jako znamení runové, značící jednotu nebe a země. V rozvinuté formě si je můžeme představit jako dva navzájem se prolínající trojúhelníky, jež v sobě skrývají základní poučení smaragdové desky Herma Trismegista.

Charizmatický obsah zednářství, lásku, toleranci, rovnost všech při vzájemném respektování odlišností každého jednotlivce, všechny tyto ideální vlastnosti jsou vyjadřovány zednickou lžící, olovnicí a vodováhou. Zednická lžíce ztělesňuje lásku, která vyrovnává nerovnosti mezi jednotlivými kameny a vytváří z nich jednolitou stěnu. Je proto jedním z hlavních nástrojů stoličního mistra a její správné ovládání je zkouškou moudrosti. Při zasvěcovacím obřadu vstupuje neofyt do kruhu svých budoucích bratří v rouše kajícníka, aby potlačil svoji osobní i duchovní pýchu, pouze s jednou nohou obutou, s odhaleným kolenem a odhalenou hrudí.

Proces zdokonalování člověka probíhá postupně, od učňovství přes stupeň tovaryše k mistrovství. Každý z těchto tří základních stupňů má svoji symboliku.

Dědictvím judaismu jsou symboly dvou sloupů zmíněných v biblickém popise chrámu Šalamounova, Jakim a Boaz, které stály před vchodem do svatyně. Naproti tomu nástroje zednické a kamenické jsou odkazem římských collegií fabrorum a středověkých stavebních hutí. Meč, který nacházíme na stole stoličního mistra, vyjadřuje jeho autoritu a naznačuje další aspekt zednářství jakožto dědice rytířských tradic. Zednář má být ochráncem rytířských ctností, je v určitém smyslu i pokračovatelem tradice templářského řádu. Tento symbol nacházíme na náhrobcích templářů ve Skotsku, kam se po potlačení řádu uchýlili. Tato symbolika byla později jedním z východisek vzniku Skotského ritu starých a přijatých svobodných zednářů, jmenovitě jeho vyšších stupňů.

Tento letmý pohled do oblasti zednářské symboliky ukazuje, jak různorodé jsou prameny zednářských tradic a je pozoruhodné, že byly sloučeny v jeden organický celek.

Není to tedy jakýsi různorodý ideový slepenec, nýbrž útvar, který navazuje na řadu duchovních směrů předcházejících epoch a ukazuje, že tyto směry měly jeden společný univerzální základ.

Staré povinnosti svobodných zednářů

Za základní chartu zednářství se pokládají Old Charges, Staré povinnosti, vypracované anglikánským pastorem Jakubem Andersonem a hugenotem a učencem francouzského původu Theophilem Desaguliers. Staré povinnosti byly přijaty jako základní stanovy anglického a později i celosvětového zednářství v roce 1723 a dodnes jsou uznávány, i přes mnohé anachronismy, za soubor základních zásad sdružení. V prvním článku "O Bohu a náboženství" je zakotvena zásada celosvětového sbratření lidstva slovy: " ... nyní jest uznáváno za mnohem správnější, aby /lidé/ vyznávali ono náboženství, v němž jsou všichni lidé zajedno, neboť ponechávají každému jeho přesvědčení ... jest zednářství pojítkem a prostředkem k založení věrného přátelství mezi těmi, kteří by si jinak zůstali cizími".

Myšlenka přirozeného náboženství je odrazem představy o přirozeném právu, která vznikla v Nizozemí v předchozím století a byla formulována Hugo de Grootem. Hovoří-li autor či autoři Starých Povinností o novém náboženství, nemají na mysli tedy novou církev nebo vyznání, nýbrž společnou základnu náboženství již existujících. V této představě je obsažena nerozlučně i zásada maximální tolerance, která je další stěžejní zásadou zednářství.

Aby zdůraznili duchovní základ zednářství, uvádějí autoři výčet vlastností jež jsou s členstvím neslučitelné, slovy "stupid atheists nor irreligious libertines", tupý neznaboh a protinábožensky smýšlející nemravný člověk.

Další základní zásadou je, že člen bratrstva musí být loajální ke svému státu a že musí přísně dodržovat jeho zákony. Tato zásada znamená ve svých důsledcích, že v této instituci není dáno otevřené pole k vytváření nadstátních center, která by cestou podřízenosti ovládala dílčí organizace v jednotlivých státech. Rovněž je v rozporu s touto zásadou, aby jedna organizace zakládala lóže na území druhého státu.

Vedle Starých povinností se všeobecnému uznání těší i další zásady zvané Landmarks, což značí nejzazší hranice, hraniční kameny v přeneseném smyslu, tedy principy či zásady, jež nelze obejít nebo nedodržet, podobně jako nebylo přípustné přenést hraniční kámen, vytyčující hranice pozemkového vlastnictví. Přes tento slibný název je skutečný obsah těchto zvykových pravidel nejednotný a vedl k rozporným výkladům. Američtí zednáři se snažili z těchto pravidel odvodit zednářský systém zvykového práva. Staré povinnosti se sice o Landmarks výslovně zmiňují, a to v Pravidlech /Regulations/, jež jsou přílohou k nim, avšak neurčují, co tento pojem znamená. V důsledku toho vznikly různé od sebe se lišící systémy, sestávající ze sedmi článků dle Rescoe Pounda, z devíti článků podle Josefa D. Evanse a konečně z pětadvaceti článků dle Alberta Mackaye, jmenujeme-li ty nejdůležitější z anglosaské oblasti. Německého původu je systém Johanna Gabriela Findela o devíti článcích. Společné prvky těchto sestav jsou víra v Boha či uznání všeobecného náboženství, zachovávání zednářského tajemství a ve většině z nich též výlučný přístup pouze svobodným osobám mužského pohlaví. V praxi každá zednářská obedience uznává ten či onen systém Landmarks a v důsledku této nejednotnosti nemohlo ani vzniknout jednotné zvykové či kodifikované právo zednářské. Některé velkolóže a Velké Orienty mají normy hmotně i procesně právní začleněny přímo ve svých Konstitucích a jimi se řídí, spolu s obecně právními normami své země.

Vysoké nebo vyšší stupně svobodného zednářství

Uvnitř některých zednářských struktur existuje jakýsi vnitřní, exkluzivní okruh, přístupný pouze vybraným, obzvláště kvalifikovaným členům, nazývaný běžně "vyššímu stupni". Je ideově jakoby nadřazen základním třem stupňům, stupni učně, tovaryše a mistra, jež se souhrně nazývají stupni symbolickými nebo též stupni "modrými", na rozlišení od vyšších stupňů červených. Po stránce organizační jsou většinou oba útvary samostatné, vyšší stupně mají vlastní vrcholný orgán, nejvyšší radu, a členství v těchto stupních předpokládá současně členství ve stupních základních, "modrých" či symbolických. V některých případech jsou základní i vyšší stupně v jediné organizaci. Oblast tzv. vyšších stupňů je obzvláště zahalena jakýmsi romantickým nimbem tajemnosti, a to nejen pro nezednáře, ale i bratry samotné, a je velmi mnoho takových, kteří pokládají za velké vyznamenání a ocenění, jsou-li vyzváni vstoupit do lóže vyšších stupňů. Někdy se však z tohoto přístupu vyvíjí zlozvyk přijímat do vyšších stupňů osoby, které se nějak o zednářskou instituci zasloužily, aniž však splňují osobní, ideové předpoklady pro tuto práci. Vyšší stupně mají v různých zednářských soustavách různá jména. První země, která dala vznik vyšším stupňům, byla Francie. Tento ritus se však nazývá skotským. Jeho zakladateli byli Skotové, žijící ve Francii v exilu. Francouzské kulturní klima otevřené spirituálnímu pojetí zednářství bylo pro pojetí vyšších stupňů obzvláště příznivé. Tím se francouzské zednářství zasloužilo o jeden z nejvýznamnějších ideových přínosů v dějinách zednářské instituce a dalo zednářství novou tvář. Nejprve lóže 4. stupně, později sestava dalších stupňů až do 25. stupně, zvaná ritus zdokonalení, "Rite de Perfection" nebo též ritus heredomský, to byly původní formy skotského ritu, z nichž se vyvinul nynější skotský ritus o 33 stupních, nejrozšířenější vysokostupňový systém iniciačního zednářství dneška. Po vzoru Francie vznikl obdobný ritus ve Švédsku pod vlivem Emanuela Swedenborga, a v dalších zemích Evropy a Ameriky.

Naproti tomu anglické zednářství vycházelo spíše z myšlenky "mužských svazů", z archetypálního konceptu spojení sil mnohých jedinců za účelem zvládnutí obtížného úkolu. Sdružování mužů, ač podmíněno vyšším cílem, má vždy v pozadí boj o moc, v tlupě, ve společnosti nebo ve státě. S tím je spojena trvalá priorita mužského elementu nad ženským, doprovázená kultem síly a racionálního myšlení. V prostředí Albionu vznikl fenomén pánského klubu v prostředí profánním a v oblasti společností iniciačního zaměření zednářství výlučně mužské. Potřeba míst, kde se setkávají výlučně muži, byla v anglosaském světě zřejmě silnější než v zemích kultury mediteránní, románské.

Ve Francii například byl těžištěm společenského a kulturního dění salon, kde komunikovali volně muži a ženy jako sobě rovní. Není asi náhodou, že Francie otevřela ženám cestu k zednářství v duchu ideje rovnosti. Není rovněž náhodou, že francouzské zednářství podrželo a rozvíjelo iniciační tradici, rozvinulo skotský ritus do 33 stupňů a dalo vzniknout směrům vysloveně esotericky zaměřeným jako je řád Memphis Misraim. Potřeba prohloubení duchovního studia a praxe byla ovšem pociťována i v zednářství anglickém, kde vznikl ritus yorkský a ritus královského oblouku o sedmi respektive o devíti stupních.

Pro dějiny vzniku českého zednářství v předválečném Československu je významné, že Národní Veliká Lóže Československá dostala světlo od shora zmíněného skotského ritu francouzského původu, který k nám přišel prostřednictvím Velké Lóže Italské. O tom se blíže zmíníme ve stati o českém a československém zednářství.

Svobodné zednářství ve světě

Je obtížné odpovědět na otázku ve které zemi či oblasti zednářství skutečně vzniklo. Jeho práce byla z valné části skryta profánnímu světu, historické prameny, které se zachovaly až do našich dob, jsou neúplné, prošly sítem staletí plných převratných událostí a je spíše dílem náhody, které z historických zpráv se zachovaly a které navždy zanikly v zapomenutí. Viděno z dlouhodobého historického nadhledu jeví se zednářské poselství dnešku jako několik tisíciletí trvající štafeta, která se vynořila z hlubin dávnověku někde v oblasti mezi Nilem a Eufratem. Přes řecké mysterijní školy pokračovala římskými "collegia fabrorum" a jejich následovníky, bratrstvy stavitelů ze severní Itálie, Comacinů, přežila turbulentní epochu stěhování národů. Dalšími světlonoši byly stavební hutě a compagnones; za masony, zedníky a stavitele hmoty i ducha, se prohlašovala tato společenství až ve vrcholícím středověku a to na britských ostrovech. Tuto oblast můžeme právem nejspíše pokládat za kolébku zednářství v dnešním slova smyslu a odtud pocházejí též nejstarší listinné důkazy o jeho existenci.

Manuscript Regius, dle francouzského badatele Naudona nejstarší známý zednářský dokument, báseň z devadesátých let 16. století, pochází z Anglie. Je pozoruhodné, že již tam jsou zmínky o členech lóží, kteří nebyli zřejmě výkonnými řemeslníky a byli "přijatí", tedy "accepted", což ukazuje, že přechod od vlastních členů k členům přijatým, a tím i přechod od operativního zednářství k zednářství spekulativnímu, začal na britských ostrovech dříve než v kontinentální Evropě. Ve Skotsku byli členové lóží privilegiem z roku 1437 postaveni pod dědičnou ochranu skotských králů. Jak v Anglii tak i ve Skotsku existovalo zednářství již několik století před rokem 1717, který je obecně pokládán za rok vzniku zednářství proto, že toho roku vytvořily čtyři zednářské lóže první Velkou lóži, v den svátku svatého Jana Křtitele 24. června.

Z britských ostrovů se zednářství rozšířilo do celého světa, zednářství anglické s rozvojem britského impéria jakožto odnože mateřské Spojené velkolóže starých svobodných a přijatých zednářů, a zednářství skotské, jež dalo vznik druhé nejsilnější větvi zednářství, zednářství francouzskému. Anglické zednářství se rozvíjelo pod ochranou královské rodiny a v jeho řadách nechyběli příslušníci vysoké šlechty a kléru anglikánské církve. V třicátých letech našeho století měla Spojená Velkolóže víc než pět tisíc lóží s přibližně 300 000 členů, včetně zámořských distriktních velkolóží a inspektorátů v osmatřiceti zámořských zemích. Americké zednářství je samostatnou odnoží zednářství anglického a počtem členů stojí na prvním místě na světě. Sestává se z pěti velkých obediencí a praví se, že téměř každý desátý Američan je členem jedné z nich.

Tímto masovým rozšířením utrpěla kvalita lóžové práce, iniciační charakter se namnoze vytratil a rituální činnost se stala formální a zpovrchněla. Těžiště se přeneslo do dobročinné a společenské činnosti a pouze malá menšina volá po prohloubení vnitřního života a po studiu zednářské symboliky. Zevně si však americké zednářství podrželo religiozní povahu, na oltáři v lóžích nikdy nechybí bible a v rituálu vždy zazní invokace Velkého Stavitele Všehomíra.

Historické prameny o americkém zednářství počínají třicátými léty 18.st. a vznik Unie je s ním nerozlučně spjat. Hnutí přežilo období antimasonismu začínající roku 1826 Morganovou aférou a do dnešní doby se rozrostlo v nejsilnější národní organizaci na světě, zahrnující 51 velkolóží v jednotlivých členských státech Unie s více než čtyřmi milióny členů. Jsou sdruženi ve 12 000 třístupňových, tzv. symbolických nebo "modrých" lóžích nebo v dalších čtyřech zednářských organizacích či řádech, které se nazývají Skotský ritus, Rytíři templu, Tajný či skrytý nebo Kryptický ritus a Královský Oblouk.

V tzv. regulérním, tj. Anglií uznávaném americkém zednářství tedy neexistuje žádná celonárodní, ústřední velkolóže. Mnoho osob je členy několika ritů současně. Černoši mají vlastní lóže, Prince-Hall-Lodges, odvozené od jediné americké "regulérní" lóže pro černochy se sídlem v Bostonu, nesoucí totéž jméno. Kromě těchto skutečně zednářských útvarů existují ve Spojených státech organizace zednářství blízké, zvané "postranní řády - side orders", např. Řád východní hvězdy nebo tzv. shrineres, plným jménem Starý Arabský Řád Vznešených Mystické Archy – Ancient Arabic Order of the Nobles of Mystic Shrine, a další.

Oproti anglosaské oblasti byl vývoj v zemích frankofonních a v zemích otevřených francouzské kultuře výrazně spirituálnější. Skotský ritus, o němž jsme hovořili jinde, se svými esoterickými zasvěceními, je vzdor svému názvu původu francouzského a nese jeho pečeť. Francie vytvořila instituci Velkého Orientu, což je podobný útvar jako velkolóže, avšak na federativním základě, a může sdružovat organismy různých ritů.

Nejsilnější francouzskou obediencí je Velký Orient Francie, Grand Orient de France, založený r. 1773. Má tři základní stupně symbolické a Starobylý a Přijatý Skotský Ritus, Rite Ecossais Ancien et Accepté, pracující ve 4. až 33. stupni. Od roku 1877 je pokládán za neregulérní, protože vypustil ze své nauky článek o Velkém Staviteli Všehomíra jakožto zdroje všeho bytí. Učinil tak ve snaze domyslet do důsledku zásadu tolerance, nestal se tím však obediencí ateistickou. Velký Orient čítá přes 600 lóží s 30 000 členy.

Za neregulérní je rovněž pokládána Anglií Grande Loge de France, která má podobnou strukturu a je na druhém místě ve Francii co do počtu členů.

Za regulérní je naopak pokládána Grande Loge Nationale de France. Má tři stupně symbolické a ve vyšších stupních místo skotského ritu tzv. rite émulation.

Ve Francii má významné místo zednářství smíšené a zednářství ženské. Zednářský Mezinárodní smíšený řád lidské právo (Ordre maconnique international Le Droit Humain) byl založen roku 1893 Marií Deraismes a Georgem Martinem. Má ústředí ve Francii a lóže ve 30 zemích světa. Zastává rovnost mužů a žen a ženy též přijímá. V Čechách byla založena první lóže tohoto druhu roku 1905. Od Droit Humain se odštěpily některé zahraniční lóže a vytvořily národní obedience tohoto liberálního druhu, např. v Německu a Rakousku pod názvem Orden Humanitas, ve Švédsku Ius Humanum. Na tomto místě je třeba podotknout, že se zásadně odmítá podřízenost lóží v jedné zemi nadřízené instanci v jiné zemi a tento jev se pokládá za ideový "kolonialismus". S tímto principem se Droit Humain dostal při své expanzi do zahraničí do rozporu. Další smíšené obedience ve Francii jsou Grande Loge Mixte Universelle, rovněž odštěpená od Droit Humain, a Grande Loge Mixte de France, jakož i smíšený ritus Memphis-Misraim, vycházející z egyptské esoteriky, hermetismu a okultních nauk.

Výlučně ženskou institucí je Grande Loge Feminine de France. Je zcela nezávislá a čítá přes 160 lóží s více než 6.000 členkami. Pracuje ve třech základních stupních a ve skotském ritu a má několik lóží i mimo Francii.

V Německu byla první lóže založena r. 1737 na základě anglické charty (zakládací listiny), o rok později byl zasvěcen následník pruského trůnu, pozdější pruský král Bedřich Veliký. Vznikla řada velkolóží, které se nikdy nepodařilo sjednotit. Nejsilnější se nazývala U tří zeměkoulí, (Zu den drei Weltkugeln), která měla před nástupem nacismu 20.000 členů, z celkového počtu 60.000 členů v celém Německu, organizovaných v 650 lóžích.

Po 2. světové válce byly roku 1957 vytvořeny Spojené velkolóže německé ( Vereinigte Grosslogen von Deutschland ) jako střechová organizace pěti velkolóží, z nichž nejpočetnější a nejvýznamnější je Grossloge der Alten und Augenommenen Maurer von Deutschland ( Staří a přijatí zednáři Německa ) s více než 12.000 členy a 300 lóžemi, mezi něž náleží i lóže exilová "Tomáš G. Masaryk".

Vcelku má německé zednářství okolo 450 lóží mužských a několik lóží smíšených řádu Humanitas a řádu Droit Humain.

Založení zednářství v Itálii je datováno rokem 1733. Kolébkou italského zednářství je Toskánsko, kde pod ochranou vévody Jana Gastona a jeho nástupce Františka Lotrinského vznikly první lóže ve Florencii v létech 1733 až 1734. František Lotrinský, manžel císařovny Marie Terezie, byl zasvěcen v Haagu r. 1731. Po Florencii následovala další toskánská města Livorno, Lucca a Pisa.

První velkolóže na území dnešní Itálie vznikla v království Neapolském roku 1764 a pracovala ve skotském ritu. Za mateřskou národní lóži se pokládá Velký Orient Italský, založený Francouzi v Miláně roku 1805. Jeho iniciátorem byl hrabě A.F.A. de Grasse-Tilly, při zahajovací slavnosti hrál jeho člen N. Paganini.

Dnešní obě velké obedience italské, Gran Oriente d Italia (Palazzo Giustinian), mající 18.000 členů, a Gran loggia d Italia (Piazza Gesu, Palazzo Viteleschi) s 8.000 členy, odvozují svůj původ od tohoto založení. Posléze zmíněná obedience přijímá i ženy a je proto pokládána za neregulérní. Odhlédneme-li od Francie, která je kolébkou zednářství přijímajícího ženy, je tato lóže nejsilnější organizací tohoto liberálního typu v Evropě a pravděpodobně i na světě.

Kromě střední Evropy a anglosaské části Ameriky, kde jsou nejsilnější zednářské organizace, je silné zednářství též v Latinské Americe, zejména v Brazílii, kde jsou nezávislé obedience v každém ze spolkových států. Islámské státy Asie a Afriky mají též vlastní organizace, zednářství je rozšířeno téměř ve všech zemích kdysi náležejících Britskému společenství i v zemích, které k němu dosud náležejí. Islámská zednářská kultura navazuje na vlastní historické tradice duchovních bratrstev, zvaných tarigi, jež čerpají z nepřehledných pokladů arabské, osmanské a perské spirituality. I státy postkomunistické, zejména Rusko, Ukrajina a Polsko, se vracejí ke svým, po dobu komunismu zapomenutým, tradicím.

Z tohoto letmého pohledu na složitou paletu zednářských organizací ve světě vyplývá absurdita představ o skryté velmoci, která centrálně ovlivňuje dění na této planetě. Názory tohoto druhu, šířené v málo informované veřejnosti, slouží záměrně k rozdmýchávání nenávisti a strachu.

Skutečnost je zcela jiná. Na celém světě je přes sto nezávislých, tzv. regulérních organizací, které se navzájem jako takové uznávají a odvozují svůj původ od světově uznávané anglické Spojené Velkolóže, jež též vydává pravidelně ročenky s jejich přesným seznamem. Téměř polovina těchto obediencí má své sídlo v USA, přes dvacet dalších je z Latinské Ameriky a o zbytek se dělí Evropa s ostatními kontinenty. Toto zednářství Anglií uznávané představuje více něž čtyři pětiny. Obedience "neregulérní", v celosvětovém rámci malá menšina, toto označení odmítají, upírají anglické obedienci právo rozhodovat o tom, zda ta či ona organizace je skutečně zednářská. Méněcennost těchto tzv. neregulérních obediencí a lóží je v mnohém ohledu diskutabilní. Jeden, již zesnulý badatel v zednářství, sám člen regulérního zednářství německého, sepsal o německých "Winkellogen" pojednání a došel k závěru, že v těchto útvarech najdeme mnohdy takové duchovní hodnoty, které by si regulérní zednářství mohlo jen přát ...

Problém regularity je charakteristický pro moderní zednářství a stojí za to se jím krátce zabývat. Regulérní značí odpovídajícím regulím, tedy zásadám, závazným předpisům psaným, případně pevně ustáleným pravidlům zvykovým. S tím je ovšem spojena otázka, který orgán či gremium je může stanovit a kým je k tomu oprávněn. Za závazné jsou všeobecně pokládané shora zmíněné Staré povinnosti, již méně Landmarks, neboť zde již máme několik odlišných verzí. Avšak ani ve Starých povinnostech nikde nečteme, že instituce, která je vytvořila, je povolána rozhodovati o tom, zda ta či ona organizace této normě odpovídá a je tudíž regulérní či nikoliv.

První článek Starých povinností ukládá zednářům základní povinnost sdružovat osoby různého duchovního zaměření, které by se jinak nesetkaly a usilovat o jakési přirozené náboženství všem přijatelné. Z toho jsou vyloučeni pouze atheisté a libertini, osoby mravně zcestné. Všichni ostatní by tedy měli býti způsobilí k přijetí do tohoto svazku řídícího se zásadou lásky a tolerance. A toto praví první článek jediného uznávaného souboru zednářských konstitučních norem. Je to tedy zásada základního významu, je-li v prvním článku Povinností, a podle všeobecných zásad interpretačních mají býti ostatní ustanovení vykládána v duchu tohoto ustanovení základního. Namísto toho slyším v poslední době stále častěji mezi zednáři výroky, podle kterých je ta či ona zednářská organizace neregulérní, je neuznávaná, a o takových lóžích se říká, zejména v zemích německy mluvících, že jsou to lóže "koutové", "Winkellogen", které se musí tedy utíkat do ústraní, neboť nebyly uznány. Za neregulérní jsou prohlašovány i zednářské organizace čítající tisíce ba desetitisíce členů, a odium neregulérnosti padá i na také, které s tzv. neregulérními udržují přátelské styky a navštěvují jejich shromáždění. Bratři zednáři mezi sebou samými mají mnoho co dělat, aby se přiblížili při "opracovávání hrubého kamene" k ideálu snášenlivosti a láskyplného pochopení a vytrhávali ze svých srdcí býlí duchovní pýchy.

Závěrem k této otázce možno říci, že viděno celoevropsky a snad i celosvětově, jeví se v zednářství spíše tendence dělící a odstředivé, přesto, že na úrovni "profánní", zejména hospodářské, jsou zejména v Evropě snahy po integraci. Uznání zasluhují ty organizace, jež se snaží o stmelení celosvětového hnutí, jakými jsou či byly: Association maconique Internationale, která vznikla po druhé světové válce, nebo Universale Framasone Ligo, založená roku 1905. Jejich snahy nepřekročily rámec nezdařených pokusů. Ani se po druhé světové válce nevzchopila ke skutečnému obnovení své činnosti a zanikla koncem padesátých let. Druhá organizace, jak ukazuje její název, vyrostla z esperantistického hnutí a trvá dodnes. Má pouze individuální členy a usiluje o navazování osobních kontaktů mezi zednáři různých, ale vždy "regulérních" obediencí.

Když uvážíme všechny tyto slabé stránky zednářství jako celosvětového ideového hnutí, můžeme pokládat za důkaz síly jeho základních myšlenek, že přes tyto nedostatky neztratilo svoji přitažlivost a nadále sílí.

Svobodné zednářství v zemích Koruny české

Podobně jako ve Francii compagnonages a v Británii masonství, tedy organizace, jež pokládáme za předchůdce zednářství v našem slova smyslu, vyskytly se podobné společnosti i u nás. Vzrušení mezi badateli minulého století vzbudil nález listiny z doby Václava IV., hovořící o "Bratrstvu obruče", což byla společnost šlechticů a měšťanů, stavitelů a udržovatelů chrámů na Starém i Novém Městě pražském. Byla vyslovena domněnka, že jejím členem byl i král Václav IV. Symbol obruče je velmi výmluvný, hovoří o zásadě rovnosti a poutu společné víry, více však o této společnosti nemůžeme říci a její stopy mizí v převratné době husitských válek. K ideovým předchůdcům zednářství třeba počítat též Jednotu Bratrskou, jejíž konstituce jsou v základních zásadách velmi příbuzné s daleko pozdějšími Starými povinnostmi anglickými, díky myšlenkovému odkazu Jana Amose Komenského. Komenský je pokládán za jednoho z tvůrců myšlenkového základu zednářství, jenž se stal obecně známým v nekatolické Evropě druhé poloviny 17. a začátku 18. století. Jeho idea Pansofie, pojem Velkého Stavitele Všehomíra a další jsou součástí zednářského myšlení. V řadě evropských států jsou lóže nesoucí jméno Komenského.

Počátky zednářství v pravém slova smyslu jsou spojeny s osobností hraběte Františka Antonína Šporka, který dle historika a spisovatele Josefa Svátka údajně 24.6. 1726 založil první zednářskou lóži v Praze "U tří hvězd" v domě, kde je dnes hlavní pošta v Jindřišské ulici. Za předmnichovské republiky byla na tomto domě pamětní deska, připomínající tuto událost. Tento námět by zasloužil vlastní úvahu, neboť Špork byl bezpochyby osobností, která stojí v řadě nositelů duchovní osvěty v našem národě a to v dobách obzvláště neradostných. Prokázat ale jednoznačně, že Špork zednářem byl, se stěží kdy podaří. Nelze nic takového očekávat již s ohledem na pronásledování ze strany jezuitského řádu, proti němuž se Špork musel chránit utajováním a zvýšenou opatrností. Je nepopiratelné, že Špork byl ve styku s protikatolickou společností holandskou "Amici Crucis" a že jeho osobní tajemník se v Amsterodamu deklaroval při vydání Šporkova životopisu pod pseudonymem De Roxas jako člen této společnosti. Špork vydával ilegálně literaturu jansenistickou a již tím se choval jako zednář, třeba "zednář bez zástěry", neboť otevřel průchod světlu oponou jezuitské cenzury. Podle knih vydaných v jeho tiskárně byl ctitelem mystiků, např. svaté terezie, Taulera a Tomáše Kempenského a dle životopisu Roxasova věnoval se denně duchovním cvičením, ač jinak žil zcela světsky. Hovoříme zde o Šporkovi, aby se alespoň částečně splatil morální dluh, jež vůči němu má historiografie našeho zednářství.

Za prokázané se pokládá založení lóže "U tří korun" hrabětem Paradisem roku 1735 v Praze, přejmenované v roce 1741 na "U tří korunovaných hvězd". V téže době pracovala v Čechách vojenská lóže založená Francouzi v bavorském vojsku "Poctivost" /Sincérité/, nejprve v Litoměřicích, později v Plzni a v Klatovech. Kapitula vyšších stupňů "U tří evangelistů" působila v Litoměřicích, Chomutově, Hradci Králové, Lokti a postupně na dalších místech ve Slezsku a Polsku. Za vlády Marie Terezie bylo zednářství na popud císařovny v letech 1766 – 1768 zakázáno a lóže rozpuštěny. Lóže Sincérité byla po čtyřech letech obnovena a v roce 1786 na základě nařízení císaře Josefa II. z roku 1785 sloučena s dalšími lóžemi založenými obdobným způsobem v jednu lóži "U tří korunovaných hvězd a Poctivosti". Lóže domácího původu byly obdobným způsobem sloučeny v lóži "Pravda a Jednota u tří korunovaných sloupů". Tím zanikla významná lóže založená Ignácem Bornem roku 1770 pod jménem "U tří korunovaných sloupů". Tyto zásahy Josefa II. znamenaly narušení svobodného života lóží a byly motivovány snahou úřadů vykonávat dozor nad zednářstvím. Tím skončilo údobí rozkvětu zednářství v našich zemích. Podobně postiženy moravské lóže založené v roce 1785 se sídlem v Brně, lóže "Zu Wahren Vereinigten Freunden" a lóže "Zur Aufgehenden Sonne im Orient", ze kterých v duchu zednářského patentu Josefa II. vznikla v roce 1787 lóže "Freimaurer Gesellschaft". V Opavě krátce působila lóže Pythagoras. Za předchůdce moravského zednářství musíme ovšem považovat olomouckou Societas incognitorum, která vznikla z podnětu svobodného pána Petrasche již v roce 1746.

Nástup Františka I. na habsburský či tehdy ještě císařský trůn Svaté říše římské národa německého přinesl potlačování všech svobod na duchovním poli a tím i zednářství, které bylo r. 1794 ve všech zemích pozdějšího Předlitavska až do r. 1918 zakázáno. Císař František Josef I. tento zákaz obnovil krátce po bouřlivých událostech roku 1848. Přesto zednáři, kteří byli příslušníky lóží zrušených za Františka I., svoje humanitární, vědecké a kulturní snažení přenesli na půdu nově vzniklých zemských muzeí, dnešního Národního muzea v Praze a Moravského zemského muzea v Brně a položili tím základy vědeckého života v zemi. Uherská část říše byla zákazu zednářství od rakousko-uherského vyrovnání a vytvoření dvoustátí r. 1867 ušetřena, jistě i díky maďarskému ministerskému předsedovi hraběti Andrássymu, který sám byl zednářem. Čeští zednáři potom pracovali v lóžích poblíž hranic, ovšem pouze v omezeném rozsahu.

Po rakousko-uherském vyrovnání polevil tlak ze strany úřadů i v Předlitavsku a zednáři v Čechách, na Moravě a ve Slezsku začali pracovat v kroužcích, nerituálně, a zabývali se, alespoň oficiálně, pouze dobročinností. Tento stav trval až do konce 1. světové války.

Nejvýznamnější z kroužků byly pražská "Harmonie", založená roku 1870, a "Amicitia", založená roku 1872. V Karlových Varech působila od r. 1874 "Munificentia" a řada dalších zakládaných ve městech s německou většinou. Za parazednářskou organizaci lze označit sdružení "Stálci", založené r. 1838 K.S.Amerlingem, který se pokoušel v duchu tehdejšího slovanského nadšení vytvořit bratrstvo, pracující podle idejí Komenského a usilující o slovanskou vzájemnost. Bylo úředně zakázáno již r. 1840, tajně pracovalo až do povstání v Praze v sedmdesátých letech iniciativou Vojty Náprstka, který za svého působení v USA zažil r. 1873 v Chicagu též první českou lóži v zahraničí "Palacký". V pražské "Harmonii" působil od r. 1894 prof. Dr. J.Haněl, který ji vedl až do r. 1909. Byl prvním významným českým činovníkem v zednářství a jeho iniciativou došlo ke spojení pražských kroužků ve spolek "Charitas" r. 1909. Rituální práce českých kroužků byla regularizována Velkou lóží uherskou.

Mezi nejvýznamnější české zednáře té doby patřili František Křižík, známý vynálezce, V. Pasovský, architekt, tvůrce pražské rozhledny, J.E.Purkyně, prof. fyziologie, Zdeněk Helfert, profesor, malíř Alfons Mucha, Jaroslav Kvapil, šéf činohry ND a další.

Zajímavou kapitolou v dějinách československého zednářství je zřízení Jednoty přátel filozofie v Praze r. 1905, pod níž se skrývala lóže "U tří korunovaných sloupů" a kapitula skotského ritu 18. stupně, obojí náležející obedienci ritu Memphis-Misraim a jeho velkolóži v Lipsku. Kapitula pod názvem "Bohemia" je uveden i v ročence Italské Nejvyšší Rady Skotského ritu 1918-1919 pod č. 44 s uvedením sídla Praga, Bohemia. Pražští martinisté Dražďák, Adamíra, Hauner a další byli iniciováni v Berlíně s tím, že založí lóži v Praze. Nediskrétností německého zednářského tisku se o tom dověděly rakouské úřady, došlo k vyšetřování, ale zásahem prof. Haněla k založení lóže i kapituly 18. stupně dne 7.9.1905 přece jen došlo. Jsou uvedeny v seznamu lóží řádu Memphis-Misraim jako zahraniční lóže pro Čechy a Moravu. Členové lóže Hauner, Dražďák a Adamíra byli svými publikacemi usilovnými propagátory těchto myšlenek. Adamíra vydával "Sborník pro filozofii, mystiku a okultismus". Tím oponovali vlně protizednářské propagandy, vlny, která již od osmdesátých let postupně zaplavovala celou Evropu rozpoutána podvodnými spisy Taxilovými a jeho následovníků. Lóže "U tří korunovaných sloupů" byla uspána v roce 1909 a některé její členové se účastnili založení české lóže "Bohemia" v Praze. Po převratu se K.P.Dražďák a Em. Hauner stali členy nově vzniklé lóže "Jan Ámos Komenský". Tato lóže byla první lóže vůbec vzniklá v ČSR a byla založena Velkým Orientem Francouzským. Později vstoupila do "Veliké Národní Lóže Československé" po vzájemné dohodě obou obediencí. Obdobně jednala i druhá lóže tohoto typu, Dobrovský /lóže mužská, na rozdíl od stejnojmenné lóže smíšeného řádu založené roku 1922/. Za 1. světové války vznikl v USA svaz slovanských svobodných zednářů "Jan Hus", založený Čechoameričany s cílem osvobodit Čechy z habsburské nadvlády. Z tohoto kruhu vzešla iniciativa k pozdějšímu založení lóže "Jan Amos Komenský".

V nové Československé republice se vyvíjelo zednářství české a německé po vlastních liniích. U Čechů převládala nedůvěra v loajálnost německého obyvatelstva k novému státu a ta se přenášela i do této oblasti. Převážná většina členů dosavadních kroužků byli Němci, a ti je krátce po převratu přeměnili na čtyři lóže v Čechách, a to "Harmonie" a "Hiram" v Praze, "Řetěz" v Žatci a "Latomia" v Liberci, na základě zakládajících listin ( chart ) velkolóže saské. V říjnu 1920 byla založena velkolóže pod názvem "Freimaurer-Grossloge Lessing zu drei Ringen in der Tschechoslowakische Republik" ( Zednářská Velkolóže Lessing u tří prstenů v ČSR ). K ní se záhy připojily lóže ze Slovenska - "Mlčenlivosti a Bratrství" z Bratislavy a "Resurexit" z Košic.

Skotský ritus byl založen iniciativou Italské Nejvyšší Rady a Italské Velkolóže, zásluhou Františka Sise a italského žurnalisty Ugo Dadone, za účinné podpory italského Velmistra a Velkého komtura Raoula Palermi. Nejprve byla založena lóže "Národ" z členů stejnojmenné odbojové skupiny, regularizovaná v Itálii a vedená v registru italské velkolóže roku 1918-1919 jako "Nazionale" v orientu Praha pod č. 40, tedy jako italská lóže v cizině. Poté byli někteří členové zasvěceni, resp. povýšeni do vyšších stupňů skotského ritu. Z nově přijatých členů byly založeny nové lóže. Na ustavujícím shromáždění dne 29.12.1919 byla ustavena Velkolóže. Velmistrem byl zvolen básník S. Machar, zastupujícím velmistrem J. Scheiner, náčelník Sokola. Začátkem následujícího roku byla zvolena prozatímní Nejvyšší Rada Skotského Ritu, k jejímuž mezinárodnímu uznání došlo na 3. kongresu Nejvyšších Rad konaném r. 1922 v Lausanne. Lóže podléhající francouzskému Velkému Orientu, byly z tohoto svazku krátce předtím propuštěny a připojily se k velkolóži.

Záhy poté došlo k násilnému rozpuštění italského zednářství Mussoliniho režimem, a proto slavnostní "vnesení světla" do Československa, do české části zednářství, bylo provedeno péčí velkolóže jugoslávské.

Spolupráce českých a německých zednářů až do nástupu nacismu v Německu probíhala uspokojivě. Teprve potom docházelo k porušení zednářského tajemství německým úřadům. Roku 1937 splynul německý Svaz svobodných zednářů "U vycházejícího slunce" s "Národní Velikou Lóží Československou". Nacistická okupace přerušila činnost velkolóže, která se po roce 1945 i přes tuhý odpor komunistických úřadů domohla povolení k obnovení činnosti, počínajíc rokem 1947. Po roce 1948 se vlastním rozhodnutím "uspala" a krátce po "sametové revoluci" obnovila svoji činnost, za podpory zahraničních obediencí.

Pro úplnost přehledu je třeba dodat, že se týkal zednářství "regulérního", uznávaného Anglií. Zednářství smíšené bylo v Čechách založeno začátkem našeho století, a to smíšená lóže řádu Droit Humain v Praze. O jejím dalším osudu chybějí informace. Po převratu r. 1918 se utvořily, počínajíc rokem 1922, postupně dvě lóže pracující v jazyce českém, a to "Josef Dobrovský" a "Poznání" a lóže "Giordano Bruno", pracující v jazyce německém. Pracovaly ve třech základních stupních i ve skotském ritu. Byly podporovány holandskou jurisdikcí řádu Droit Humain. Mezi zakladateli byly významné osobnosti hnutí "Volné myšlenky", Alexander Sommer-Batek, Pavla Moudrá, manželé Zedníkovi a manželé Cimrovi. Usilovali též o vytvoření vlastní obedience, k čemuž však nedošlo. Rok 1939 je postihl stejně jako zednáře regulérní. Obnovení činnosti po roce 1945 se nepodařilo dosáhnout, lóže pracovaly bez úředního povolení a po listopadu 1989 svoji činnost obnovily a v roce 1993 založily Velkolóži liberálního svobodného zednářství HUMANITAS BOHEMIA v České republice, sdružující smíšenou mateřskou lóži "Dobrovský" a její dceřinné lóže.

Kromě těchto uvedených útvarů vznikly po demokratickém převratu i lóže obediencí předtím zde neexistujících, mezi jinými Velký Orient Československý ( Český ), založený Velkým Orientem Francouzským.

Žena ve svobodném zednářství, zednářství smíšené a ženské

Uvedená otázka souvisí se širším problémem úkolu obou pohlaví v zasvěcovacích společnostech a jejich podílu na duchovním vývoji lidstva. Hlubší úvahy na toto téma by přesáhly rámec této informativní práce a proto se chceme omezit na zjištění, že již více než jedno století se kyvadlo dějinného vývoje vrací zpět, ve prospěch ženy a jejího postavení ve společnosti. Hnuté za lidská práva nabývá na síle již od doby francouzské revoluce a není náhodou, že ve Francii je nejvíce organizací, které přijímají v té či oné formě ženy. Je pozoruhodné, že nejstarší zmínky o ženách v této sféře s označením "sestry" nacházíme ve starodávných korporačních rukopisech či stanovách, např. z Chesteru z roku 1327 a ve "fabric rolls" z Yorku z let 1350 a 1352. Rovněž statuty lóže Yorské roku 1693 hovoří o členech mužského a ženského pohlaví.

Andersonovy Konstituce či Staré Povinnosti účast žen v zednářství zásadně odmítají a toto pravidlo zůstává platným v převážné části světového zednářství až dodnes.

Úlohu ženy v zasvěcovacích společnostech nelze podceňovat již z toho důvodu, že schopnost intuice a jemnějších vnímání, kterou je žena nadána, je vhodným doplňkem racionálního myšlení muže a vytváří s ním vyrovnaný celek. V tomto duchu ukládá již starý anglický manuskript řádu stavební hutě v Hallivedu z r. 1390, zmiňovaný brazilským badatelem Gervasiem de Figueiredo že mistři mají spolu jednat "jako bratři a sestry".

Snahy o řešení otázky žen v zednářství se datují od 30. let 18.st. Jejich kolébkou byla Francie. Anglie naproti tomu dávala přednost, v duchu konceptu mužských klubů, vždy oddělování obou pohlaví, a to i v jiných organizacích vzniklých v anglosaském světě, např. v Rotary-clubech.

Řešení organizačního začlenění žen do zednářských organizací je v podstatě trojí:

  • vytvoření tzv. adopčních lóží při lóžích mužských, pod vedením úředníků-mužů,

  • vytvoření vlastní organizace tzv. smíšeného či společného zednářství zvaného též co-masonerie,

  • a posléze vytvoření zednářství čistě ženského. A to může být opět zcela nezávislé jako je Grande Loge Féminine de France, nebo jde o samostatné útvary spojené pouze na řídící úrovni s organizací mužskou jako americký Order of Amaranth. Organismy čistě ženské nezdůrazňují ideu stavby Šalamounova chrámu a prvky ryze stavitelské – v přeneseném smyslu – a proto se řadí spíše k útvarům parazednářským.

Zednářství adoptivní

Adoptivní lóže vznikly ve Francii r. 1730, měly čtyři stupně a pracovaly pod dozorem a s pomocí lóží maskulinních. V Německu vznikl r. 1738 Řád Mojžíšův, který se rozšířil pod jménem Ordre de la Félicité do Francie a zakládal tam rovněž adoptivní lóže, nepodléhající dozoru lóží mužských. Byl oficiálně uznán francouzským Velkým Orientem r. 1777. Tento řád se vyvinul do formy zednářství smíšeného a používal kupodivu tituly hodnostářů, odvozené z hierarchie námořního důstojnictva. Např. velmistr měl označení admirál, učeň byl nazýván plavčíkem. Velký Orient francouzský založil kromě toho r. 1774 vlastní ritus adoptivních lóží, podléhající dozoru ze strany jeho základní maskulinní struktury. Tak byla r. 1775 založena v Paříži adoptivní lóže, jejímiž členy byly dámy z nejvyšších kruhů francouzského královského dvora. Byla vedena princeznou de Lamballe a vévodkyní z Chartre a pracovala pod dozorem mužské lóže St. Antoine. Po revoluci byla lóže obnovena iniciativou císařovny Josefíny pod názvem "Les francs Chevaliers" ve Štrasburku. V té době však již doznělo období rozkvětu adoptivních lóží a teprve počátkem 19.st. se Velká Lóže francouzská počala intenzivně zabývat zakládáním adoptivních lóží, řízených i nadále zednářstvím mužským, až do roku 1935, kdy ženským lóžím byla dána plná samostatnost. O deset let později byla založena Union maconique féminine ( Zednářská unie žen ), z níž se pak vytvořila dnešní Grande Loge féminine de France /Francouzská Velká lóže ženská/. Tím byl uzavřen vývoj této formy ženského zednářství, omezeného prakticky pouze na Francii. Pro úplnost je třeba poznamenat, že v rámci egyptského ritu, založeného Cagliostrem v poslední čtvrti 18.st., došlo k založení adoptivních lóží v Haagu v Mitau a posléze v Paříži, v r. 1785, pod jménem Isis. Tyto lóže zanikly ve víru francouzské revoluce. V oblastech ovládaných anglickým směrem se adoptivní zednářství nevyskytlo.

V USA však vznikla parazednářská organizace Řád Východní Hvězdy ( Orden Star of Orient ), založená r. 1855 Robertem Morrisem pro matky a ženy členů mužských řádů. Je to obedience silná, počet členek je odhadován na 1,5 milionu.

Adopční lóže měly tři základní stupně a různý počet stupňů vyšších, čtvrtý až desátý. Americký Řád Východní Hvězdy je pětistupňový, stupně nesou jména významných žen ze Starého zákona.

Zednářství ženské

Zednářství výlučně ženské existuje jak v oblasti anglosaské, tak i v oblasti frankofonní, kde též původně vzniklo.

Jeho kolébkou je Francie, a je pokračováním adoptivních lóží s tím rozdílem, že je od mužských řádů nezávislé a představuje jakýsi pendant k zednářství mužskému. Je představováno shora jmenovanou Velkou Ženskou Lóží francouzskou ( Grande Loge Féminine de France ), která vznikla po 2. světové válce roku 1945 odštěpením členek adoptivních lóží od mužské Velké Lóže Francouzského ritu, pro 4. až 33. stupeň. Rovněž v Itálii pracuje Velká Lóže ženská.

Zednářství smíšené

Zednářství smíšené se ve své dnešní formě datuje od 80. let minulého století, jeho historické počátky jsou však o století starší.

Již před francouzskou revolucí, v rámci Cagliostrova egyptského ritu, vznikly smíšené lóže, kdy ženy požívaly týchž práv jako muži. Jejich mateřskou lóží byla "Sagesse triomphante" (Triumfující moudrost). Její zakladatelé zastávali názor, že do mystérií starověku byli zasvěcováni jak muži tak ženy a není tudíž důvod, aby se to nedělo i v současné době. Do této lóže byla zasvěcena i princezna de Lamballe, dvorní dáma Marie Antoinetty, jako čestná mistryně. Rovněž tato lóže a další jí podobné, stejně tak jako lóže adoptivní, přestala pracovat v důsledku revolučních událostí. Myšlenka smíšeného zednářství ožila opět ve Francii, o století později, kdy lóže "Les libres penseurs" ( Svobodní myslitelé ) v Du Pecq u Paříže se rozhodli dne 14.1.1882 zasvětit spisovatelku a zastánkyni práv žen Marii Deraismes, jako první ženu, vědomě do zednářství iniciovanou. Pokusy žen dát se zasvětit byly činěny již dříve, v přestrojení za muže, zde však šlo o akt proklamující rovnoprávnost žen zcela veřejně. zasvěcující lóže si sama zřejmě nebyla vědoma dosahu tohoto činu. Negativní akce ze strany zednářského světa způsobily rozkol v jejich řadách a lóže se rozpadla. Hlavním zastáncem Marie Desraismes byl Dr. George Martin, který se po následujících deset let snažíl o uznání, regularizaci tohoto zasvěcení, avšak bezvýsledně. Martin proto pomohl založit novou zednářskou smíšenou lóži a samostatnou obedienci pod názvem "La Grande Loge Symbolique Écossaise le Droit Humain" (Velkou symbolickou lóži skotskou Lidské právo) jako nezávislou smíšenou mezinárodní organizaci se sídlem v Paříži, a to 4. dubna 1893. Stoličním mistrem byla zvolena Marie Desraismes, která pak krátce na to dne 6. února 1894 zemřela. Aby nová velkolóže měla oprávnění pracovat ve vyšších stupních skotského ritu, byla r. 1898 rekonstituována a byl založen "L Ordre Maconnique Mixte International Le Droit Humain (Smíšený mezinárodní zednářský řád Lidské právo), který měl vlastní Nejvyšší Radu. Časem došlo k rozporům mezi Nejvyšší Radou, vedenou Martinem, a shromážděním zástupců lóží (konventem), které vedly k dočasnému odštěpení Velké smíšené lóže symbolické v letech 1914 až 1920, kdy se obě obedience opět sjednotily a byla vytvořena struktura 17 národních federací a jurisdikcí, včetně federace francouzské, které jsou autonomní a vysílají své delegáty do Nejvyšší Rady řádu. Tím se zmírnily třecí plochy mezi centralismem Nejvyšší Rady a odstředivými tendencemi národních jurisdikcí a federací. Řád se nadále rozvíjel, nyní má přes 20 federací a jurisdikcí a řadu jednotlivě pracujících lóží.

Po druhé světovéválce se oddělily některé lóže v Německu, Rakousku a Švédsku a vytvořily vlastní národní obedience zcela nezávislé, nesoucí název Orden Humanitas nebo Ius Humanum. Ve Španělsku pracuje nezávislá lóže Osirisy Isis v Barceloně, v Itálii je silná obedience Gran Loggia d Italia.

Vztahy mezi Droit Humain a mužskými obediencemi jsou různé. Zednářství zaměření proanglického jakýkoli kontakt odmítá, zatímco Velký Orient francouzský navázal a udržuje vztahy přátelské a bratrské, na základě výměny garancí o přátelství a dohody o právu vzájemných návštěv.

Droit Humain je nejsilnější obediencí smíšeného zednářství a přispěl značnou měrou ke snahám o zrovnoprávnění ženy v zednářství a ve společnosti vůbec.

Zastánci smíšeného ritu vycházejí ze stanoviska, že rituál neobsahuje nic, co by bylo pro ženu nepřijatelné. Idea, že lóže přestavuje kosmos v malém a sama představa Velkého Stavitele Všehomíra je universální a nečiní rozdíl mezi mužem a ženou. Naopak, harmonické a rovnoměrné spolupůsobení mužského a ženského elementu, jež se vzájemně doplňují, dává lóži kvalitativně vyšší energetický náboj, jaký pouze mužské nebo pouze ženské lóže nemají. Vyloučení žen podle Andersonových Konstitucí je podle toho názoru především produktem doby, kdy vznikly. V dnešní době proklamující lidská práva je přežitkem a odrazem anglosaského pojetí mužských klubů. Vylučováním žen i v dnešní době by se stalo, podle tohoto pojetí, toto hnutí zastaralým a zpátečnickým. Je třeba zdůraznit, že smíšený ritus, na rozdíl od adoptivního a čistě ženského, klade důraz na součinnost obou prvků, ženského i mužského, v lóžové práci, a to pokud možno v rovnovážném poměru. Ve východní filozofii je tato zásada vyjádřena vyrovnanými protiklady Jang a Jin, v zednářské symbolice sluncem a měsícem. Zrovnoprávnění žen v iniciačních společnostech lze pokládat za jakousi splátku toho, co západní civilizace po staletí ovlivňovaná misogynními zásadami církví, ženám dluží.Zejména ve spirituálně zaměřených společnostech má žena své místo pro své silnější intuitivní založení, a tím vyrovnává racionální myšlení muže a uvádí obojí do stavu rovnováhy.

Odpůrci smíšeného ritu naopak poukazují na to, že instituce již svou povahou a vznikem jako stavební korporace je záležitostí výlučně mužskou, a že tedy i její symbolika, kamenické a zednické nástroje jsou určeny pouze mužům a jako symboly pouze ovlivňují psychu muže a nikoli ženy. Ženám odpovídá pouze symbolika odpovídající práci ženy – v tomto smyslu byly, vcelku neúspěšně, činěny pokusy, např. v Holandsku, vytvořit ženská společenství se symbolikou vřetene, kolovratu apod. Další námitkou, a jistě podstatnou, je zkušenost, že společná práce obou pohlaví v jedné skupině může dát podnět ke vzniku citových vztahů a emotivních konfliktů, jež by mohly vést k rozkolu i narušení rodin členů, jež se podle zednářských zásad těší obzvláštní ochraně. Je nepochybné, že podobné případy ve smíšeném zednářství nastaly.

Pro mužské lóže mluví i řada praktických důvodů. Podle zkušenosti většina zájemců je z řad mužů a mužské obedience jsou přitažlivější již svým exteriérem, jsou početnější, disponují lóžovými domy a místnostmi, jež jsou lépe vybaveny a požívají větší prestiže. Lóže smíšené jsou prohlašovány za neregulérní, vstup do nich bývá snazší a mnozí jejich členové se jimi stali proto, že pro ně bylo obtížné přijetí do lóže mužské. Z těchto důvodů též počet mužů stoupá pomaleji, než počet žen a naopak se množí případy, že přijímané ženy jsou manželkami členů zednářství mužského. Lóže smíšené tím přejímají funkci lóží adoptivních, jak ji známe z minulosti.

Proti činnosti žen ve smíšených lóžích jsou i námitky rázu psychologického. Rituál může ovlivnit duševní život ženy a činiti z ní postupně mužatku, neboť je vytvořen pro muže a pracuje s nástroji určenými pro muže. K tomu třeba říci, že tyto námitky vycházejí z obediencí esotericky zaměřených, které chápou funkci nástrojů jako předmětů ladících, předmětů meditace tak, jak je například pojímá Herbert Frische v knize Vyšší bdělost nebo Kerning v díle Misionáři. Pokud ukázaly praktické zkušenosti smíšených lóží, ve kterých byly převážně ženy, nenastaly žádné z obávaných psychických posunů.

V současné době ženy vykonávají převážně většinou povolání a jejich rovnoprávnost je zaručována Chartou lidských práv. Proto tyto námitky a jim podobné ztrácejí na oprávněnosti, ale přesto silně přežívají v myslích mužské části lidstva. Jenom tím si vysvětlujeme, že i nadále převážná většina členů, zejména v anglosasky zaměřené oblasti, se k ženám v zednářství staví skepticky. Vývoj v příštích generacích ukáže, zda tento konzervatismus nevyvolá existenční krizi tohoto hnutí či zda zvítězí liberální směr, který ostatně odpovídá jeho základní zásadě, zásadě tolerance.

Otázka žen je jedním z nevyřešených problémů moderního zednářství a tato instituce se s ním bude muset vyrovnat v duchu doby, v níž žijeme.

Zednářské tajemství

Tradice utajování a její historické důvody

Platí obecný názor, že vše, co není zcela odhalené, jak se nyní říká transparentní, skrývá v sobě něco temného a zlého. Toto platí obzvláště o zednářství, které bylo již po staletí cílem očerňujících útoků ze strany světských i církevních institucí. Aféra, ač svého druhu ojedinělá, s lóží P 2 v Itálii, jistě dobré pověsti nepřispěla a asociace z duševní dílny Reinhardta Heydricha, spojující zednářství s vymyšlenými světovládnými plány židovského národa ještě přežívají v myslích starší generace.

Obchodník, který má svá spojení a komerční záměry, si je nechává pro sebe, taktéž vědec řešící svůj problém, není potenciální zločinec proto, že o něm s každým nehovoří.

Stačí vzpomenout Platónova líčení zážitků z řeckých a egyptských mystérií, a přece se tyto zasvěcovací instituce těšily za starověku nejvyšší úctě. Bylo samozřejmostí, že určité sféry jsou nedotknutelné a nelze je znesvětit tím, že o nich vypravujeme na rynku.

Historické východisko staršího, operativního zednářství, tvořily středověké cechy stavitelské, které měly v době stavitelů katedrál svá přísně střežená technická tajemství, předáváaná ústně. Předávaná pouze těm, kdož byli hodni důvěry. Vyučování se dělo ústně v době, kdy znalost čtení a psaní byla výjimkou, a to ve stavebních hutích nákresy na zemi, které se opět ihned smazávaly. Hutě byly současně ostrůvky duchovní svobody v moži feudálního světa kontrolovaného inkvizicí. Utajování tedy bylo operativnímu zednářství životní nutností.

Ve spekulativním zednářství zůstalo u tohoto způsobu, noví, ne-operativní či přijetí zednáři přinášeli nové filosofické i duchovní myšlení do dílen či do lóží. Zednářský zvyk diskretnosti byl i v této době užitečný, zejména v období protireformace a nastupujícího absolutismu, když již nešlo o prozrazení technických zkušeností, nýbrž spíše kacířských myšlenek a názorů. Ty byly církvemi i státem odmítány a utajování bylo tedy stejně nutné jako v dobách cechovních.

Potřeba a zvyk neprozrazování vnitřního duševního dění a života lóží přetrváváv i v dnešní době a i nyní má své zdůvodnění, o němž budeme hovořit dále.

V čem spočívá zednářské tajemství

Zednářské rituály jsou popsány v literatuře, včetně insignií a dekorací, struktura jednotlivých obediencí vyplývá z ročenek, kde jsou uváděni dokonce i vedoucí úředníci lóží a zednářské odznaky je možno koupit například v Londýně nebo v Římě ve veřejných obchodech. Ve svých vnějších a organizačních formách není tedy zednářství společností tajnou. Americký badatel B. Haywood ve svém spise "Zednářství a římské katolictví" je charakterizuje jako "Společnost, která má tajemství, avšak není společností tajnou." V díle "Více o zednářství" prohlašuje týž názor: "Zednářství neskrývá svoji existenci: staví chrámy na nápadných místech... lóže a velkolóže zveřejňují svoji činnost v bulletinech a zprávách. Bratrstvo se učinilo známým a ukazuje se v nezkreslené formě již po 200 let v desetitisících knihách ve 40 až 50 jazycích."

V zednářství jako instituci nenacházíme tedy nic, co by se dalo nazvat tajemstvím ve smyslu materiálním, tím méně pak tajemstvím vlastním celému tomuto hnutí. Naopak, když se jím zabýváme blíže, zjistíme, že místo nějakého velkého tajemství je zde pluralita navzájem se potírajících názorů a směrů. Přesto je zde něco kouzelného, co přitahuje pozornost a zájem dnešního člověka, jenž mnohdy dává přednost nepochopitelnému, nepostižitelnému před světem nezvratně jasných fakt, ovládaných a kontrolovaných rozumem. "Ratio je na odchodu", nadepisuje svůj článek v německém zednářském magazínu Humanität pan Rolf Appel, jeden z vynikajících ideologů zednářství v Německu.

Ptáme-li se, co zednářství je, zní odpověď – pokračuje Appel – "že ten, kdo je umí definovat, mu nerozumí. Jen ten, kdo je zažil, mu rozumí, ale právě proto je nemůže definovat. Zednářství spojuje ... sílu a tajuplný svět pocitů. Svými rituály, které udávají tón lóžovým pracem, je zednářství v souladu s trendem doby, má budoucnost, budoucnost pro toho, kdo hledá smysl života."

Rolf Appel vystihl jádro problému: tajemství v zednářství existuje, ne však v jeho zevní formě jakožto organizační struktuře, nýbrž v duchovní sféře zednáře-jednotlivce a skupin zednářů mezi sebou duchovně spřízněných. Svojí podstatou je zednářství školou zasvěcení a iniciace, je záležitostí především nejintimnější sféry nitra člověka. Na cestě k pochopení smyslu života není zednářství zvěstovatelem věčných pravd, nýbrž pouze skromným ukazatelem cesty pro hledající. Jít po té cestě však musí každý sám a u každého je tato cesta poněkud jiná. To duchovní know how si může a musí každý zpracovat prostřednictvím prizmatu své osobnosti, zde se ponechává každému plná svoboda. Proto je zednářství odjakživa zváno svobodným. Tak se stává zednářství tím přirozeným náboženstvím, přijatelným pro všechny lidi, tak jak o něm hovoří Staré Povinnosti, Old Charges.

To platí jak jak pro stupně tzv. modré, základní, tak i pro stupně vyšší, pro "červený", t.j. skotský ritus nebo kterýkoli jiný systém vyšších stupňů. Renzo Canova, někdejší italský Velmistr a Velý Komtur obedience Piazza Gesu Palazzo Vitteleschi, charakterizuje skotský ritus v zednářské revui Officinae takto: "Skotský ritus představuje opětné uvedení v platnost základních zásad postupného zasvěcení, známých ve všech kulturách, ... umožňuje, abychom kontemplací, nazíráním tajemství, učinili ze sebe samých jedno velké mystérium, abychom se jakožto zasvěcení stali zdroji, nositeli Pravdy".

Transformace, zduchovnění, o němž hovoří Canova, je úkol celoživotní, a proto i skladba Skotského ritu až do nejvyšších stupňů je rozložena na desítiletí.

Zednářské tajemství se též hledává v zednářství hermetickém, esoterickém. Vzniklo především ve Francii v 18. st. a vychází z myšlenky duchovní transformace člověka jakožto vyšší obdoby transmutace kovů. Tam vznikl "rite hermetique", založený Benediktem A.J.Pernettym, Řád vyvolených kněží Martineze de Pasqually a další obdobné útvary se vytvořily v Anglii a v Německu. Dodnes dosti silný je řád s egyptskou iniciační tradicí Memphis-Misraim. Stuttgartský zednář J.B.Krebs, píšící pod pseudonymem Kerning, vytvořil a popsal – ze zdrojů, které se asi nikdy nepodaří objasnit – soustavu písmenových a slovních cvičení. Jeho "Listy o Královském umění" byly více než 80 let po jeho smrti přeloženy a vydávány v Praze roku 1936 pro Národní Velkou Lóži Československou v počtu 30 exemplářů. Cvičení vizualizace písmen a slov v celém těle cvičícího rozděleném na sedm oddílů, má vést k mystickému vývoji, jenž vyúsťuje v duchovním znovuzrození.

V Čechách se stalo toto učení známým i v kruzích nezednářských zásluhou Otakara Grieseho, zakladatele Svobodné školy hermetických nauk, který ve svém časopise Isis, ročník 1922, podává návod na provádění cvičení. Karel Weinfurter je začlenil do svého systému mystických cvičení ve 2. díle Ohnivého Keře, avšak ve formě silně pozměněné. Pokračovatelem Kerninga v Německu byli G. Buchner a J. Kolb, jehož kniha Znovuzrození (Wiedergeburt) je dodnes známa pod názvem Buchstabenbuch (Kniha písmen).

Podobného zaměření je práce R.V.Sebottendorfa "Praxe starého tureckého zednářství", která vyšla v překladu Bohumila Hradečného v Praze 1925. Vychází z východisek islámských, ukazuje, že v Bibli křesťanů i v Bhagavadgítě Indů je obsažena obdobná nauka.

Podstata zednářského tajemství leží kdesi hlouběji než v ritu, ke kterému ten který zednář přináleží. I ritus méně hermeticky a duchovně zaměřený vede k prohloubení vnitřního života člověka, je-.li plně prožíván. Leží v samotném centru osobnosti člověka, v jeho nejintimnější sféře, a rituál a symbolika jsou pouze nástroji a ukazateli cesty.

Zednář pracuje na hrubém kameni, otesává a opracovává je do formy dokonalé krychle, tedy jinými slovy řečeno, uvědomuje si své záporné vlastnosti a pracuje na svém zdokonalení a zušlechtění. Zednář kráčí z temnoty ke světlu, tedy usiluje o proniknutí do podstaty sama sebe a do podstaty všeho jsoucna. Jeho cílem je znovuzrození v duchu, tak jak symbolicky učí legenda o Hiramovi, silou Slova, božské jiskry dřímající v jeho nitru. Toto vše je obsaženo náznakově v každém zednářském rituálu, a tyto složky vždy opakujících se obřadů nabádají k soustavné práci na sobě samém.

Poznatky a zážitky, jež z této kontemplativně zaměřené činnosti plynou, jsou ryze osobní, svým obsahem mnohdy nesdělitelné a vztahují se k vlastnímu duchovnímu vývoji každého poutníka na cestě.

Toto samovědění, jak to nazývá Kerning, je skutečným jádrem zednářského tajemství a současně odměnou za úsilí, které hledající musí vynaložit na své cestě z temnoty ke světlu. Tyto poznatky, když se je pokoušíme uvést do forem nedokonalé lidské řeči, ztrácejí více či méně svůj pravý obsah. Proto platí, že se o nich hovoří, když vůbec, pouze v nejmenším možném rozsahu a s osobami, které jsou toho hodny.

Tím je zednářské tajemství ve své podstatě tajemstvím v pravém slova smyslu, tajemstvím nesdělitelným.

Postup zednářského zasvěcování a práce na sobě je pozvolný a děje se ve stupních a zasvěcovaný má být ochráněn před nárazem poznání, na něž není připraven. Proto jsou i v obřadech zavedena znamení a průchozí hesla, aby chránila nepřipraveného.

Cílem zednářské práce, a tedy i obsahem zednářského tajemství, není tedy pouze seznámit se s tajnými hesly, hmaty a slovy, účastnit se obřadů a skládat slavnostní přísahy.

Zednářství je více něž společenská organizace, jež poskytuje bratrskou pomoc svým členům a profánním osobám. Je to životní styl svého druhu a klade si za cíl přinést duchovní prospěch zednářům i nezednářům, celému lidstvu. Zednářství je jednou z cest, které vedou člověka k Bohu.

Závěr

Je nepochybné, že zednářství je v prvé řadě zasvěcovacím společenstvím, ostatní aktivity humanitární a kulturní mají význam až druhořadý. Svými kořeny je to jakýsi amalgam duchovního dědictví křesťanství, judaismu, gnose a iniciačních a mystických tradic islámu. Jeho úkolem je ukazovat cestu k duchovní transformaci, alchymii ducha, doprovázené transcendentním, vnitřním poznáním. Je to poznání o jediné podstatě Bytí, a stojí nad náboženstvími a vyznáními. Ukazuje cestu, jak se k této podstatě Bytí alespoň poněkud přiblížit.

Na této duchovní cestě splývá v jeden proud vědění alchymistické, cesta mystická i spiritualita stavitelů chrámů. Je to cesta přímého prožití našeho vyššího Jáství, cesta, jež byla otevřena člověku v době megalitu stejně jako je otevřena člověku kosmického věku.

Na těchto stránkách chceme ukázat jen jeden z úseků hledání Zapomenutého Vědění, které známe pod jmény alchymie, kabaly, zednářství a dalšími. Ústí v konečné poznání, že tato jména jsou pouze facetty velkého mnohostěnu univerzálního vědění.