Blahoslav, svobodný pán z J.,
ustanovený do čestného úřadu
rozsvěcovatele pouličních lamp.

S Měsícem po levici a Sluncem po pravici (nebo je to obráceně, milí příznivci Královského umění ?) stojí náš ctihodný jubilant pod planoucí hvězdou a vzhlíží k oběma sloupům... Nad jeho čelem však září ještě jedna hvězda, označená mystickým číslem 7 (sedm stupňů k dovršení, sedm stupňů k moudrosti).

Bylo by dobré, užitečné a přínosné zamyslet se (jako jubilant sám), jak to vlastně "všechno začalo".

Zdá se, že základní vklad duchovního hledačství (i když to je jen naše "lidské, pozemské posuzování") byl jubilantovi přímo rodově odevzdán především jeho otcem, přestože otec zemřel již tři roky po narození svého syna.

Jubilantův otec – dr. Alois Janeš – byl totiž (původně) katolický kněz, mladý muž, který chtěl studovat historii a jazyky, ale pod silným tlakem rodiny, zejména dědečka, vstoupil do biskupského semináře v Českých Budějovicích – aby se pak později přihlásil k tzv. modernismu v katolické církvi, reprezentovanému u nás Jednotou českého duchovenstva Ohnisko – a ještě později k programu národní církve. Již tehdy se také zajímal na jedné straně o pravoslaví – a na druhé straně o svobodné zednářství.

Po vzniku Československé republiky a Československé církve se stal farářem v metropolitním chrámu sv.Mikuláše (na Starém Městě) a vykonával fakticky úřad biskupa. V roce 1923 uzavřel sňatek s jubilantovou matkou, která byla (rovněž příznačně pro vlohy budoucího syna) učitelkou v Chotovinách u Tábora, kde Alois Janeš ještě za Rakouska vyvolal "malou náboženskou revoluci", když se celá tato obec přihlásila ke zmíněnému programu pod heslem "Pryč od Říma" (jak se události opakují a přecházejí z otců na syny..!).

Otec žel brzy (v roce 1929) zemřel, ovdovělá matka se přestěhovala do Střešovic a nynější jubilant po ukončení základního školního vzdělání studoval reálné gymnázium na Letné. Vzhledem k válečným událostem maturoval až v roce 1945.

Osobně vzpomíná jako na jeden z prvních významných impulzů, že když chodíval (ještě před nástupem do gymnázia) kolem knihkupectví nakladatelské firmy Zmatlík a Palička na Letenském náměstí, zaujala ho blakovská obálka Weinfurterova Ohnivého keře se dvěma postavami, mužskou, klečící na zemi a vzpínající ruce vzhůru, vstříc střemhlav se snášející ženské postavě, objímající muže kolem krku a přisávající se k jeho rtům – a to vše se odehrává v jakési ohnivé záplavě, mezi oltářním kamenem a kamennou deskou. V tomto knihkupectví si pak v době svých gymnaziálních studií kupoval i jiné knížky z Knihovny šťastných lidí.

Dalším impulzem byl rozhovor se sestřenicí ze strany otce, která mu věnovala celou sbírku Weinfurterových knih, což bylo o to významnější, že mezitím okupační úřady zakázaly vydávání a distribuci veškeré mystické literatury. Vzpomíná si, že mezi těmito knihami byl Ohnivý keř, I. a II. díl, spis o Ramakrišnovi, Cesta královská...

Chtěl se však tehdy stát diplomatem, proto si také umínil, že se naučí aspoň tři jazyky, v kurzu anglického jazyka se seznámil s mladým mužem, jehož matka (paní Margit Šolínová) ho uvedla (když v rozhovoru poznala jeho zájmy) do Klubu přátel staré katolické Prahy, což bylo ve skutečnosti krycí označení Duševědné společnosti. Tu vedl – podle vlastních slov jubilantových – nevšední člověk a fascinující osobnost, vrchní rada státního lučebního ústavu J.R.Adamíra.

Jubilant na něj vzpomíná jako na člověka naplněného klidem a tolerancí, který ovšem nebyl obklopen spolupracovníky své úrovně, ale spíše naopak lidmi, kteří reprezentovali jen jakousi snobskou stafáž. Proto nynější jubilant, poněkud rozčarován, přerušil styky s touto společností, po roce 1945 však navázal spojení s tzv. Kruhem duchovního bratrství a s oběma jeho mystickými sekcemi, v jejichž čele stáli Petr Klíma-Toušek a R.Hradečný, organizačně ovšem vedla tento kruh Bohuslava Heranová, která se rovněž znala s jubilantovou sestřenicí.

Posléze došlo i k obnovení styků s Adamírovou skupinou, jubilant poznal plně, že za Duševědnou splečností se poodhaluje spojení s martinismem.

Bratr Janeš byl tehdy hluboce ovlivněn rovněž spisem, který od té doby "četl celý život" – jedná se o polozapomenutý spis Graneův "O neosobním životě".

V letech 1945 – 1950 bratr Janeš vystudoval právnickou fakultu University Karlovy v Praze. Díky své nekonfliktní povaze, duchovním zájmům. které ho stavěly nad denní zápasy a naopak i určité sociální práci, dané i jeho sociálním původem (byl přece i reálně syn vdovy...), díky pomoci přátel, unikl inkvizitorským metodám tzv. očišťovatelů veřejného života. Život ho ale těmto zkouškám vystavil později, když (po absolutoriu) pracoval v zahraničním obchodě (nejprve v podniku Koospol a posléze v Chemapolu). Zde se stal objektem "zájmu" charakteristicky dobové postavy – ředitele skupiny s minulostí "muže s černou maskou", tj. zápasníka na Matějské pouti... Tato postava nebyla ovšem jen nějakou symbolickou postavou libovolného "theatrum mundi", ale naopak až děsivou realitou panoptika, jímž nás obdařuje každá příliš "barokní" doba.

Následovaly zákazy výjezdů do zahraničí, nynější jubilant unikl až "útěkem" do cestovní kanceláře Čedok (kde pracoval jako průvodce – a poznával "zakázaný svět") – a po několika letech skutečným útěkem do zahraničí (to bylo již po sovětské invazi).

Mezitím však stačil ještě navázat nová duchovní spojení, v roce 1957 s rosikruciány v NSR – později v roce 1964, při druhé návštěvě Kuby, i s rosikruciány amerického kontinentu. Jeho sestřenice, která se mu stala patrně celoživotní zasvětitelkou, ho také seznámila se dvěma budoucími teology - Vratislavem Kratochvílem a bratrem Fučkem. Společně pak vytvořili rosikruciánský kroužek, tzv. Pronaos, překládali do češtiny učební dopisy, vykonávali duchovní cvičení.

Navá éra v životě našeho milého jubilanta nastala ovšem v zahraničí: v oblasti "profánní" dosáhl brzy vynikajícího postavení ve významné farmaceutické firmě, stejně jako v její italské a španělské pobočce - na mnoha služebních i soukromých cestách navštívil četné země téměř všech kontinentů.

V duchovní oblasti se tehdy nejvíce zajímal o buddhismus, po roce 1972 praktikoval Zen, pokračoval však i v rosikruciánských kontaktech, zejména spolupracoval s rosikruciánskou a zednářskou společností (lóží) Fama Fraternitatis v Rakousku.

Je neméně příznačné, že zednářství "přišlo až potom", právem je jubilant sám považuje za určité vyvrcholení své předchozí životní cesty – začátkem 80.let tedy rozvinul zednářské úsilí v Rakousku, kde se svou manželkou, sestrou Justinou, vstoupil do lóže smíšeného zednářství, měl však odpovídající spojení i v sousedním Německu – a když jeho zájem o iniciační, esoterické zednářství narážel (ne poprvé a zdaleka ne naposledy !) na bariéry zkostnatělých, samolibých a ctižádostivých byrokratů salónních lóží, "odešel zednářsky" do Itálie, protože měl také zájem o skotský ritus. Stal se tedy členem lóže v Benátkách, k nimž ho ostatně poutaly dávné rodové kořeny.

Ve sféře veřejné se mu podařilo "upravit si vztah k republice" (jak se tehdy říkalo...), mohl požádat dodatečně o vystěhování - a konečně zase cestovat i do vlasti.

V roce 1986 se setkal s doktorem Kafkou z Unitarie a hovořili spolu o tom, "kde by se našli pamětníci ze sféry kerningovské mystiky", o kterou se dlouho zajímal – a to i po stránce praktických cvičení. Tak se seznámil s Jiřím Scheuflerem, jeho paní – a rozhodli se společně obnovit kroužek esoterického zednářství v Praze. Přijali mezi sebe i jediného z řad bývalého rosikruciánského kroužku, bratra Fučka (V.Kratochvíl mezitím zemřel a jeho matka Helena nezvládla reagovat na novou situaci). První iniciace proběhla v Rakousku, v lóži Fama Fraternitatis, vzniklý zednářský kroužek Kerning se scházel v soukromých bytech, jeho členy byli bratři Fuček, Bobysud, Jiří Scheufler, jeho manželka a dále pánové Hošek a Jizva.

Mezitím bratr Milan Nakonečný obnovil v Československu také esoterismus martinistické linie, vytvořil pak ve spolupráci s Francií, včetně tehdejšího velmistra I.Ségureta martinistický kroužek, jehož členy se stali především Pavel Turnovský, Ladislav Moučka, stejně jako zanícené ctitelky Lasenica Vája Papadopoulos a její dcera Dafne.

V létech 1986 a 1987 navázal bratr Janeš styky také s br.Matějkou, který měl kontakty s V.L.I., setkali se spolu ve Vídni i v Brně - a když pak došlo v Československu ke známým společenským změnám v roce 1989, konalo se – v prosinci téhož roku – v restauraci EXPO dnes již téměř legendární setkání představitelů esoterických společností: br.Matějky z lóže Komenský v Brně, představitele zmíněné lóže Kerning Jiřího Scheuflera, představitele martinistického kroužku M.Nakonečného a ovšem zejména i bratra Janeše.

V atmosféře tehdejší celospolečenské euforie chtěli i tito pracovníci "na poli ducha" přivítat závan svobody, zejména také podporou kandidatury V.Havla na úřad presidenta republiky. Přestože se, možná spíše nedopatřením, nepodařilo jejich prohlášení otisknout (ve Svobodném Slově), uskutečnilo se alespoň interview, které objasnilo existenci a obnovení zednářství v Čechách a na Moravě. Bezprostřední reakcí byla následná korespondence s br.Antonínem Šulcem a setkání (v lednu 1990) s několika členy lóže Dobrovský: s Ostřihanskými, Soňou Zedníkovou, Otto Sobotkou, G.Štěpánkem z Brna.

Co poté následovalo, je již celkem známo: lóže Dobrovský obnovila svou činnost i za přispění dalších členů a "mladé krve" a když překonala všechny peripetie různých krizí, včetně krize spolupráce s V.I.L., stala se mateřskou lóží skupiny dalších lóží a tedy následovně i celé obedience obnoveného českého zednářství "pro muže i ženy".

Můžeme-li nyní, krátce po slavnostní práci, věnované dvěma rokům samostatného trvání této naší zednářské obedience, přistoupit také k tomuto zamyšlení nad životem jednoho z našich nejbližších a tradic, které reprezentuje, je to především i jeho zásluha.

Byl a je naším "věrným mistrem", otcovským rádcem a povzbuzovatelem, moudrým, laskavým a shovívavým.

Překonal mnoho nesnází, pracoval velmi pilně a neúnavně, s velkým sebezapřením a s téměř sebezničující vírou na velmi namáhavém úkolu otesávání hrubého kamene všech našich nedokonalostí. Naučil nás, "jak může být šlechtic lampářem" (a možná i to, jak může být lampář šlechticem...).

Byl a je nám příkladem – je také naším skutečným bratrem. Posilme ho naší věrností, naším pilným a vytrvalým úsilím ve společné práci – a přejme si, aby nám ho Velký Architekt zachoval dále ve zdraví, moudrosti a síle, v kráse jeho srdce a ducha.