Malé zamyšlení nad tradicí evropského rytířství

Rytíři, stavitelé katedrál, mnišské řády a scholastici – to jsou pojmy, které výstižně podávají obraz středověku, jak se zabydlil v našich představách. Je to obraz, ke kterému se na prahu třetího tisíciletí, v době, kdy jsme z planety udělali náš statek a poznání proměnili v soupeření nových technologií, vracíme s pocity vzpomínek na sladké dětství evropského lidstva. Snadno se z takového vzpomínání vytratí skutečnost, že středověk žil v neustálém strachu před hladomorem, a že Černá smrt, morová epidemie, která ve 14. století zachvátila Evropu, zkosila třetinu až polovinu středověkého obyvatelstva Evropy.

Rozvinutý feudalismus byl společností, která neznala občanskou a sociální rovnost. Teprve pod heslem „Rovnost, volnost, bratrství“ přinesla Velká Francouzská revoluce pojetí lidských práv, jak je uznáváme dodnes. Pokus dosáhnout sociálně spravedlivé společnosti revoluční cestou, odstartovaný v roce 1917 v Rusku, skončil fiaskem – sáhl totiž na občanská práva, zásady parlamentní demokracie a nedotknutelnost soukromého vlastnictví, hodnoty, které se postupně rodily a stávaly součástí evropského a amerického pojetí života společnosti v dlouhém procesu společenských střetů a revolucí, které od počátku novověku postupně probíhaly v Nizozemí, Anglii, Severní Americe a ve Francii.

Aniž bychom se vraceli k dějinnému determinismu Hegelovy filosofie, můžeme si vývoj civilizace představit jako otevřený a stále probíhající proces emancipace. Prvé krůčky toho, co nazývají historici civilizací, jsou spojeny se vznikem prvních měst, za jejichž hradbami se člověk vyděluje z přírody a vytváří svůj umělý svět. Přestává být zoologicky nejvyvinutějším zvířetem, ale stává se členem lidské společnosti. Otrokářské městské státy potvrzují tento emancipační vzestup úctou k majestátu lidské smrti – zajatci v bitvách již nejsou zabíjeni, je jim přiznáno právo na život, i když se jedná pouze o neplnohodnotné živoření pod otrockým jhem. Středověk poprvé přináší rovnost lidí v plném smyslu tohoto slova. Císař, král, feudál – stejně jako nejubožejší poddaný - jsou si rovni před Bohem. Tato rovnost je naprosto fundamentální, absolutní. Zůstává však tíže nerovnosti právního postavení, nedůstojné poddanství jako předpoklad privilegovanosti šlechty. Tyto feudálních výsady zrušila Velká Francouzská revoluce a Spojené státy severoamerické do své ústavy vtělily princip demokratického uspořádání společenského života. Zůstala nerovnost ekonomická a sociální. Cesta pošlapání lidských práv, jak jsme se na vlastní zkušenost přesvědčili, k jejímu odstranění ovšem nevede. Lze však předpokládat, že i tato nerovnost v procesu emancipace padne, a to patrně s tím, že lidská kapacita radovat se z hromadění hmotných statků podléhá určitým omezením, takže zatímco trvá tendence k růstu slušného životního standardu u stále větší masy lidí, exklusivita superbohatých ztrácí vnitřní smysl a tím dochází k otupení sociálních nerovností. V posledních desetiletích jsme se stali svědky toho, že se bortí i tisíciletá nerovnost pohlaví. Jednoho dne se možná naplní ideály svatého Františka z Assisi, který hlásal rovnost všech tvorů, protože všichni jsme součástí Božího tvoření. Podaří – li se nám takto chápat všechny projevy života jako součást vyššího plánu, jehož jsme pouhou, byť velmi důležitou součástí, tehdy proces, který začal emancipací člověka od přírody, skončí jeho uvědomělým sjednocením s ní.

V tomto procesu vedoucím od vyčlenění člověka z přírody, postupného nastolování rovnosti na principu úcty k důstojnosti každého jedince, až po pochopení jednoty člověka, stvořeného k obrazu Božímu, s přírodou, která je dílem stejného Tvůrce, sehrál středověk klíčovou roli.

Dnešní duchovní stav lidstva připomíná situaci pozdní antiky s jejím množstvím sofistikovaných kultů a kvasem rodících se hnutí, jehož součástí bylo i asketicky provozované poustevnictví. Tomuto individuálnímu, křesťansky zabarvenému poustevnictví, dal řád svatý Benedikt z Nursie a položil tak základ k rozvoji jednoho z fascinujících projevů středověku – mnišství. Desetitisíce mužů, a také žen, v odlehlých a řídce osídlených končinách, stejně jako ve středověkým životem kypících městech, trávili dny i noci v modlitbách, aby zajistili rovnováhu mezi činným životem rolníků, řemeslníků, kupců i feudálů a kontemplativním životem v modlitbě k Bohu, který jediný byl ospravedlněním celého toho malebného lidského mumraje evropského středověku. Jak již bylo řečeno, svatý Benedikt dal mnichům řád. Bez pevného řádu by se celý projekt mnišství patrně zvrhl v individuální blouznění a herezi. Každý další z velkých mnišských řádů středověku – cisterciáci, premonstráti, augustiniáni, dominikáni či františkáni – měl svůj řád, svoje regule. Bez tohoto smyslu středověku pro řád bychom nemohli pochopit ani existenci rytířských řádů, vzniklých během křižáckých výprav do Palestiny.

Rytířské řády jsou jedním z nejúžasnějších projevů středověké touhy po svobodě. Středověk svobodu chápal jako „vysvobození“, „osvobození“ od bytování v pozemské obci a vytvoření Obce Boží, jak o tom psal již svatý Augustin. Křesťanství klade plný důraz na naplňování křesťanského údělu již zde, na Zemi. Náš život je oním bitevním polem, kde každý rozhodujeme o své příští spáse či zatracení. Lze si tedy přestavit, že ideál svobody u křesťanského rytíře splýval s osvobozením Svatých míst, která se dostala do rukou nevěřících. I když vojenské úspěchy kruciát byly jen dočasné, změnily křížové výpravy zcela obraz evropské feudální společnosti a vnesly do jejího myšlení zcela převratné prvky. Můžeme říci, že během křížových výprav se rodí zárodky toho, co se později stane nosným pilířem „evropského zázraku“, industrializace, kolonizace, demokracie, lidských práv a svobod a koneckonců i globalizace. Křížové výpravy přinesly západní Evropě vymanění z její izolace – vedly k jejímu otevření se světu. Západní části bývalého římského impéria patřily k těm zaostalejším, dědicem Říma byla Byzanc, a navíc se izolace a zaostávání západní Evropy prohloubilo nástupem Arabů, kteří se usadili na Pyrenejském poloostrově, ovládli Středozemní moře, zmocnili se zde námořního obchodu a posléze i obchodu dálkového. První kroky vedoucí k zastavení poklesu západní Evropy a jejího prohlubujícího se pádu do provincionalismu jsou spojeny se snahou Karlovců o zastavení arabské expanze. Zde se již rodí ideál evropského rytíř, věrného svému lennímu pánu a bojujícího do sebeobětování proti nevěřícím. Jeho dalším úkolem bylo bdět nad dodržováním míru v zemi a ochranou slabých a bezbranných. Rytířská tažení jsou zcela nepodobna jak způsobu válčení římských legií, tak se v mnohém odlišují od nájezdů vikingských družin. Jedním ze vzorů působícím při vytváření ideálu středoevropského rytíře byli jistě řečtí heroové, a Alexandr Veliký zůstává velkým ideálem po celý středověk, ale v mixtum compositum, ze kterého se rodil ideál středověkého rytíře, však tím hlavním kváskem asi byla mytologie, přicházející z britských ostrovů a Francie, šířící se Německem a pronikající ve formě Artušovských legend do jednotlivých národních kultur. Keltský substrát těchto pověstí a legend obohatil germánskou mytologii o prvek, který jí byl cizí. Tímto příspěvkem, který především francouzské kultuře vtiskl její neopakovatelnou pečeť, je role ženy v kodexu rytířského chování. 

V prvé polovině třináctého století nastává věk trubadúrské poezie, jejímž ústředním motivem se stává láska k vdané ženě. V období křížových výprav mnoho mužů odchází bojovat do Svaté země, a jejich ženy se ujímají správy majetku a panství. Jsou na to připraveny svou výchovou, která probíhá v klášterech ženských řeholí, díky kterým jsou poprvé v historii lidstva položeny základy ženské vzdělanosti. "Opravdová láska", opěvovaná poesií trubadúrů, předpokládala vysokou kulturu, včetně mystiky a asketismu, kterým se člověk mohl naučit jen ve službách dámě. Paní je vdaná, vědoma si své vážnosti a chránící svoji čest. Proto vše, co se o dvoření dámě dovídáme z vysoké literatury, se týká básní, které jí zamilovaný rytíř skládá, či si nechává skládat od profesionálních básníků, a turnajů, ve kterých bojuje rytíř označen znamením své "vyvolené".

Na opačném pólu tohoto „turnajového“ rytířství stojí rytířské řády. Nejstaší z nich, templáři, byli „první organizovanou mezinárodní armádou“, která sloužila ochraně poutníků do Svaté země a později nesla tíhu bojů proti Arabům. Oběti, které příslušníci rytířských řádů v těchto bojích přinášely, byly krvavé a kruté. V duchu rytířské kultury však templáři a elitními bojovníky nepřátelské strany dochozálelo nejen k potýkání, ale také k jejich vzájemnému stýkání. Vyspělá duchovní kultura Orientu vstoupila do řádových tajemství, či alespoň tak to bylo tvrzeno, když začal být na počátku 14. století proti templářů veden proces. Během něho byli obviněni z provádění podivných rituálů a uctívání jakýchsi orientálních model. O co se vlastně jednalo, zůstalo a zůstává skryto zrakům nezasvěcených. Jisté je, že řád byl zrušen a rozpuštěn ve většině zemí Evropy, mnoho templářů skončilo umučením či na hranici. Pouze v Portugalsku řád pod změněným jménem existoval dál. Protože již v době svého působení, a ještě více v době procesu proti němu vedenému, působil templářský řád jako nositel neznámých tajemství, vedl jeho zánik ke jedné z největších legendotvorných tradic evropských dějin. Do těchto legend vhodně zapadá i skutečnost, že v čele Kristova řádu, který byl nástupcem templářů v Portugalsku, stál princ Jindřich Mořeplavec, který podnítil objevné plavby portugalského námořnictva, které později zlomily námořní monopol Arabů a zahájily století velkých zámořských objevů. Protože podle pověsti se části templářů podařilo uprchnout do Skotska, sehrála templářská legenda značnou roli v souvislosti s nároky dynastie Stuartovců, sesazených z anglického a skotského trůnu. Během jejich emigrace ve Francii se právě v jejich blízkosti konstituuje tzv. skotské zednářství, které se hlásí k esoterním tradicím a kultům, jejichž kořeny sahají často do oblasti Blízkého Východu. Na půdě okultních řádů se pak „templářská tajemství“ pěstují po celé 19. a 20. století.

Dějiny se vyznačují dostředivostí, historické konflikty mají tendenci přetrvávat. V krátkodechosti politického života lidé tuto skutečnost opomíjí. Před osmisty lety křižáci táhli osvobodit Jeruzálem. Týž Jeruzalém, který je i dnes neuralgickým místem planety. I dnešní situace na Středním Východě má své vojenské aspekty, před kterými zavírat oči by bylo neprozíravé. Neměli bychom však zapomínat na to, že příslušníci rytířských řádů ve Svaté zemi nejen bojovali, ale seznamovali se také s kulturou odlišnou od kultury evropské a tím Evropu obohatili. Tato cesta je dnes stále aktuální, je nám otevřena, a v tomto smyslu máme možnost navazovat na tradice evropského rytířství.

Luboš Antonín