LÉTA UČŇOVSKÁ

KAPITOLY  O  SYMBOLICE

SESTAVIL RUDOLF  KONRÁD

                         1934

STAVBA. Sv. 10. Řada III.: TROJÚHELNÍK. Č. 5 VYDÁVÁ

  BR∴J. SEDMÍK

PRAHA

 

 

Díl I. ÚVOD.

 

Znak korporace zednářů v Londýně

z roku 1477.

John Fellows: The Mysteries of Freemasonry. (Vysvětlení na str. 21.)

ZÁKLADY.

Často pozorujeme, že někteří bratři vyhledávají nové úkoly pro zednářství a připisují mu nový smysl nějaký, zapomínajíce, že jádrem zednářství zůstává prostá touha, naplňující člověka od pradávna, aby povznesl svou duši nad všední proud života. Podle staré průpovědi je v zednářství shrnuta soustava morálky, zahalená v náznaky, symboly a alegorie. A tak tato odpověď na zkušební otázku naznačuje, jakými prostředky chce vlastně zednářství dospěti k zušlechťování duší lidských. A když svým vlastním způsobem vytvoří kruh zasvěcených, rozšiřuje zároveň jeho působnost v pevnou základnu a usiluje o to, aby z prostředí, oproštěného od malicherné všednosti, vycházeli pravdiví a spravedliví mužové, kteří by dovedli povzbuditi svým příkladem i široké vrstvy k lidskosti.

Veškeré tyto tužby, zhuštěné takto v krátkosti, tkvějí v minulosti a byly zednářství vštípeny na přelomu dějin, když svobodnější smýšlení počalo zatlačovati absolutismus státní i despocii církevní a když se živelně probouzela snaha, aby byla šířena vzdělanost, navazováno sbližování mezi lidmi i národy a aby byly shovívavě vyrovnávány rozdíly třídní, náboženské i národnostní. Zednářství, chtějíc dokumentovati, že se člověk dovede povznésti nad rozpory mezi vyznáními i nad malicherné třídění spole-čenské a že chce hledati cesty k vyšším metám, přiklání se k zapomínaným kultům pralidským, k pravzorům ná-boženským, jako by z nich chtělo znovu vzkřísiti ducha oproštěného lidství, prahnoucího ve všech časech po vymanění ze jha všednosti a upřílišené světskosti. Vrací se tak ke vzorům symbolického učení, které vytrysklo z nezkalené lidské mysli, a přenáší je do doby lidí zmechanisovaných. Křísí poznání, že člověk ochuzuje svůj život, zdůrazňuje-li přespříliš rozum a zanedbává-li cit, srdce, nadšení, intuici, vnuknutí, vrozené vlohy, vůli,

7

V Ý Z N A M   S Y M B O L I K Y

tělesnou zdatnost i ostatní složky lidské podstaty. Hlásá zároveň, že i lidské nitro chce býti pěstěno a že se má obraceti k výšinám, třeba si je každý pojmenovával podle vlastního přesvědčení svým vlastním způsobem. Namítne se, že zednářství se obírá hříčkami, hledá-li návrat k představám, zdánlivě primitivním, ba snad i k pověrám; ale symbol přestává býti pověrou a přežitkem, dopřejeme-li mu znovu ožíti s dostatečnou vážností a oddáme-li se mu, dávajíce se odváděti od šedi života a čerpajíce tak vzpruhu, jakou v symbolu nalézali naši předchůdci a po které zatouží i naši následovníci.

Člověk dneška není sice tak závislý na silách přírodních, jako býval člověk v pravěku, ale jeho zápasy a boje o život jsou stejně úporné a změnily se jen v přepínání čiv a sil duševních. Život se zkomplikoval hospodářským řádem příkrých protiv a poměr člověka k člověku se stal složitější. Zmechanisovaná civilisace, nepřestávající roz-šiřovati okruh lidských potřeb a snižující přepych na běžnou choutku, probouzí v lidech nespokojenost a v chvatu nedopřává času, aby se člověk oddal přemýšlení. Člověk přestává v sobě vybavovati vědomí nutných vztahů du-ševních, nedovede soustřediti své duševní schopnosti, nedovede probuditi v sobě duchovní síly, nepovzbuzuje jich a nehledá ani převahu člověka nad člověkem v hodnotách duchovních.

Zednářství našlo v symbolice zkrácenou formu pouček, které člověka donucují, aby si uvědomil vývoj lidských generací a aby zkoumal, zda dávný člověk, který nebyl zavalen nadmírou nejrůznějších vědomostí, přece jen nedovedl se v klidném prostředí zahloubati vroucněji nad sluncem a hvězdami a zda při tom nedovedl dokonaleji vysníti a spřádati lidský život v soulad a krásno.

8

PŮVOD   Z E D N Á Ř S K É  S Y M B O L I K Y

Soustavy, jak překonati přílišné ulpívání na věcech pozemských, byly již dávno promyšleny v dálném vý-chodu a také jejich jádro tkvělo vždy v tom, že se posil-ňovaly lidské duševní vlastnosti a že se ukázňovaly, aby se lidská bytost rozvíjela v plné své tvářnosti. Ovšem, soustava zednářské symboliky není nijak úplná; byla spíše jen nahodile dochována do dnešní doby, při čemž bohatství symboliky, převzaté z nejstarších kultů, bylo cechovním rázem zednářství přece jen poněkud setřeno. Ale přesto nám zednářství uchránilo velký výběr symbolických památek, který je dostatečným základem, abychom na něm prohlubovali lidské vztahy a podle něho se dopracovali vyrovnanosti lidských bytostí. Neklidný člověk ovšem používal zednářství i k projevům, vybočujícím z duchovní oblasti, tak jak je přinášely různé myšlenkové proudy a jak zednáře časově zaujímaly, třeba je zároveň odváděly od vlastního jádra učení zednářského. Hodila se k tomu odloučenost zednářství od ostatního světa, pro kterouž i bývalo zednářství považováno za tajnou a docela snad i za nebezpečnou společnost, o níž se někdy bájívá, že spřádá osudy světa. A zatím tato odloučenost nebyla nikdy tajemností nebo docela snad podzemním podkopem. K duševnímu povznášení, k soustředění a meditaci je třeba odtrhnouti se od vnějšího proudu světa a zároveň je k tomu třeba vybraných uchazečů, kteří přijímají dobrovolně svrchovanou duševní ká-zeň, povyšující je na bratry, a chtějí zůstati v této své horlivosti ukryti všetečnému zraku. Proto ani neodkrý-vají místa naplněného symboly.

Úsilí po vyzdvižení duševních vlastností provází snaha, aby se myšlenky, projevené v zednářství, rozšířily i na ostatní okolí. To se ovšem děje mimovolně, protože zednář, jehož zednářské učení pronikne, nemůže ani jinak

9

D U C H O V N O S T Z E D N Á Ř S T V Í.  STARÉ CECHY

jednati než podle zednářských zásad. Bylo by však chybou, kdyby se zednářství proto chtělo považovati za výběr vyvolených, povýšený nad ostatní lidskou společnost, a kdyby chtělo hromadně zasahovati do veřejných otázek, ježto by pak porušilo nezbytnou harmonii v Lóžích. Ze základního duševního obohacování v zednářství vyplývá i činnost dobročinná, která nemá býti nikdy okázalá, honosná a nemá bažiti po uznání. Co vše velkého zednáři vykonali, to vykonali vlastně pro sebe a k vlastnímu uspokojení.

Jak se vlastně stalo, že se všechna tato krásná ideologie soustředila kolem starých stavitelských hutí? Albert Lantoine vyslovil názor, ze v raném novověku zá-kony neposkytovaly k sdružování možnosti, a tento dů-vod prý přiměl vědce, rozvážné theology, umělce a myslitele, brojící proti násilnostem doby, aby se uchylovali do ló-žových shromáždění, která byla tehdy jinak v úpadku a byla by snad zanikla úplně, kdyby nebylo mezi skutečné zednářské pracovníky tohoto přílivu osob přijatých, tedy myslitelských. Proto vzniklo rozlišováni mezi zednáři starými a přijatými, na rozdíl od pracovníků ze stavby, kteří dodnes zůstávají sdruženi v samostatné svazky, odlišné od zednářství.

Staré cechy a zejména huti zednické vyznačoval jejich pořádek a staré řády, staré povinnosti a z těchto přesných zásad, které dbaly i přísné formálnosti a kázně, zbudován byl zednářský rituál, jejž staří střežili jako své tajemství. Tajemstvím byly jim poučky o stavbě, které jim dával mistr, tajemstvím byl jim poznávací způsob, jímž se sobě vzájemně projevovali, tajemstvím jim byl pořad otázek, na kteréž musili znáti správné odpovědi, naznačujíce tak své zkušenosti. Tajemství ta si chránili velice pečlivě před obyčejnými   přihazovači na stavbě

10

"Z R Á D C O V S K É" S P I S Y A J E J I C H C E N A

a tajemství ta se změnila v nejvyšší tajemství, jak symboly prožívati a jak podle nich žíti.

Staří si tajemství svých ani nezapisovali a sdíleli se

o  ně jen ústně, aby se vryla mladším v pamět, a tak nemáme ani dokladů, jak rituál vznikal a jak se snad měnil. Nevíme ani dosti spolehlivě, jak se stalo, že v něm byla dochována až do dnešní doby nejedná vzácná památka; snad symbolické poznatky byly přenášeny do zednářství z druidských obřadů či z kontemplací rosekruciánů, jak zase jiní chtějí dosvědčiti.

Teprve když se začalo zednářství rozvíjeti širším tokem a stávalo se věcí módy, vzbuzujíc zvědavost těch, kteří si nedovedli do něho zjednati přístup, objevily se některé spisy povahy spíše zrádcovské, v nichž bylo mnoho ze zednářského života vyzrazeno. V zrůstající počet zednářstva v nejodlehlejších dílech světa vynutil si konečně

i  vydávání tištěných rituálů i katechismů a příruček, ovšem ve zkrácené formě, která je dostatečně srozumitelná jen řádně zasvěceným. Vedle těchto pietně upravovaných vydání vynořily se rituály, které vyzradily i skutečná tajemství zednářská, dávajíce je na pospas nejširší ve-řejnosti, jež ovšem nedovede ani pochopiti jejich význam. Zrádcovské tisky z osmnáctého století jsou nám zato dnes aspoň pomůckou k poznání, jak byla stavba rituálu zdokonalována, a podávají nám leckterá vysvětlení jednotlivých míst, která bychom sotva dovedli správně rozluštiti.

Zednářství v době svého vzkříšení dělilo se vlastně jen na stupně dva: na stupeň učňovský a tovaryšský; stupeň tovaryšský byl později povýšen na stupeň mistrovský, před který byl vsunut stupeň tovaryšský. Zatím ovšem v začátcích stupně učňovského nelze přehlížeti souvislost všech těchto stupňů mezi sebou a zkoumati jejich pozvolné vrcholení.

11

A N G L I C K É  I N S T R U K Č N Í L Ó Ž E

HISTORIE RITUÁLU.

V nejstarší podobě se zachoval rituál v tradici anglické, jak mu vyučují dvě instrukční Lóže „E m u l a t i o n" a „S t a b i l i t y", které začátkem dvacátého věku oslavily své stoleté trvání. K tomuto jubileu vydaly památníky (Illustrated History of the Emulation Lodge. — A Century of Stability), vzpomínající starých instruktorů, kteří objížděli obětavě Lóže, udělujíce poučení o základních způsobech pracovních. Historie těchto dvou Lóží zavádí nás až k základům zednářského hnutí v Anglii, které bylo probuzeno v janský svátek v roce 1717 a rozdělilo se v roce 1753 ve dva proudy. Ty šly dosti často proti sobě, když si odštěpenci počali připisovati, že oni jsou pokračovateli staré tradice, a když vytýkali druhým, které opustili, že oni zavádějí novoty. Ti, kteří se samovolně nazvali „starými", ač se vlastně sami odklonili od svých předchůdců, nelibě nesli, že se zednářství odchylovalo od své nejstarší tradice, jež zdůrazňovala kdysi křesťanství. Potom tíhli k zavádění nových stupňů, z nichž připojili k stupni mistrovskému Královskou klenbu, ne snad jako stupeň čtvrtý, ale jako jakési vyvrcholení celé zednářské soustavy.

Teprve po letech a po mnohém marném úsilí podařilo se stmeliti tyto dva směry, což bylo projednáváno ve zvláštní, společné Lóži „Promulgace" v roce 1809, kde se zejména jednalo o zednářských milnících čili základních kamenech. Když byla v roce 1811 shoda dojednána, rozešla se Lóže „Promulgace" a konečně v den zimního slunovratu, v janský svátek prosincový v roce 1813, nadešel památný den smíření, kdy byl podepsán akt slou-čení. Z obou tehdejších směrů byl vybrán stejný počet bratří, kteří se scházeli v Lóži „Smíření". Do roku 1816

12

V Ý V O J  I N S T R U K Č N Í C H  L Ó Ž Í

 pracovali takto o jednotných obřadech všech tří stupňů, až byl pracovní způsob schválen 5. června 1816 a v roce 1828 potvrzen a doplněn obřadem nastolení Mistra Lóže a dosazení činovníků. Potom se zakládaly Lóže instrukční, které se namáhaly zachovati rituály v oné čisté formě, kterou pamětníci starého způsobu pracovního přednesli v Lóži „Smíření".

Velmi krásně vylíčil podrobnosti o tehdejších Lóžích instrukčních J. Walter H o b b s ve své knížce o zednářských rituálech  (M a s o n i c  Ritual).

V roce 1817 vznikla instrukční Lóže „Stálost" (Stability), kterou založili členové Lóže „Smíření", a to pamětníci směru starých, a ti se právě jako preceptoři přidržovali tohoto starého učení. Většího významu nabyla pozdější Lóže „Rozvoj" („Emulation"), založená v roce 1823; zakládala si na promyšleném vypracování stupně mistrovského a na úpravě pouček ke všem základním stupňům. K pracovnímu způsobu této instrukční Lóže, proslavené instruktorem nad jiné obětavým, Petrem Gilkesem, přiklonila se většina anglického zednářstva.

Vedle těchto dvou stěžejních způsobů udrželo se ještě několik samostatných rituálů, méně rozšířených; tak zejména rituál „západního Londýna", rituál „oxfordský" a rituál „logický", odkaz kteréhosi váženého Mistra. Versí je tedy několik, ale podstatnějších rozdílů mezi nimi není. Některé slůvko bylo pozměněno nebo přesunuto, ježto pamět někdy přece jen selhávala; někde byla přidána vsuvka, jinde bylo slovo vypuštěno, ale postup zůstal ve všech anglických rituálech stejný.

Byly i jiné příčiny, proč přece jen nastaly odchylky. Zrádcovskými spisy byla totiž prozrazena tajemství a zejména slova, určená pro každý stupeň, a aby z vyzrazení slov nemohli těžiti nezasvěcenci, byla mezi jednotli-

13

O D C H Y L K Y  V  R I T U Á L E C H

vými stupni slova přehozena. Některé Lóže setrvaly při pozměněných slovech, jiné však zavedly dřívější pořádek slov a vrátily se k jejich původnímu pořadí. Tím však přibylo odchylek.

RŮZNOST SOUSTAV.

Pronikavější změny nastaly, když se zednářství přeneslo na evropskou pevninu a když se tam začalo šířiti. Ve Francii nepřestávaly působiti na život v Lóžích vlivy katolicismu a vznikala touha po rytířských, vyšších stupních, jež měly zajišťovati přísnější výběr členů. Později, když byl vybudován v Americe (v Charlestonu 1801) řád skotský a když byl přenesen do Francie, odkud k němu byly prvky sbírány, vzniklo mnoho sporů o nadvládu v zednářství. Když pak se ujal pořádku Grand Orient a nechtěl zůstati za řádem skotským, byl vytvořen odchylný pracovní způsob francouzský.

Ze staré dikce zednářské bylo mnoho vylučováno a při tom byly porušovány i staré zednářské památky. Chybělo někdy porozumění pro starobylé projevy, ukryté v zednářských rituálech, a významná symbolika byla nahrazována filosofickými sentencemi, někdy dosti levnými, jejichž platnost byla časově omezena, a tak jejich závaž-nost záhy vyprchala.

Z různých kombinací s vyššími stupni bylo vybudováno vyhraněné zednářství křesťanské o sedmi stupních, přizpůsobené řádu, jež se pevně ujalo ve Švédsku i Norsku, a zapustilo svého času kořeny i v Německu. V Německu se vyvinulo několik soustav, které upravily zednářský rituál dosti libovolně. Těmito zásahy bylo mnohé pozmě-něno i na věcech zásadní povahy, docela se proměnily úkoly některých činovníků i jejich rozsazení v Lóži.

14

R Ů Z N É  S O U S T A V Y  Z E D N Á Ř S K É

Nejjednotnější však zůstal rituál v zemích anglosaských, kde základní tři stupně a lóžový pořádek byly zachovány bez valných změn od prvopočátku do dnešních dob.

Základní tři stupně byly vždy považovány za zednář-ské stupně Jana Křtitele. Později v Německu bylo pojmenováno zednářství, odmítající jakékoliv stupně vyšší, zednářstvím „janským"; tím se toto zednářství chtělo odlišiti od ostatních soustav, zejména od švédského zednář-ství křesťanského, které do německého zednářstva vnášelo rozpory. Nebyla tím však vyjadřována nějaká odchylka ve věcech obřadních, ty v základních třech stupních zů-stávají přibližně stejné i pro příslušníky řádu skotského. Řád skotský, t. j. starý a přijatý, neznamená zavádění nějakých odlišných obřadností v prvních třech stupních a tento řád sám o sobě není jedinou soustavou, v níž jsou zachovány staré památky v stupních doplňovacích a vyšších. Formací vyšších, navazujících na zednář-ství, které čerpaly své prvky buď z rosekruciánství nebo z templářství či z jiných rytířských skupin, je několik a jsou různě seskupeny a zorganisovány.

SYMBOLIKA.

Změny, kterými takto zednářství procházelo, stíraly pohříchu mnoho z jeho základní podoby a pomíjely často i esoterismus zednářský, tedy přestávaly hledati jeho jádro ve významu symboliky, ač teprve zednářská symbolika dává zednářství oprávnění, aby se zvalo Královským uměním, tedy uměním svrchovaným.

Jeden z německých mistrů v knížce nadepsané „D i e Symbolik des Freimaurers", vydané ve Stuttgartě, snad nejnázorněji vysvětlil význam symboliky

15

E T Y M O L O G I E  SLOVA  S Y M B O L

pro dnešního člověka a proto budiž dovoleno sledovati jeho myšlenky. V úvodu vykládá nejprve, že ten, kdo se neobíral dosud esoterikou, potřebuje základu, a ten mu podává ve své symbolice zednářství, kotvící v pradávných mystériích a v pořádku starých kamenických hutí.

Slovo „symbol" odvozuje od řeckého „symbalein", t. j. dohromady spojiti. Spojovala se tak hliněná deštička, kterou si přátelé rozpůlili, aby se při svém příštím setkání lépe poznali. Svedl-li je život, někdy pohnutý, zase vespolek, zkoušeli, jak jejich deštičky do sebe zapadnou, a tak si uvědomovali své poslední setkání. A ze symbolu se stalo poznávací znamení, znak, vodítko, kterýmž se mělo naznačiti cosi neznámého a utajovaného. Z těchto znaků vzniklo i písmo, ideové náznaky. Z vysoké představy symbolické stává se však jejím opětovným znázor-ňováním a přepisováním konvenční projev, čímž by se mohl stírati i vnitřní význam symbolu, kdyby jeho tajemství nebylo dostatečně střeženo. Má-li zůstati symbol ve své podstatě symbolem, musí mu býti ponechána souvislost s celkovým kultem a přímo duchovně transcendentní význam s tím, co má symbol vyjadřovati. Deštičky zapadly do sebe, aby symbolisovaly přátelství, aby je vlastně dotvrdily, a tak zároveň v hlubším svém smyslu znázornily spojení upřímných dvou srdcí. V okamžiku, kdy oba přátelé deštičky ty k sobě připojili, prožívali povznášející a radostný pocit pravého přátelství. Pocity se takto stup-ňovaly k zážitku. Vystupňování pocitů k zážitkům, poddáváme-li se plně zvládnutí a porozumění symbolu nebo symbolické akce, je právě podstatou esoterismu. Racionalista přijímá zážitek jen ve světě svých pěti smyslů, aby jej mohl rozumově pochopiti. Mág připustil by zá-žitek jen, kdyby se nadpozemské mohlo vtěliti a zhmotniti. Symbolik se však stává umělcem hlubokých zážitků, neboť

16

S Y M B O L  P O D S T A T O U  K R Á L.  U M Ě N Í

nepotřebuje si je přezkoušeti na věcech rozumem pochopitelných, nepotřebuje také magické proměny věcí nadpozemských v hmotu, jemu postačí zážitek esoterický, který jej úplně prolne z účinku vyvolaného symbolem.

Symbol nelze lidskou řečí dobře vysvětlovati nebo popisovati. Je vlastně něčím, co se nevyslovuje. Naše duše potřebuje zbožnění, oddává se jako „symbolon" věčnému a splývá se symbolem nadpozemským v celek, splývá v duchovní svazek s božstvím a s vlastní podstatou. Proto nemůžeme vyučovati Královskému umění, jež je ve svém jádru mystériem, zbudovaným na symbolech. Kdo se tedy nedovede bezprostředně oddati zážitkům ze symbolů, tomu zůstane snad symbol jen hříčkou a on sám se nestane nikdy esoterikem a nedostoupí k mistrovství v Královském umění. V kom však symbol dovede vyvolati prožívání symbolisovaného, kdo má duševní schopnost procítiti transcendentní souvislost symbolů, až k pohrou-žení se v jsoucno lidské, ten se stává mistrem.

Symbolická podstata odlišuje právě Lóži od spolku. Společné prožívání symbolů v kryté Dílně je vrcholným zednářským výkonem. Práce mimo Lóži, pro mír, sociální etiku, pro chudé a trpící, pro vdovy a sirotky, pro vše dobré i krásné, je jen ovocem správné vnitřní práce se symboly, je jenom samozřejmým důsledkem prožívání symbolů. Vypětí sociální vůle z tichosti prožívání symbolů je nejkrásnějším účinem Královského uměni. Ovšem, tak správné pochopení symbolů, aby se prožívaly, vyžaduje dostatečné přípravy a duševní výchovy v Lóži, kde je vše symbolické — její prostor, pracovní nářadí, základy obřadů — nakonec se stávají zednáři sami sobě symbolem svým úborem, svými znameními a pohyby.

Citován je Bachofen: „Slova mění nekonečné v ohraničené; symboly odvádějí ducha přes hranice ohra-

2                                                                              17

B A C H O F E N A W I L M H U R S T O SYMBOLU

ničeného do říše nekonečných světů. Vyvolávají představy a předtuchy, jsou znaky věci, jichž nelze mluvou vystihnouti. Proto se symbol liší od náznaků a alegorií, jež vyžadují jednotných výkladů, které jsou pro všechny stereotypní a stejné."

Symboly ze starých mystérií prožíváme právě tak dnes se stejným pocitem, jako se v ně vžívali naši předchůdci, a zůstává tak symbol povznesen nad proudění doby. Mylný by byl názor, že symbol je přežitkem doby primitivů. Symboly se nepřežily, ale lidé nejsou již tak duševně vyrovnaní a ztratili schopnost symboly oddaně prožívati.

Symbol ve formě názorné zastupuje transcendentní pojmy ideové a pro určitou skupinu lidí úzce sblížených je třeba symbolů seskupených určitým způsobem, aby se sblížily jejich společné zážitky a tak aby byly upevněny základy jejich příbuzných duševních vztahů. A čím hlouběji proniká zasvěcený v této pospolitosti v symboliku, tím nabývá větší schopnosti splynouti se symboly a nalézti k nim zase své osobité vztahy. Ovšem, ze symbolů nesmí býti setřen jejich hluboký význam nějakým dogmatisováním nebo jejich racionalisací a proto zednářství střeží svou symboliku jako své tajemství.

Potud německý mistr.

Názor, podávaný německým mistrem, jenž neprozradil svého jména, můžeme si ověřiti i výklady jiných zednářů. Tak W. L. Wilmhurst (The Meaning of Masonry — 21) hlásá: „Je třeba od počátku zdů-razňovati, že je zednářství posvátnou soustavou, která má jako všechny svátosti svou vnější tvářnost, a ta se našemu zraku zjevuje v obřadech. Ale vedle ní má i svou vnitřní, intelektuální, přímo duchovní stránku, jež je ukryta za obřadem, za naším učením o symbolech, a ty jsou zjevny jen zednáři, jenž dovede na základě duševní

18

ÚČEL  K N I H Y

vnímavosti vyzdvihnouti z reality vše, co se skrývá za závojem vnějších symbolů."

Pěkně vyslovuje podobnou myšlenku Lionell D. Bar -nett v knize o hinduistických božstvech (Hindu Gods and Heroes — 62) : „Na základě Upanišad se snažili kněží přiblížiti se prací obřadnou myšlenkám, které obřady symbolicky vyjadřovaly — obřad se stával takto přípravou k vyššímu poznání a poskytoval vodítko k počátkům filosofie. Postupně nabývali muži schopnosti zahloubati se v myšlenky bez pomoci symbolů: filosofie roste v mužnost a přezírá neprávem své pomůcky, které jí pomáhaly v začátcích."

Ovšem v zednářství nebyla ze symbolických pouček zbudována přesná soustava filosofická. Symboly, ne snad jen nahodile, ale přece jen jaksi v jednotlivostech přivá-dějí nás do oblastí významných duševních stavů, nabá-dajíce k povznesení života zkratkou, bez dlouhého moralisování a bez kazatelství.

Účelem této knížky není symboly vykládati, nýbrž probouzeti schopnost k společnému prožívání symbolů, a k tomu nám má dopomoci srovnávání, kde se již dříve naše symboly objevily a v jaký obsah se v starých lidských kultech vlévaly. Má se jí tedy jen ukázati cesta, jak symboly ty znovu oživiti.

19

 

STRUČNÁ   CHARAKTERISTIKA   1°

STUPEŇ UČŇOVSKÝ.

Vstup do zednářství ve stupni učňovském znázorňuje nové zrození či probuzení k obnovenému životu, k životu duševnějšímu, oproštěnému od šedosti životní a povznesenému do oblasti symbolických zážitků. Obřad sám je starobylou iniciací, zasvěcením, spíše ovšem jen pří-pravou k pozdější skutečné iniciaci. „In-ire", jak vykládá W. L. Wilmhurst (The Ceremony of Initiation — 3) — „vstoupiti do sebe" — a „initium", t. j. „začátek", to jsou první kroky do zednářství.

K takové životní přeměně je třeba nejprve očištění, pradávného smývání viny z dřívějších poklesků vodou a ohněm, a potom teprve může nastati zrození k nové představě o velikém světlu, o světlu duchovním. Pokud je zednář učněm, seznamuje se jen se svým okolím, se svě-tem mu nejbližším a jeho zevnějškem.

BARVA.

Prostředím tohoto zrození, stejně jako prostředím ostatních základních stupňů, je prostor nekonečný, vesmírný, znázorněný barvou světle modrou, jež má charakterisovati široký rozsah zednářstva, nekonečnost jeho velikých zásad a široký okruh jeho dobročinnosti. Světle modrá barva má zároveň vystihnouti přírodu, obklopující nás ve třech prvních stupních.

Symbolicky znamenala barva modrá vždy: nebesa, věrnost, stálost, opravdovost a dobročinnost.

Světlemodrá barva v zednářství je odvozena konečně ze starého cechovního znaku stavitelského, zachovaného v Anglii, na němž jsou znázorněny tři věžice v poli

21

M O D R Á  B A R V A V Z.

světlemodré barvy. Znak je přepnut pruhem, v kterémž

se rozevírá kružítko.

W. L. Wilmhurst (The ceremony of Passing — 43) píše: „Proč se říká naší zednářské soustavě: Modré z. ? — Proto, že nebe je modré. Modrá je nejvýznačnější barvou v přírodě a v ní také vrcholí barevné spektrum. Příroda, plášť boží, hýří mnoha barvami, z nichž vynikají nejzřetelněji tři základní. Její plášť je rudý jako žár sopečného ohně, a zase zelený v plochách moře a na povrchu veškeré vegetace, a konečně modrý ve vzdušných výšinách. A jako vzhlížíme k zázraku modrých nebes, tak nás vybízí i naše modrá barva, abychom odvrátili svou mysl od roviny světské a povznesli ji k nekonečné modři. Když slunce ozařuje vzduch v prostoru bez obláčku, zdá se nám, že je světle modrý, a když neviditelné slunce v středu našem vlastním pronikne očištěnou osobností, pozvedá se mysl k vyšší schopnosti a je prozářena modrým přísvitem, jak napovídá Job (kap. 28./6.): V některé zemi je kamení safírové a prach zlatý, k němuž stezky nezná žádný pták, aniž ji spatřilo oko luňákovo, kteréž nešlapala mladá zvěř, aniž šel po ní lev."

LÓŽE.

Toto staré pojmenování je odvozeno z „loggie" starých stavebnických mistrů Comacinů (magistri comacini) a vyskytuje se ve francouzštině i v angličtině již ve století XIV., kdy již znamená sbor pracovníků na stavbě i dílnu, vlastně shromaždiště, kde se scházeli. V středověku si ze všech řemeslnických cechů přisvojili jediné kameníci, zedníci, tesaři a stavitelé toto pojmenování, jež zůstalo do dneška zednářům stejné po celém světě.

22

L Ó Ž E

Ovšem místo, kde se dnešní zednáři scházejí, je jen pouhou dílnou a mění se v společnou Lóži teprve tehdy, když každý účastník sám svou Lóži otevře, neboť jak praví W. L. Wilmhurst (The meaning of Masonry): „Muž sám je Lóží." — Tedy každý ve svém nitru si buduje Lóži.

A. E. Powell (The Magic of Freemasonry — 5): „V světě, který nás obklopuje, je tolik ruchu, spě-chu, shonu a neslušnosti, tolik odstrkávání, panovačnosti i osobního povyšování a při tom tak málo porozumění pro city druhých, tak málo opravdové sebekázně, důstojnosti a laskavosti vychá-zející z vlídných srdcí, že je požehnáním, vstupujeme-li do zcela odlišného prostředí v Lóži, kde nám kyne dů-stojnost a pořádek. Naše nervová soustava se zotaví z napětí denního života, uklidní nás smířlivost a soulad, když shledáváme, že každý činovník i prostý bratr má vyhrazeno své místo a vytyčeny své povinnosti, takže jeden neomezuje druhého a všichni pracují svorně a ochotně na společném díle, snažíce se i rituál vyplniti tak, aby se vytvářelo ovzduší, které by jednou mohlo proniknouti i do ostatního světa, až lidé ustanou ve svých třenicích a oddají se věrnému bratrství."

Tato vysoká představa měnila i starým našim bratřím prostou místnost, třeba v zastrčené hospodě, ve vyvýšený útvar lóžový.

Tři Lóži tvoří — a tuto prostou Lóži pojmenoval Oswald Wirth "loge simple" a určil jí podobné úkoly, jaké mají naše zednářské kroužky na venkově a v odlehlejších částech země; dva další, tedy celkem pět, ji činí řádnou, a dva další, tedy nejméně sedm členů, ji činí dokonalou.

23

Č T Y Ř I  M U Č E D N Í C I

PATRONI.

Staří kameníci i stavebníci a Lóže odevzdávali se v ochranu čtyř korunovaných světců a ctili jejich legendu. Postavy čtyř korunovaných mučedníků vynikají v začátcích křesťanských, leč legenda o jejich světectví je poněkud zmatená. Vypravuje nejprve, že to byli čtyři římští vojíni: Severus, Severianus, Carpophorus a Victorinus a že dosáhli vojenské hodnosti Coronati; byli umučeni za Diokleciána proto, že odepřeli klaněti se antickým sochám. Po čase je pověst zaměnila za čtyři kameníky, kterým byl dán úkol vytesati sochu Aeskulapovu, ale oni, jako dobří křesťané, odmítli tak učiniti. Byli za to sťati a nad sťatými hlavami zjevily se zlaté korunky. Tito čtyři světci stali se pak patrony staroitalských „magistri comacini", později i cechů kamenických a v Římě jim byl zasvěcen kostelík ve čtvrtém století, několikráte opravovaný, s kaplí sv. Silvestra. Kostelík je dnes dosti chatrný, ale z jeho chodeb otevírá se výhled do překrásného klášterního nádvoříčka, zalitého sluneč-ním jasem, zaplněného zelení a bohatým květem.

Krásné sousoší čtyř korunovaných patronů našich, dílo Nardiho di Banco, vytesané v roce 1408, zdobí zevní zeď cechovního kostelíka Or' S. Michele ve Florencii a pod sousoším je znázorněna stará kamenická dílna s rozvěšeným kamenickým náčiním. A nad touto skupinou je vezděn znak, věnovaný Lukou della Robbia stavebním cechům, krásně pomalovaný v pálené hlíně, na němž je zobrazeno nářadí zednické, tesařské, kamenické i stavitelské.

Jiný doklad, jak byli čtyři korunovaní mučedníci uctí-váni, je náhrobek stavitele Matěje Wolfganga Tence v kostele ve Štýru (Quido von List: Die Armanenschaft der

24

     QUATUOR CORONATI A PATRONI ZEDNÁŘSTVÍ

Ario Germanen — 176). Tenc klečí před Ukřižovaným, ve znaku je jeho mistrovská kamenická značka, učeň drží znak mistrovský, v němž je znázorněna ruka, třímající dvojbřitou sekeru, a s nebes shlížejí čtyři zednářští patroni s korunkami na hlavách.

Jméno čtyř korunovaných převzala známá londýnská Lóže vědeckých pracovníků zednářských: „U čtyř korunovaných mučedníků", jež vydává publikaci: „Ars quator coronatorum", ozdobenou na obálce vignetkou z Isabelina misálu asi z r. 1500, zobrazující čtyři stavitele v středověkém rouchu se stavebnickým náčiním.

Kostelní umění pozdější, v třináctém století, zapomnělo na čtyři korunované a vyzdvihlo nevěřícího Tomáše za patrona stavitelských cechů. Vložilo mu do ruky úh. a opředlo ho pohádkovou legendou o stavbě duchovního chrámu pro indického krále Gondofora.

I starý Halliwellův manuskript, v němž se vyličují počátky zednářství, hlásí se ještě ke čtyřem korunovaným a vypisuje jejich legendu, ale zednářství přijímá vlastně za svého ochránce odedávna Jana Křtitele a ve Skotsku Ondřeje. Jan sice nebyl nikdy uváděn ve spojitost s ně-jakou stavbou a přece je mu veškeré zednářství zasvě-ceno, ožívajíc v jeho svátek. Je to spojitost duchovní. Janova postava je v evangeliích tak objasňována, že při-šel jako předchůdce, ten, jenž připravuje cestu a činí ji přímou, svědčí o přicházejícím světle, volá s pouště a očišťuje křtem, sbližuje křtem, sdružuje, když se stával křest zasvěcením, křtem spojuje své následníky. Ten, který zasvěcoval, stal se takto patronem všech zasvěcených.

Jana považují za pojítko mezi Starým zákonem a evangelii a zobrazují ho jako poutníka, bloudícího nebo křtícího, hlásajícího, s křížem z rákosí, zarostlého a za-

25

JAN   KŘTITEL

haleného v kůži velbloudí, někdy s tváří mladistvou a začasté jako děcko, provázející mladého Krista s Madonou.

Jeho sochy zdobí stará baptisteria, která sdružovala v městě rodáky, a také města, jako Florencie, zvolila Jana za svého patrona. Tak vyrostl jako čistý vzor zaníceného poutníka i v uměleckých výtvorech Tiziánových, Vinciho, Donatellových i jiných velikých mistrů, a tak se jeví i v díle Rodinově (Moderní galerie) a byl problémem i našim malířům, z nichž uvésti sluší ze starších Antonína Kadlíka, a ze soudobých Maxe Švabinského.

V době, kdy byl rituál složen ještě spíše z otázek a odpovědí na způsob katechismu, střídávaly se tyto prů-povědi jak uvádí A. E. Waite (A new Encyclopoedia of Freemasonry I — 178):

„Komu byly naše Lóže zasvěceny?"

„Janu Křtiteli."

„A proč Křtiteli?"

„Byl předchůdcem Spasitele, kázal pokání na poušti a vyryl první řádku evangelia."

„Měl Křtitel sobě rovného?"

„Měl v Janu Evangelistovi."

„Čím se vyrovnal Evangelista Křtiteli?"

„Přišel po svém předchůdci a ukončil svým učením, co bylo započato v horlivosti, a tak vyryl rovnoběžku."

Jan — v hebrejštině „Jeho h'aman" — ten, koho slunce má v přízni — člověk osvícený — byl uctíván od nepamětných dob zednáři a jeho svátek, i svátek Jana Evangelisty, býval oslavován hostinou. K svátku Jana Křtitele se sešly zbytky londýnských Lóží v roce 1717, aby se vzchopily a založily Velikou Lóži, a k svátku Jana Evangelisty se spojily obě Veliké Lóže, starých i novějších, v roce 1813, aby nastala jednota. Oslava Jana

26

JANSKÝ   SVÁTEK

Křtitele zůstala svátkem zednářským; v německých Ló-žích se stala růžovou slavností a významným dnem; jediné ve Skotsku vzpomíná zednářství dosud i Tomáše jako svého patrona.

Janský svátek byl ovšem určen k tomu, aby zatlačil jiné představy. Vždyť kamenické huti se scházely k společné hostině i v době slunovratu, v době, kdy byla uctívána božstva pohanská, k letnímu i zimnímu slunovratu. Bůh i bohyně přírody — Adonis a Astarta — v plném letním slunci, před dozráním, byli nejvíce oslavováni. A na tyto slavnosti zůstalo mnoho památek. Rej noci svatojanské rozehrával skryté síly přírodní, byliny nabývaly čarovné moci, zapalovaly se ohně, přes které mládež přeskakovala. Sbor v Blodkově opeře „V studni" pěje v janský podvečer: „Zapálíme si po horách hranice velikánské, jak v dávných praotců dobách při slavnosti pohanské. Jak druhdy staří Čechové činili, taktéž čiňme my, jim k slávě kolem rozžete se po výšinách plameny!"

A tak se stal Jan, zastupující vlastně stará božstva v oslavách léta, podle starých zednářských listin pojítkem zednářů. Starý cechovní dokument kolínský (Kolín n. Rýnem) z roku 1535 vypravuje: „Bratrstvo neb řád bratří zedníků, spiatý pravidly sv. Jana, nemá původ v templá-řích aniž v jakémkoliv jiném duchovním či rytířském řádu. Vzniklo v Palestině a v Řecku, jakož i v odlehlých částech říše římské. Bratrstvo to povstalo v době, kdy se pro rozpory mezi různými sektami, hlásajícími křesťanství, oddělila část zasvěcených od ostatního davu, a sice těch, kteří byli obeznámeni s pravým učením ctnosti a kteří znali rozumový výklad pravého učení."

Tento dokument — třeba se o jeho pravosti pochybuje — navazuje zřejmě na starou gnosi, dochovanou

27

M I S T R  L Ó Ž E

v náboženství mandéských (Manda — gnosis), udržujících se při dolním Eufratu, kteří nepřestávají uctívati Jana Křtitele jako proroka, popírajíce jinak samo křes-ťanství. Křest je ponořením do vody, je jím utopení vlastní jsoucnosti a z vody jím vzchází člověk nový.

Tedy Jan má mnoho stoupenců a nejvěrnějšími zů-stávají zednáři.

ČINOVNÍCI.

Obřad v Lóži má ráz cechovních shromáždění, ale jak již bylo pověděno, jeho prvky tkvějí v pradávných nábo-ženských kultech. Jasně vyznačené světové strany v Lóži, neustálý pohyb ve směru zdánlivého pohybu slunečního, rozestavení činovníků podle světových stran i vnitřní obsah rituálu, to vše naznačuje jasně, že z nejstarších představ do rituálu pronikl kult uctívání slunce, jasu slunečního, povzbuzujícího a probouzejícího životní síly.

V Lóži zasedá Mistr Lóže na v., aby křísil nový den a aby volal k práci; na jihu 2. D., aby odvolával od práce, když slunce vrcholí; a na západu 1. D. v místě, kde se slunce sklání, aby uzavřel den a dal všem náležitou mzdu. Rozsazení činovníků podle tohoto pořadu se označuje v některých příručkách (Robert Fischer, Erläuterungen der Katechismen der Johannis-Freimaurerei IV. — 24) za starý anglický pracovní způsob. Naproti tomu se změ-nil nový anglický pořádek, vlastně francouzský pořádek, převzatý i některými pracovními způsoby německými, podle kterého se rozsazují oba dozorci k západu, kam jsou postaveny i oba sloupy, takže každý z dozorců sedí při jednom sloupu. Řady jsou takto spojeny se sloupy, čímž ovšem veliké mystérium sloupů ztrácí svůj význam.

Zasedá-li Mistr Lóže na v., 1. D. na z. a 2. D. na j.,

28

M Í S T O M.L. A D.

vzniká správný obrazec trojúhelníku, jehož vrchol je obrácen k j. Sever, jakožto strana odumírání, není v tomto obrazci zastoupen; zato v. je spojen s j., kde vyvrcholuje životní jas, aby se sklonil k z.

 

Tento pořad, podle kterého jsou rozsazeni vedoucí hodnostáři v Lóži, připomíná velmi jasně brahmínskou představu „Trimurti", spojující v nejstarších hinduistických představách Brahmu s Višnu a s Šívou. Brahma se nám objevuje podle vylíčení z Māhābharaty a Rāmāyany jako Tvůrce, Višnu jako Ochránce života a Šíva jako božstvo Zániku, pomíjejícnosti, obrody, tedy životních cyklů. Višnu je charakterisován dvěma svislicemi, spuš-těnými podle olovnice 2. D., jež znázorňují — klas a

29

K L A D I V O  A M.L. A D.

vodu dešťovou, uchování života. Šívu vyznačují dvě vodorovné čáry, dvě roviny, do kterých tento mocný při zániku vše srovnává.

Všichni tři třímají kladivo, ne snad kamenickou palici, ale kladívko dvoustranné, které vzniklo z dvojbřité sekery, symbolisující vůdcovství a moc. Pěkné výklady o tomto mocenském symbolu podává Albert Churchward (Signs and symbols of primordial man — 29—31, The arcana of Freemasonry — 189—192). Kladivem mají tito činovníci udržovati pořádek a symbolicky mají potírati veš-keré nesouladné myšlenky, které by se mohly vetříti v Lóži. Ve starém Egyptě měl velekněz v Memfidě přívlastek: „Veliký vůdce s kladivem". V starém Mexiku byl Tepoetlan pojmenován „Městem sekery" a božstvo Tepoxtecatl bylo nazýváno „Bohem se sekerou" či „Velikým věštcem s kladivem" a bylo také zobrazováno s dvojstranným kladivem, jakož i se dvěma korunami, na znamení života pozemského, spojeného se životem duchovním. Mezi primitivními národy africkými byla dvojbřitá sekera či kladivo posvátným symbolem a zá-znamem pro „Nejvyššího — Velikého náčelníka".

Znamení tohoto kladiva se proměnilo postupem doby ve znamení základní — Hora vystupujícího. Afričtí domorodci stavěli chatu, v které byla ukrývána posvátná dvojbřitá sekera. V starých egyptských kultech byla dvojitá sekera symbolem Hora — „Velikého vůdce s kladi-

30

 

S T A R O B Y L Á S Y M B O L I K A K L A D I V A

vem" — „Urovnavače cesty" — „Boha s dvojí mocí" — „Dvojí rovnodennosti". Evans našel na Knosu jeskynní chrám a v něm tři kamenné krychle s vytesaným znamením dvojbřité sekery. Kladivo je takto symbolem Mistra — v egyptštině „Neter" jako „Všemocný", „Nejvyšší vůdce" a k mistrovu kladivu se připojují na krychlích i kladiva obou dozorců, kteří představují tři velké vzory z kultů egyptských.

Německý mistr ve své knize „Die Symbolik des Freimaurers" — 144—145 doplňuje tento výklad a uvádí, že kladivo v ruce mistrově je velmi starého původu, vždyť kladivem byla již vyznačována svrchovaná moc Faraonů ve starém Egyptě. Staré nordicko-atlantické znamení ze starší doby kamenné je předchůdcem na-šeho kladiva.

Tento znak je zároveň starým nordickým hieroglyfem zimního slunovratu, v němž se obrozuje světlo světa. A z tohoto hieroglyfu vyrůstá stará dvojbřitá sekera.

Je to znamení, které se rozšířilo ze severu po celé zemi jako nejvyšší symbol božství a z něho odvozený

31

 

 

P Ř E N O S N É K L E N O T Y A M.L. A D.

symbol božské moci a zastoupení božské moci. Najdeme je v této podobě u všech národů, jejichž kultura byla oplodněna z prvků nordicko-atlantických. Thorovo kladivo šlo světem, Chaldejci jmenovali svého boha Rama „Bohem sekery", Aztékové i Egypťané přijali symbol dvojbřité sekery. A dvojitou sekeru nalézáme i v na-šich zemích, kde se nám zachovala kresba dvojbřité sekery na příklad na nádobách z doby kamenné z vykopávek u Statenic.

A podle těchto představ je Mistru Lóže propůjčována takřka svrchovaná moc, která se velmi dobře snáší se zařízením řádovým; je rovněž Velikým vůdcem s kladivem a nápomocni jsou mu oba dozorci, vládnoucí rovněž kladívkem.

Mistra Lóže a oba dozorce zdobí přenosné klenoty, které nosí zavěšeny na stuhách, kdysi barvy bílé a potom různě zabarvované. Zvyk označovati činovníky nářadím zachoval se ze starých hutí, kde mistr a oba dozorci poučovali učně a při tom si zastrkávali měřicí a jiné nářadí za zástěru. Mistrova úh. nesmí býti zaměňována s úh. položenou na Kn., jež patří celému řádu. Smí tedy býti úh., zasazená v klenot mistrovský, jen jednou pří-tomna v Lóži, a proto cizí Mistři si nezavěšují svůj klenot, vstupují-li jako hosté do některé sesterské Lóže. 1. D. zdobí kr. na znamení rovnosti nás všech, k čemuž se na jiném místě vysvětluje, že přijde jednou Veliký Srovnavatel osudů a všechny nás zkosí do jedné roviny. A v tomto srovnání se ozývá motiv zániku, motiv roviny ve hrobech, dvou vodorovných čar, které ve stejném asi smyslu vyznačují Šívu. 2. D. měří ol., která se neuchyluje nikdy se své dráhy a kterou 2. D. spouští na zemi s místa, kde slunce vrcholí. Na rozsáhlém staveništi pracoval vlastně mistr jen

32

O S T A T N Í  Č I N O V N Í C I  L Ó Ž E

o plánech a nad pracovníky mu dohlíželi oba dozorci, často od sebe vzdálení, a proto má Mistr k ruce poslíčka, který donáší jeho vzkazy 1. D. a ten zase posílá svého pomocníka, aby vyřizoval vzkazy 2. D. Z těchto poslíčků se stali v anglickém obřadu dva pomocníci, starší a mladší diakon, čili přisluhovači. V našich obřadech jsme si zaměnili tyto pomocníky podle francouzského způ-sobu za Zn. a Obř.

Jáhna zdobí holubice, přinášející ratolest míru a ponechali jsme tento odznak Zn., a Obř. jsme přidělili dvě obřadnické hole, spojené jemnou páskou. Oba tito vůdcové bývali opatřeni hermovskou, vůdcovskou holí — caducus. Byla to hůl okřídlená, ovinutá dvěma hádky, kdysi v tvaru posvátného kříže Tau, na jehož konci byl kruh s půlměsícem, znamením života a moci. S touto holí doprovázel Hermes duše, jako je doprovázejí v na-šich obřadech Zn. i Obř., a tato hůl se změnila v bílou hůl, zakončenou holubičkou.

V starém obřadu doplňují počet činovníků Dv. a Str. Dv. střeží vchod uvnitř, zkoumá návštěvníky. Str. s taseným mečem kryje Lóži venku a odhání naslouchače. Dv. zdobí dva zkřížené meče, pod jejichž ostřím musí každý projíti, kdo si vyžádá vstup do Lóže. Str. má v odznaku těžký meč, svou starou zbraň.

Těchto sedm hlavních činovníků je základem Lóže a k nim se připojují ještě: Kaplan, duchovní otec, pronášející modlitby, zaměněný ve francouzském zednářství za řečníka, vykladače, parliera, parléře, políra. Řečníka zdobí Kn. ve svatozáři, zjevující se v trojúhelníku dokonalosti.

Na znamení souvislosti se starou tradicí zasedá vedle Mistra Lóže, po jeho levici, Mistr předchůdce, jenž je sice rovněž ozdoben úh., ale doplněnou náznakem o správ-

3                                                                                              33

POKLADNÍK,  TAJEMNÍK A POMOCNÍCI ČINOVNÍKŮ

nosti věty Pythagorovy, vlastně 47. věty Euklidovy. Z věty Pythagorovy o pravidelnosti pravoúhlého troj-úhelníku — symboliky Usira, Isidy a Hora — lze přezkoušeti pravý úhel, tedy i úh., a tak je Mistr předchůdce povolán, aby jako zkušený mistr byl svou radou nápomocen Mistru Lóže a aby přezkoušel, je-li třeba, jeho úh.

Písemné práce v Lóži vyžadují ještě dalších činovníků, a to pokladníka a tajemníka. Prvního zdobí klíč a druhého dvě brková pera, jemně spojená páskou na znamení vlídnosti, kterou tajemník bratřím projevuje. A vedle těchto činovníků vychovává si Lóže i mladší pomocníky, jako archiváře, knihovníka, almužníka a hudebníka.

Ve všech obřadech však tvoří sedm hlavních činovníků základnu a jejich úkoly se shodují se sedmerou podstatou lidské bytosti.

34

 

Díl II.

LÓŽOVÝ  OBŘAD.

 

Ramman, chaldejský bůh se sekerou.

Albert Churchward: The Arcana of Freemasonry.

(Vysvětlení na str. 30.)

Z A H Á J E N Í  P R Á C E

OTEVŘENÍ LÓŽE. POKLEPNUTÍ.

Nejprve se ozve jeden Mistrův poklep, který opakují oba D., aby probudili a povzbudili účastníky k pozornosti. Zahlaholil by tak roh Rolandův, aby svolal všechny věrné, a právě tak oslavuje nové jitro zakokrhá-ním kohout, když povzbuzuje k novému životu. Poklep Mistrův, jenž zastupuje Ducha, probouzí nejprve oba D. — duši i tělo — k souladu, a ti zase nabádají k pozornosti ostatní. Mistr si jejich prostřednictvím žádá pomoci všech, ač by mohl sám večer zahájiti, a to proto, že se má povznésti prosté shromáždění a obřadným otevřením povýšiti na Lóži. K tomu je potřeba společné ruky i souzvuku srdcí všech, kteří jsou pohotově s Mistrem otevříti i svou vlastní Lóži.

OCHRANA LÓŽE.

První starostí zednářovou je, aby ukrýval pečlivě svou Lóži, aby ji odloučil od všech zhoubných vlivů, pronikajících a doléhajících zvenčí, a aby tak proměňoval svou prostou dílnu v svatyni. Krytí Lóže je podstatnou částí obřadu a proto je tak bedlivě sleduje 2. D. s Dv., který zavírá dveře na klíč, opatrně vpouští opozdilce a stále dohlíží, stojí-li před Dílnou Str. na svém místě.

Zjišťování krytí je nejprve historickou vzpomínkou na staré huti a jejich prosté dřevěné sruby v blízkosti stavby, kde se shromaždovali za večera tovaryši i učňové, aby vyslechli od Mistra poučení a seznámili se s plánem stavby. Býti jedním z nich, býti svobodným zednářem, platilo za výsadu, a zkušenosti starých mistrů nesměly býti prozrazovány nikomu, zejména ne prostým nádeníkům, přihazovačům a hlínomazům. A proto staří mistři stře-

37

Ú K O L  STRÁŽCŮV

žili tak úzkostlivě svá shromáždění a svůj úkryt a proto stavěli před dílnu stráž, často ozbrojenou mečem nebo aspoň holí. Otázky ve starém německém katechismu vyzrazují, co podnikne strážce, chytí-li naslouchače: a to, že ho přidrží za deště pod okap po tak dlouho, až mu voda vyplaví škorně — tedy o útočení s mečem se ani nemluví.

A přece zůstal meč v ruce Str. jako jeho znamení a jako památka, že bylo nutno chrániti Lóži před vetřelci a že byly také doby, kdy se musilo brániti veškeré bratrstvo útokům a nástrahám a kdy si pracně vydobývalo svobody.

V anglických Lóžích je Str. br. pomocník, placený za střežení Lóže a přípravu uchazečů. Bývá to často zchudlý bratr, vypomáhající v Lóži a opatřující si tak své životní prostředky. I první V. m. anglické V. L. br. Anthony Sayer byl ve svých starších letech odkázán na podporu bratrstva za střežení L. Střežil na konec zednářství, které pomáhal v novém probuzení budovati. Ale historické vzpomínky nevyčerpávají zplna významu této části obřadu. Vždyť 2. D. sám odpovídá, že se má každý postarati, aby jeho Dílna byla řádně k. Má se tedy uzavříti dílna, vlastně nitro každého, před dravým proudem šedého života, chce-li se účastniti práce v L. V starém německém rituálu se M. L. táže přímo: „Zdaž složili všichni břímě dne a práce před prahem, aby se mohli oddati vyhledávání pravdy a dorozumění mezi lidmi?" K podobnému krytí nitra nabádá i Písmo na mnoha místech. Tak se líčí v Knize královské (IV/32-33), jak Elizeus vstupuje do domu, kde leží na loži mrtvé dítě, a jak pečlivě zavírá za sebou dveře, aby se pomodlil. A Izaiáš hlásí (XXVI/20): „Jdi, lide můj, vejdi do pokojů svých a zavři dveře své za sebou, schovej se na

38

S M Y S L  K R Y T É P R Á C E

maličkou chvilku, dokudž nepřejde hněv!" A nejkrásněji se ozve stejný motiv v Matouši (VI/6): „Ale ty, kdykoli se modlíš, vejdi do své komůrky, zavři dveře a modli se svému Otci v skrytosti!"

V Labyrintu světa a Ráji srdce dává Jan Amos Komenský blouditi poutníku pustým světem, až zatouží po ráji vlastního srdce. V kapitole XXXIV. poutník domů trefil a aj hlas po třetí volá: „Navrať se, odkuds vyšel, do domu srdce svého a zavři po sobě dveře!"

A jak podivuhodně vystihl hluboký význam poklidu uzavřeného nitra nezapomenutelný br. Ladislav Syllaba, když se rozepsal ve svém deníku takto (Z deníku L. Syllaby — 27): „Stále chutnám to ticho a ten jas letního dne, jsa úplně sám v pokojíčku své duše, odloučený ode všeho ostatního světa i od svých nejbližších. Mám rád takové chvíle duševní samoty!"

A podobně musíme ve svém shromáždění, má-li se povýšiti na Lóži, uzavříti své smysly i srdce přede vším, co by nás mohlo rozptýliti a pozornost naši odvrátiti.

PRŮKAZ ZEDNÁŘSKÝ.

Když všichni se uzavrou do své Lóže, mohou si vzá-jemně prokázati příslušnost k řádu bez obav, že by se mezi nimi mohl octnouti nezasvěcenec. Výzvu k nále-žitému průkazu dává jim 1. D., zastupující duši, vybí-zející je takto, aby si uvědomili, že učinili první kroky na cestě ke světlu a že mají po ní dále   pokračovati.

Při vstupu nedávali se bratří poznati ani zn. ani nějakým zvláštním krokem, vždyť se shromažďovali v prosté dílně, kterou teprve společnou vůlí a vzájemným přičiněním si proměňují ve vyšší útvar lóžový. Odloučili ji od shonu a ruchu plahočivého života a mohou

39

P R Ů K A Z  Z.

si tedy připomenouti své bratrství beze slov po starobylém způsobu. Dosud se musili střežiti, aby se snad nevetřel mezi ně nepovolaný a proto se ani neoslovovali svými hodnostmi, nýbrž jen občanskými jmény; ale jakmile si potvrdili, že jsou sami bratří mezi sebou, a jakmile takto upevnili znovu své pouto bratrské, začí-nají se již jmenovati svými hodnostmi.

Lóže oživuje. USTAVENÍ LÓŽE.  

Je třeba zjistiti, jsou-li činovníci na svých místech. Je jich sedm, podle starého výpočtu. M. L. stojí sice nad nimi, jako první mezi rovnými — jak oslovují i Arabové svého náčelníka — ale s ostatními je vykonavatelem společné vůle Lóže. V jeho úkolu mu pomá-hají oba D. se dvěma poslíčky — Zn. a Obř., — kteří jako dva jáhni jsou pomocníky a přisluhovači. O bezpečnost Lóže se stará Dv. a Str. Takto je jich sedm a jejich úkoly se shodují se sedmerým principem lidské podstaty podle starých poznatků, hájených theosofy. C. W. Leadbeater (překlad z angličtiny: Das verborgene Leben in der Freimaurerei — 164—166) podává tento přehled:

1.   M.     L. — Moudrost          — Atma

— Vůle                   — Buddhi

— Tvořivá mysl     — Manas

— Prostý rozum     — Manas (nižší)

— Prostý cit           — Kama

— Tělesná životnost— Prana

— Tělo fysické       — Sthúla Sharira

40

2.

I.D.

3.

2. D.

4.

Obř.

5.

Zn.

6.

Dv.

7.

Str.

USTAVENÍ    LÓŽE

Leadbeater uvádí tento rozbor, který i jiní přijali (A. E. Powell i W. Wilmhurst), a vykládá, že k zda-řilé práci je třeba soustředění sil se všech rovin vyšších i nižších a že otázkami M. L. a odpovědmi 1. D. se tyto síly spojují k společnému dílu. M. L. a oba D. zastupují duchovní trojici a promítají ji do sou-

41

 

U S T A V E N Í  L Ó Ž E

stavy člověkovy, v níž se ozývají síly pomocné, zosob-ňující podstatu lidskou. M. L., zástupce Ducha, vyzývá inteligenci, aby uvolnila své síly a přenesla je na tělo. Str., zastupující tělo, je postaven před dílnu; ostatní činovníci nejsou zevnímu světu viditelní, neboť znamenají niterné vlastnosti a sídlí v Lóži.

Tělo má chrániti Lóži a má ji obhájiti před vetřelci. Anglické slovo „cowan" uvádějí někteří v souvislost s řeckým „kyón" = „pes", který symbolisuje proná-sledovatele. A k tomuto úkolu je nabádá inteligence, střežící lidskou osobnost a určující, jaké pocity a myš-lenky mají převládati v lidském chrámu. Duch nepůsobí přímo na tělo, nýbrž jen pomocí svých prostředníků, intuice a inteligence.

A podobným způsobem lze v rozboru obřadu pokra-čovati, leč na začátku se spokojme jen tímto náznakem.

ZJIŠTĚNÍ ČASU.

Jen jako vložka se ozve Mistrova otázka, zda je už vhodná chvíle, a jeden z bratří upozornil krásně, že je to tak, jako by se měli probuditi blaničtí rytíři, kteří se podobně ptají: „Je už čas?"

OSVĚTLENÍ DÍLNY.

Na stolci plane svíčka zednářského poznání a od té se rozsvěcují tři svíce, stojící na místě, kde usedají M. L. a oba D.; svíce tedy zastupují tři Menší sv., která kdysi postačovala osvětliti celou Lóži. V anglických Lóžích se rozsvěcují tato světla bez průpovědí. Volili jsme přesto průpovědi a jimi se přibližujeme obřadům ně-meckých Lóží, v kterých se spojují tato světla se třemi

42

O S V Ě T L E N Í  D Í L N Y

vlastnostmi V. S. V.; na těch je vesmír zbudován a ty jsou zároveň třemi pilíři Lóže. Ovšem, z těchto průpovědí nesmíme nesprávně odvozovati, že snad M. L. zastupuje M., 1. D. S. a 2. D. K. Tyto tři pilíře jsou znázorněny třemi zdrobnělými sloupky, které mají v anglosaských Lóžích na svých stolcích M. L. i oba D. — M. L. má sloupek ionský, I.D. dorský a 2. D. nejozdobnější korinthský a ty zvedají neb spouštějí podle toho, jak obřad postupuje.

OTEVŘENÍ KNIHY.

Dílna je osvětlena a je třeba ještě zvýšiti lesk tří Men-ších světel třemi Světly vyššími. Mistr předchůdce, zastupující v Lóži zralou minulost, sestupuje ke stolku, rozevírá Kn. a skládá na ni Ú. a Kr., a to tak, aby oba hr. Kr. byly zakryty Ú. Kr. je obráceno hr. proti M. L. a Ü. je otevřena svým ú. proti 1. D. Nejvyšší symboly zednářské se rozzářily a krátká průpověď toho, jenž nám značí otcovskou pečlivost a starostlivost, přivolává zdar práci. V anglických Lóžích všichni provázejí tuto výzvu krátkým vzpomenutím: „Nechť se tak stane!", jako by chtěli projeviti společnou vůli, že se všichni chtějí o zdar práce zasloužiti.

Kn. se otevírá v 1° na stránkách Žalmu CXXXIII: „Aj, jak dobré a jak utěšené, když br. v jednomyslnosti přebývají!" Ve Skotsku a v Americe zachovává se starší způsob a Kn. se otevírá na evangeliu Janově, při čemž se pronáší citát: „Na počátku bylo Slovo!" V některých pracovních způsobech se otevírání Kn. na určité stránce zavrhuje jako dogmatičnost a radí se otevříti Kn. ná-hodně s odůvodněním, že na každé její stránce je obsa-ženo poučení.

43

PŘEMĚNA   SHROMÁŽDĚNÍ  V   LÓŽI

OTEVŘENÍ.

Teprve když se shromáždění oprostilo od rušivého vnějšku, když se znovu v bratrství upevnilo, když se probudily a soustředily síly všech a když se k Menším světlům přidalo i Veliké světlo zednářství, mění se shromáždění poklepem Ct. m. v Lóži. P. se ozve tr., oddě-lený, na znamení, že v L. uč. se stýkají Duch — duše i tělo, tři složky lidského bytí, které se dosud neovliv-ňují a na sebe vzájemně ještě nepůsobí. Poklep dotvrzuje, že je L. ve jménu V. S. V. V. řádně otevřena, a spouští se tedy rázně zn. uč., načež všichni usedají, jakmile usedl Ct. m.

W. L. Wilmhurst (The meaning of Masonry — 112) soudí o tomto aktu takto: „Jak dalece je každý z nás uzpůsoben otevříti zároveň svou vlastní Lóži, to závisí na upřímnosti jeho vztahu k zednářství. Záleží vše na tom, jsme-li skutečnými mistry nebo jen tovaryši či učni, nebo zda se jimi jen nazýváme. Ale co nám nesmí ujíti, je ona síla, jakási zasvěcovací mocnost, která pronikne v tu chvíli shromáždění osob dostatečně pokročilých a schopných, aby otevřely svou Lóži. Ti všichni, ovládnuti jednotnou vůlí, vytvoří vyšší ovzduší myšlenkové a duševní, které strhuje i hledajícího. Tato jejich vroucnost, prýštící ze společné myšlenky i vůle, se postupně prohlubuje a uvádí i hledajícího v soulad se zednářstvím, když vstupuje v bratrstvo duchovně sjednocené. Proto musí býti uchazeč řádně připraven, než vstoupí."

Lóže se takto stala povýšeným útvarem, a chce-li do ní vkročiti zednář po otevření, musí nejprve dvakrát zaklepati a vyčkati, až mu Dv. otevře. Potom se musí zastaviti na z. a podati průkaz zn., že je v souladu s Lóží v práci.

44

Z A K O N Č E N Í  P R Á C E

UZAVŘENÍ.

Když se práce skončila a Lóže se má uzavříti a tím změ-niti na pouhé shromáždění, postupuje se podobným po-řadem, jako při jejím otevírání. Nejprve se ozvou na probuzení duchovních sil jednotlivé poklepy a zjišťuje se, zda po celou dobu zednářské práce byla L. chráněna krytím a zdaž všichni zůstávají pamětlivi svého bratrství, což prokazují opětně zn. M. se táže 1. D. po jeho úkolech a když se přesvědčí, že je 1. D. na svém místě a že zná své poslání, dá zhášeti Menší světla. I Veliká světla pohasínají, když M. př. zavře Kn. a složí na ní náčiní s přáním, aby se práce dařila k oslavě ř. M. př. jako dědeček pečlivě poklízí, a jak jeden z bratří připomněl, skládá knížku a načechrává dětem polštáře, aby se jim lépe usínalo.

Nato na rozkaz M., po posledním obř. poklepu, uzavírá 1. D. Lóži a všichni, obráceni k němu, spouštějí rázem zn., zůstávajíce v klidu státi již s r. připaženýma. Vždyť už se ozývají jen prosté poklepy a L. uč. se vrací do prostého shromáždění. 1. D. zajišťuje zároveň všem bratřím náležitou mzdu v duchu Pavlovy epištoly ke Korintským: „Kdo sází a kdo zalévá, jsou si rovni, každému pak se dostane zvláštní mzdy podle zvláštní vykonané práce. Vždyť jsme Boží spolupracovníci, vy jste Boží pole, Boží stavba!"

Velmi krásně vystihuje závěr zednářské práce Sládkova  báseň, věnovaná otci:

Jak dělníka do žití vinohradu Tě poslal Pán. Ty's poctivě a tich   svou práci konal za dnů slunečných i v nečasu, od jitra do západu. Oddechu nedbal's v úpalu, ni chladu a večer po hodinách klopotných

45

UZAVŘENÍ   LÓŽE

u zářivého krbu vedle svých jsi jeď svůj denní chléb. Tak věk Tvůj řadu svých skončil dnů. A v svatvečerním tichu zvon soumrakem když k odpočinku zval, Ty's šel. — A jistě k Pánu bez ostychu jsi vstoupil, opět mlčky — s dlaní skvěla se práce — poctivost s mužného čela Ti zářivě — A On Tvou mzdu Ti dal.

Josef Václav Sládek tak nevědomky v harmonickém akordu zbásnil západ, zánik i závěr naší práce.

ŘETĚZ.

Lóže je uzavřena a bratří, než se rozejdou, spojí se v řetěz. Někdy se zdá, že slůvko „řetěz" není výstižným označením spojených řad rukou, vždyť řetěz je spíše symbolem pout, poroby, svázáním nedobrovolným, chrastí po zemi a jeho zvuk je spíše ozvěnou žaláře než oslavou bratrského kruhu, který se spojuje s minulostí a váže své zapojení do budoucnosti. Ve smyslu pouta užívá představy řetězu bible Kralická v epištole Pavlově k Efezským (VI./20.): „ . . ., abych oznamoval tajemství evangelium. Pro něž poselství konám v řetězu, abych v něm směle mluvil, jakž mně mluviti náleží." A zase naproti tomu postavme Otokara Březinu, jenž ve své velké básni „Ruce" mluví: „Hle, v této chvíli ruce milionů potkávají se, magický řetěz, jenž obmyká všechny pevniny, pralesy, horstva, a přes mlčenlivé říše všech moří vzpíná se k bratřím." — „A ruce naše, zapjaté v magický řetěz rukou nesčíslných chvějí se proudem bratrské síly, jenž do nich naráží z dálek, stále mocnější tlakem věků."

Po přečtení Březinovy velebné básně smíříme se se slůvkem „řetěz", které vybavuje již další dovětek „řetěz

46

SYMBOLIKA   ŘETĚZU

rukou nesčíslných", tak jako Francouzi si řetěz doplňují vždy představou jednoty, užívajíce pojmenování „řetěz sjednocení". Z literatury lze vyčísti, že tato část obřadu byla převzata ze zednářských hostin francouzských, kdežto v anglickém obřadu se nevyskytuje, ač při soukromých tabulích se častěji hosté berou za ruce stejně jako z. a při tom zpívají některou starou píseň.

Podání a sepětí rukou je dávným náznakem přátelství i bratrství a tak na zednářských starých pohárech bývaly vyrývány spojené ruce a byly znázorňovány i ve štítech domů (Praha III., Karmelitská ul. čís. 18). I na starých kostelních malbách se shledáme s tímto symbolem v prů-vodu Blažených.

Ve francouzských Lóžích je tato symbolika nahrazována šňůrou s poutky či uzlíky (cord à noeuds), která obepíná Lóži, při čemž uzlíčky svazují jaksi srdce bratří. Také ve starých zednářských kresbách i na kobercích bývá zakreslena šňůra se smyčkami, jež se mají ovinouti kol bratrských srdcí.

47

 

 

Díl III.

ŘÁDNÁ   PŘÍPRAVA  A  ZASVĚCENÍ.

Posvátná písmena Pythagorova Y z 15. stol.

Harold Bayley: A new light on the Renaissance.

(Vysvětlení na str. 87.)

4

 

O D L O U Č E N Í

KOMŮRKA ROZJÍMÁNÍ.

Žádost každého uchazeče o přijetí do svazu je důkladně zkoumána a je třeba nejen záruky ručitelovy, nýbrž i uspokojivých dobrých zdání, aby ho Lóže uznala za hledajícího. Ručitel mu zůstává jaksi kmotrem, když ho uvá-dí k zasvěcovacímu obřadu a odevzdává Zn. Než překročí hledající práh Lóže, musí projíti setmělou komůrkou, aby se odloučil od zevnějšího světa a oddal se rozjímání, k němuž vybízejí průpovědi na stěnách.

V starších dobách byl tento vstup do zednářství všeobecně dodržován a komůrku znal i obřad anglických Lóží, kde bývala síňkou úplně temnou. Později však byl tento symbolický úvod k zasvěcovacímu obřadu v Anglii vymýcen, ač ještě dnes vykladači obřadu na jeho hluboký význam vzpomínají. Stalo se tak asi proto, že symbolika ztemnělého pokojíku předbíhá vzestupu obřadu k vyšší metě. Temná komůrka je svým jádrem symbolem hrobu i nového zrození či vzkříšení; vždyť již egyptská rakev naznačovala lůno mateřské i temnou zemi, z níž má vzklíčiti nová rostlina.

Komůrka rozjímání zachovává nám stejnou hlubší symbolickou představu, naznačujíc přechod z běžného života k novému duchovnímu zrození, a tento motiv se opakoval i v staré mytologii. Antičtí hrdinové sestupovali do podsvětí, aby dospěli k duchovnímu obrození, a bárka převážela v podsvětí duše, když je soudci uznali za hodny, aby byly uvedeny na lučiny věčné radosti a věčného klidu. John Fellows (The mysteries of Freemasonry — 235) vykládá o starých mystériích, jak byl v nich odváděn zasvěcovaný na odlehlé místo, kde byl ponechán, aby se vážně o samotě a v temnotě zamyslil nad cestou, na niž nastupuje, a aby se připravil ve

51

K O M Ů R K A  ROZJÍMÁNÍ

své mysli na přijetí velké, dosud  nepoznané  pravdy. Toto rozjímání bylo zesilováno odříkáním i posty.

Proroci vycházeli na poušť, aby se oprostili od všeho, co je vázalo k dennímu životu, a komůrka rozjímání nám prostě znázorňuje vycházení do samoty. Oswald Wirth (Les mystères de l´Art Royal — 87) píše o tom: „Hledající je uzavřen do komůrky — znázorňující sluji — usedá ke stolku, na kterémž je umrlčí hlava a pohárek se solí a sírou, skýva chleba a džbá-nek s vodou i psací náčiní. To je veškeré zařízení místa míru, kde se má připraviti hledající a dobrovolně se vzdáti dosavadního života. Vše nabádá k přemýšlení a hledající se obrací k svému svědomí, účtuje s minulostí, sepisuje svou závěť. Byl všeho zbaven a spoléhá jen na sebe. Zrno zapadá v půdu a z osiva vyráží nová rostlina; tak i v hledajícím odumírají jeho slabosti a on sám se probouzí k životu zasvěcených. Toto nové zrození je mu vzpruhou, aby se oprostil od všeho nízkého. Hledající se připravuje takto v podzemní kobce na obrodu a smí z ní vystoupiti jen řádně připraven, podle starého pořekadla „ani nahý, ani přioděný"; ale zatím se mu nedostává ani dostatečného vysvětlení o tom, co se děje kolem něho."

PŘÍPRAVA — ZB. K.

V setmělé síňce začala se již řádná příprava hledajícího, který byl nejprve zb. všech k., cenností i peněz. Stará z. poučení rozpřádají o tomto motivu otázky i odpovědi: „Proč jsi byl zb. k. ?" „Abych nepřinesl do L. nic, co by mohlo porušiti soulad." — „A proč ještě?" „Byl jsem přijat do z. v chudobě, abych byl nabádán pomoci br. v tísni." — „A jaký byl jiný důvod?" „Na stavbě

52

S Y M B O L I K A   K.

chrámové nesměl zazníti zvuk k. nářadí." — A k tomu napovídají staré z. lekce, že odložení k. má zdůrazniti zpřetrhání pout, vížících člověka k hmotnému životu.

První z udávaných důvodů má jaksi význam praktický, neboť v době, kdy se nosily zbraně, nesměl nový pří-chozí, dokud nebyl zasvěcen, vstoupiti do L. ozbrojen. V jednom staroněmeckém rituálu se přímo o tom mluví, když se na otázku: „Proč jsi byl zb. k. ?" dává odpověď: „Abych nepřinesl nic útočného ani obranného do L."

Podstatnější jsou odůvodnění další, nejprve srovnání s nahotou a chudobou, s kterouž přicházíme na svět. Tento důvod zůstává nám vzpomínkou i na závěr k zasvěcovacímu obřadu, kdy je hledající nabádán, aby přispíval potřebným, a nemůže, protože sám je v tom okamžiku ve stavu chudobnosti. Nad touto motivací se vznáší alegorie Giottovy Dobročinnosti z paduánské kaple dei Scrovegni, kde Dobročinnost zašlapává pytle s penězi a rozdává ovoce a plody.

Neméně zajímavý je starý výklad, jak první zpr. k. vyšel z pokolení Kainova a jako Hefaistos zůstal připoután k zemi, z jejíchž hlubin se učil k. těžiti. A tak na k. ulpěl předsudek, že je čímsi nízkým, že by mohl znesvětiti svatyni. Proto v nejstarších dobách nebyl kámen obětní ani přitesáván a proto nesměl býti ani na stavbě chrámu Šalamounova opracováván k. nářadím a musil býti dovážen na stavbu již řádně připraven. O tomto nazírání lze uvésti hojně citátů z Kn.: Exodus XX/25 „ . . . nebo jestliže pozdvihneš železa na něj, poskvrníš ho . . ."; Deuteronomium XXVII/5—6 „ . . . oltář z kamenů, jichž nebudeš tesati železem .. ."; Joshua VIII/30 až 31 „ . . . oltář z kameni celého, nad nímž nebylo zdviženo železa". I. Královská VI-7 „Když pak tento dům staven byl z kamení hotového, tak přivezeného,

53

Z B A V E N Í K.

stavěli. Ani kladiva, ani sekery, ani jakého nástroje železného nebylo slyšeti v domě, když byl staven."

Jak píše C. C. Hunt: "K. znázorňují převahu materielních stránek a ochablost duchovní. Dílna je místem povznesené mysli a nemá býti tedy do ní vná-šeno nic ze statků vezdejších." Podobně soudí W. L. Wilmhurst, že by pomyšlení na k. rozptylovalo mysl zasvěcovaného, který se má soustřediti celou duší na obřad.

Pěkně rozvádí „Le Symbolisme" (1933-XII), že k., zejména ž., byly považovány za zkázu lidstva, ná-silí, zbraně smrtící; zbavujeme-li se k. a vracíme-li se k dávným dobám, kdy kámen oltářní byl brán z přírody bez přihlazování, projevujeme tím touhu opustiti materialismus, pohodlí i bohatství, a vrátiti se k prosté duši pračlověka, který byl často morálně povznesen nad úroveň člověka dnešního.

Oswald Wirth (Les mystères de l´Art Royal — 82) podobně vykládá, že odvrhování k., zastupujících „statky vezdejší", je starou představou očištění. V babylonském zpěvu, starém přes pět tisíc let, vzpomíná se bohyně Ištary, která odkládá své šperky, aby směla překročiti sedmero kruhů, obepínajících zá-hrobí. Wirth spatřuje v symbolice odkládání k. projev dobrovolného vzdávání se světských výhod — bohatí nevstoupí do království božího — zlato a stříbro svým leskem probouzejí nízké touhy a bronz i železo připomínají krvavé zápasy mezi lidmi. A proto staří moralisté se zříkali k. a přáli si vrátiti se do stavu upřímné čistoty. K. jsou produktem civilisace, která jich dobývá, a civilisovaný člověk často přehlíží, co ztratil. Proto se mu má dostati připomenutí, aby si hleděl osvojiti stěžejní ctnosti, protože civilisace sama ho neučinila lepším, a aby znovu pěstoval v sobě zanedbávané, přirozené lid-

54

ODLOŽENÍ   K.

ské schopnosti, kterých život zmechanisovaný nedbá a které docela potlačuje.

A tak se nám vyjasňují průpovědi ze staroněmeckého rituálu, v němž na otázku: „Co znamená odložení k. ?" se vykládá: „Vrací se nám šťastný věk lidstva čili věk zlatý, kdy nesvádělo lidské srdce ani zlato ani stříbro ani jiný z k."

Na konec vzpomeneme Izaiáše XIII/12, jenž praví: „Způsobím, že dražší bude člověk nad zlato čisté!" — člověk bez k. vrací se k svému lidství a dovede je vysoko přehodnotiti.

OČ.Z.

O. jsou hledajícímu z. páskou a staré zednářské poučení dává k otázce, proč se tak děje, zase trojí poučení: „Proč Ti byly o. zastř.?" „Kdybych byl nevytrval, mohl jsem býti vyveden z Lóže, aniž jsem co poznal." — „A další důvod?" „Byl jsem přijat do zednářství v temnosti, abych stejně udržoval v temnotě svět a neprozradil zednářských tajemství." — „A proč ještě?" „Aby srdce pochopilo dříve, než o. mohly sp."

Podle těchto výkladů má zůstávati zednář „šafářem tajemství", jak hlásá Pavel v Epištole k Efezským, ale vykladači rituálu uvádějí pro z. o. i jiné zdůvodnění. O. byly zastřeny rouškou i v starých mystériích, jak nasvědčuje na příklad řecká plastika, reprodukovaná Lewisem Spencem (The mysteries of Egypt — 176), na níž se objevuje zasvěcovaný sedě s rouškou zastírající celý obličej a kněžka stojí nad ním, ovívajíc ho mystickým vějířem. Zast. zr. znázorňuje, že hledající přichází z temnot, aby přijal nové světlo. Jde za ním slepě, svěřuje se i neznámým přátelům v důvěře, že ho k němu

55

S L E P Á  P O S L U Š N O S T

správně dovedou. Tak krásně vykládá i W. L. Wilmhurst, že se uchazeč odevzdává zplna zednářství, dává se vésti a poslušně vykonává, co se mu ukládá. Osvěd-čuje tak poddajnost a ochotu přijmouti poučení, aby mysl jeho mohla sledovati Pravdu, ať ho zavádí kamkoliv, třeba do nebezpečenství a k myšlenkám, kterých zpravidla konvenční a pravověrný svět nevyznává.

Méně vhodný je výklad V. L. francouzské, že páska na o. je symbolem zaslepení, v kterémž setrvává člověk, podléhající vášním, zatvrzelý v nevědomosti a pověře.

SEŠ. S.

Další přípravou je vyz. boty s pr. n., která se potom vsune do s. Tuto přípravu vysvětluje staré zednářské poučení takto: Bylo starým zvykem východních národů, že se vyz. s. na dotvrzení přijímaného závazku. Krásně je o tom napsáno v knize Rut, která pojednává o bohatýru B. a vysvětluje starý hebrejský obyčej při koupích a směnách, kdy zouval s jedné nohy obuv ten, kdo se chtěl zavázati, a podával před svědky svůj střevíc tomu, komu slib skládal. Tedy ten, kdo se vzdával svého práva a přejímal závazek jiný, v kterém chtěl pevně setrvati, měl vyz. jeden střevíc. Tak i hledající dává důkaz celému řádu, že se chce řádně zavázati.

Ale stačí i prostší výklad J. S. M. Wardův (The E. A. Handbook — 81), že z. s. naznačujeme vstup na půdu posvátnou, před kterouž odklá-dáme obuv podle  starého zvyku východních národů.

PR. P., L. Č. P. A L. K. BYLO O.

Vykasání pr. r. je znamením přípravy k práci. Rozh. košile u srdce má  znázorniti podle Oswalda

56

O D K L Á D Á N Í  S V R C H N Í H O  Š A T U

Wirtha upřímnou oddanost hledajícího, aby se ho lépe mohl dot. Dv. d. při vstupu do Dílny. Jinak se však toto rozhalování vysvětluje ve starém skotském rituálu podáváním důkazu, že do L. nevstupuje žena. Již stará Andersenova Konstituce v článku III. ustanovuje, že do řádu nesmí býti přijata žena. A stalo-li se v jednom nebo ve dvou domnělých případech, že přece jen se do L. vetřela žena, mělo tomu býti zabráněno vhodným opatřením.

Obn. 1. k., na které poklekáme, má nás spojiti s posvátnou půdou, jak vysvětluje Oswald Wirth i J. S. M. Ward, vykládající, že 1. k. má spočinouti při pokleku na kameni, aby se spojilo tělo lidské s matkou zemí. Ironisující pamfletista, Gregor Schwartz-Bostunič, otiskuje ve své knížce o zednářství plastiku ze štěpánského chrámu vídeňského, kde Krista zná-zornili s ob. 1. k., a chce z toho odvoditi, že si někdy staří kameníci se svou symbolikou zahrávali.

Částečné odkládání svrchního šatu symbolisuje samo v sobě, jak uvádí W. L. Wilmhurst, že uchazeč chce pozvolna odložiti i své dosavadní nazírání, pokud nebylo v souladu s Královským uměním.

UCHAZEČI BYL Z. NA KRKU P.

Podle výkladů J. S. M. Warda opírajícího se o Alberta Churchwarda (Signs and symbols of primordial man), vyskytuje se tato symbolika již v staré mytologii i v starých iniciačních kultech. Na staré váze z Chamy (Mexico) je naznačeno zasvěcování hledajících a ti mají kolem k. zavěšený p.; je to indický symbol Yamy, boha smrti.

Význam p. vykládá zároveň Churchward na egyptském zobrazení boha Amsu, který je znázorňován

57

SYMBOLIKA   PROVAZU

s dvěma péry na hlavě — životem pozemským i nadzemským — s nichž splývá p., který ho vyvedl z nebezpečí, překážek a z temnot podsvětí.

Smyčka kolem k. je však ve své podstatě symbolem smrti, jak praví Ward: „Je uvazována kol. h. zajatců na znamení, že jsou vydáni vítězi na milost i nemilost. A tak měšťané z Calais musili předstoupiti před Eduarda III. v hrubých řízách — povšimnutí zaslouží, že jim visel p. kolem kr." Tak jsou také zvěčněni Augustem Rodinem na sousoší „Les bourgois de Calais" jako prostí občané, v drsných rouškách, s koleny ob. a s p. na krku.

A o jiném příkladu z dějin vypravuje C. C. Hunt, že v Ghentu přicházívali v určitý pamětní den v roce ještě v sedmnáctém století radní a měšťané k soše Karla V. s p. na kr. na znamení, že litují vzpoury předků a že se podrobují vládní moci.

A stejný význam pokory a poddanosti měl p. na kr. i v starověku, jak pěkně vyzdvihuje J. Finley-Finleyson (Symbols and legends of Freemasonry — 68,70) z I. Kn. královské XX/31—32. V těchto kapitolách se líčí porážka syrských vojsk Izraelskými, útěk syrského krále Benada, jemuž nakonec domlouvají jeho služebníci, aby se vzdal tímto způ-sobem: „Aj, nyní jsme slýchali, že králové domu izraelského jsou králové milosrdní. Medle nechť vezmeme pytle na bedra svá a p. na hlavy své a vejdeme ke králi izraelskému, snad při životě zachová Tebe." Tedy je p. opětně náznakem pokoření se a vzdání se.

Tak s oddaností by měl vstupovati po prvé i hledající do Lóže, ne v zoufalství, ne v ponížení, ale jako prostý člověk, oproštěný od všeho hmotného.

58

P Ř E D V S T U P E M D O D Í L N Y

DOKONČENÍ PŘÍPRAVY.

W. L. Wilmhurst se rozepisuje, že v zednář-ství předchází zasvěcovacímu obřadu řádná příprava, tak jako ve starých mystériích byla zahájením iniciace. Je o tom mnoho dokladů, tak na příklad fresky v Pompei, vzpomínající staré iniciace z kultu orfického a zná-zorňující vstup zasvěcované ženy, která se obrací s bázní ke kněžce, ale po překonaných rozpacích je převlékána do nového roucha a připravována k obřadu.

Wilmhurst srovnává tuto část našeho obřadu s citáty: „Připravujte cesty Páně" (Izaiáš XL-3, Marek I/3, Matouš III/3). Náš patron Jan Křtitel, který razil tuto cestu, má provázeti i toho, kdož se chystá přijmouti Světlo.

ZASVĚCOVÁNÍ V LÓŽI.  ZJIŠŤOVÁNÍ.

Než je hledajícímu Lóže otevřena, radí se bratří ještě jedenkráte, zda není námitek proti jeho zasvěcení, zjiš-ťují, je-li dáno schválení Velikou radou, a dožadují se posudku řečníkova, zda byl zachován starý řád a stará pravidla, když se zasvěcení projednávalo. Čtou se také slova závěti hledajícího. Ta sice nejsou částí starého obřadu, ale jsou prvním projevem hledajícího v Lóži a podávají důkaz o jeho schopnosti přizpůsobiti se zednářským povinnostem.

VSTUP DO LÓŽE.

Když je Mistrem dána výzva, aby byli hledající předvedeni, přesvědčí se Str. ještě jedenkrát, je-li jejich pří-prava skutečně řádná, a potom již narazí hledající na

59

HLEDAJÍCÍ   U  DVEŘÍ  DÍLNY

dveře, na něž mají sami zaklepati. Tím se jim připomíná citát z Lukáše XI/9: „Proste, a bude vám dáno, hledejte, a naleznete, tlucte, a bude vám otevřeno!"

V této první zastávce před zavřenými dveřmi spat-řuje Wilmhurst (The ceremony of Initiation — 12) symbol příkoří, která se nám hromadí v cestu, hledáme-li pravdu a chceme-li ji uplatňovati. Chceme-li proniknouti ze světa vnějšího k vnitřnímu, shledáváme se od počátku s nesnázemi. A citát z Lukáše vykládá tak, že máme prositi srdcem, hledati celou svou myslí a vynaložením veškerých svých duševních schopností a bušiti celou svou tělesnou silou. Údery na dveře, úsilím vybaviti se z temnot, dáváme najevo svou pevnou vůli proniknouti k vyššímu poznání a otevříti k němu dveře i druhým. Ovšem, někdy nám zatarasí cestu naše vlastní myšlenkové prostředí, naše vlastní Lóže. Když se ozve zmatené zabušení na bránu, nasvědčující, že před vchodem stojí někdo, kdo není obeznámen s obřadným poklepem, zakryje Dv. prudce svým tělem dveře a M. L. a po něm oba D. dají ráz naráz poklepem znamení, vybízející k ostražitosti. Zase se ozve roh burcující k obezřelosti a zakokrhání nabádající k bdě-losti.

M. L. dává zjistiti, kdo si žádá vstupu, a podle staré formule se hlásí, že přichází bloudící ve t., toužící býti zbaven pout k šedému světu. Vede ho V. D. P., je svobodník a promluvila za něj d. p.

Hledající musí býti svobodného rodu a na starou otázku: „Jaký má býti zednář nově zasvěcovaný?" se odpovídá: „Musí to býti svobodník, muž narozený z rodičů svobodníků, aby se mohl státi bratrem králi, druhem princi a přítelem žebrákovi, stane-li se řádným zednářem."

60

VÝZNAM    SLOVA   „SVOBODNÝ"  MUŽ

„Svobodný" má nejprve cechovní význam, jak vykládá J. S. M. Ward (The E. A. Handbook — 26). Ve středověku se zavazoval učeň, že setrvá ve službě sedm let, a musil býti tedy svobodný, jinak mohl přijíti jeho pán a vytrhnouti ho z učení, v kterémž poznal mezitím cechovní tajemství, a ta mohl na něm jeho pán vynucovati. Oswald Wirth (Les mystères de l´art royal — 78) se. zastavuje rovněž u pojmu „zrozen svobodný", který měl ve středověkých hutích a na prahu XVIII. století svou důležitost a pro budoucno znamená asi tolik: „Formule ta se obrací proti otrokům a proti těm, kteří neměli práva rozhodovati svobodně o svých osudech. Ti nesměli svou osobnost odevzdávat cele a nemohli býti tedy zasvěceni do Umění, vyžadujícího, aby se mu zasvěcený odevzdal zplna a bez výhrad. V nynější době, kdy se rodí všichni s rovnými právy, dlužno přikládati formulaci o svobodném zrození význam duchovní. Zroditi se k svobodě znamená osvobození, kterého si musí vydobýti ten, kdo zatouží po vyšším životě zasvěcenců. Tím, že se zbavujeme všedních předsudků a povznášíme se nad nízké vášně, unikáme otroctví intelektuálnímu i morálnímu, které by nám jinak bránilo, abychom se upřímně sbratřovali s hlasateli myšlenek často rozdílných." Oswald Wirth řeší dále problém, jsou-li všichni uchazeči, třeba byli i duchem svobodni, schopni přijmouti zasvěcení. Přeje-li si někdo státi se zednářem, musí projeviti touhu po osví-cení. Vždyť toužíme vždy po tom, čeho se nám nedostává — a proto, pociťujeme-li, že bloudíme, vzniká v nás přání, abychom se z temnoty vymanili. — Ovšem ten, kdo se domnívá, že již sám dospěl k pravdě, sotva ji bude hledati tak usilovně; stejně jako ten, kdo se domnívá, že zvládl ctnost, a nebaží po dalším zdoko-

61

VSTUP   HLEDAJÍCÍHO  DO  LÓŽE

nalování. Zasvěcení povzbuzuje nejspíše duchy neklidné, nespokojené s tím, co dosud poznali. Napřed je třeba býti nespokojen sám sebou, svým věděním i svými dosavadními zkušenostmi, aby se posílila touha po vyšším.

D. p. je dávným zednářským motivem, je jím vlastně jazyk d. p., který promlouvá za hledajícího, aby mohl býti vpuštěn. Ve starých zednářských katechismech stří-dají se tyto otázky s odpověďmi: „Mají zednáři tajemství?" „Mají tajemství četná a velmi cenná." — „A kde je ukrývají?" „Ve svých sr." — „A komu je sdělují?" „Nikomu, jen bratřím a druhům." — „A jak je zjevují?" „Zn., náznaky a sl." — „A jak se k nim dostanou?" „Kl." — „A ten klíč visí či leží?" „Je prý zavěšen a není položen." — „A proč visí a neleží?" „Má vždy viseti na obranu bratra a nikoliv se povalovati k jeho škodě." — „A na čem je zavěšen?" „Na šňůře života, v chodbičce při vstupu, devět coulů neb na píď dlouhé, což jest přibližná vzdálenost mezi hrdlem a hrudí." — „A proč tak souvisí se srdcem?" „Jazyk je ukazatelem mysli a nemá vysloviti nic, co nepromlouvá ze srdce." — „Abychom rozluštili toto zednářské tajemství, z jakého kovu je ten klíč? "„Není vůbec z kovu, ale je to jazyk d. p."

Hledající smí tedy vstoupiti, ale na prahu hned ho zastaví nová překážka, a to d., kterou třímá Dv., míře jí k sr., při čemž vysvětluje, že má sr. pochopiti. A při těchto slovech maně vzpomeneme citátu z Jana (XII/40): „Oslepil jim oči a zatvrdil jim sr., aby neviděli, ač mají oči, a aby nechápali, ač mají sr." Jsou-li tedy o. zastřeny, má býti sr. upřímně otevřeno. Staré zednářské ponaučení vykládá o tomto nasazení d.: „Stalo se tak, aby mi bylo připomenuto, že se odvažuji čehosi vážného a slavnostního a že se octnu v nebezpečí, ukvapím-li se, a také proto, aby bylo zjištěno, že jsem muž." D. naznačuje

62

Z A Č Á T E K  Z A S V Ě C E N Í

v tomto okamžiku smrt a je připomínkou, že se stín smrti klade na naši životní dráhu od jejího prvopočátku. D. se zkouší odvaha i poslušnost, jak vysvětluje J. S. M. Ward (The E. A. Handbook), a je náznakem, že v dávných zasvěcovacích kultech musil hledající podstupovati i násilné zkoušky, jimiž měl osvědčiti svou vytrvalost.

Zasvěcování začíná se v anglickém obřadu krátkou modlitbou, kterou pronáší M. L. prostým způsobeny za celý světový řád, aby přijal duchovně nového člena a aby jím byl posílen. Je to modlitba za uchazeče i za řád.

Hledající se nato zastaví na z. a M. L. ho představuje všem bratřím v Lóži a zároveň veškerému světovému bratrstvu, usídlenému na všech světových stranách. M. L. ho dá nato provésti Lóží ve směru, který si představujeme jako oběh slunce. Je to směr životnosti v duchu starobylé svastiky. A tak nastupuje hledající svou pout do nového života, aby se všichni přesvědčili, že byl na svou pout řádně připraven podle starých představ očištěním. V anglických Lóžích se zastaví Zn. s hledají-cím nejprve u 2. D., vede ruku hledajícího tak, aby se dotkla 2. D. a ten se táže, koho že to Zn. přivádí, a opakují se staré průpovědi, jaké říkal Str. při vstupu hledajícího do Lóže. Potom, když postoupí Lóží dále, dotkne se ruka hledajícího 1. D. a zase se opakují stejné průpovědi.

POUTI.

V starých iniciačních kultech byl hledající podrobován dosti krutým zkouškám a musil procházeti nejrůz nějším nebezpečím na svých poutích. Tyto tuhé cesty

63

S Y M B O L I C K É  P O U T I

se změnily a hledající prochází svým dětským životem, vždyť základní ráz zasvěcovacího obřadu znázorňuje zrození. V cizích rituálech, německých i francouzských, prochází hledající živly a očišťuje se.

Podle starého rituálu francouzského nastupuje hledající první pout přes četné překážky, ozývá se hlomoz a M. L. dává Zn. rozkaz, aby přivedl hledajícího nazpět bezpečně a ve zdraví. Při druhé pouti zachřestí zbraně a 1. D. propouští hledajícího slovy: „Nechť projde a nechť je očištěn vodou." Třetí cesta je volná a překážky zmizely a Ct. M. propouští hledajícího slovy: „Nechť projde plameny!" Motivem zůstává očišťování vodou a ohněm — dávný křest Janův a přeskakování janských ohňů. Symboliku vody a ohně vysvětluje Elisabeth Goldsmith (Ancient pagan symbols — 617) takto: „Věřilo se, že svět povstal působením ohně na vodu a tak se stal květ lotosový, vyrůstající z živlu vody a živený slunečními paprsky, symbolem „Ducha vznášejícího se nad vodami." A jeho význam stvoření, tedy rozbřesku života, sahá do nejranějších dob lidstva. Žena symbolisovala vodu — namodralou; oheň mužství, červený šlehající plamen.

Pouti, které naznačují také bloudění Odyseovo, spojené s očišťováním vodou a potom ohněm, jsou starého původu a vracejí nás ke starým iniciacím.

CREDO.

Credo je naší vlastní vložkou do zasvěcovacího ob-řadu, kterou vzpomínáme při každé recepci památného proslovu   bratra  Bertholda   Theina,  zhodnocujícího víru československých zednářů  v první české  práci . zednářské, když do Lóže Jan Amos Komenský bylo

64

C R E D O  Č S L.  Z E D N Á Ř Ů

vnášeno světlo dne 28. září 1919. Bratr Thein byl tehdy řečníkem první Lóže česky pracující a proslov svůj končil pamětihodným vyznáním víry, které uváděl slovy: „V tomto velebném okamžiku otvírá Lóže Jan Amos Komenský hloubi duše své a pomíjejíc tradicionelních forem českým způsobem, prostě a upřímně, jedna jsouc v srdci i mysli a projeviti chce své první, pro všechny budoucí časy nezměnitelné credo!"

Byl to okamžik pro nově obrozené zednářství české opravdu dějinný a vzpomínka na onu chvíli má býti osvěžena v každém obřadu zasvěcovacím. Proto bylo přijato, že vyznání víry, sepsané bratrem Theinem, má býti vsunuto do našich obřadů, když jsou uváděni noví učňové do řádu. Vyznání to bylo vydáno jako pamětní tisk slavnostní a bylo rozdáno všem zakladatelům Lóže Jan Amos Komenský; bratr Thein se o něm rozepsal ve Stavbě (Hledající v temnotách).

NAHLÉDNUTÍ.

Tato část obřadu má připomenouti hledajícímu, ještě než složí slib, závažnost jeho rozhodnutí, neboť jakmile jednou hledající prohlédne, sezná vnitřní život lóžový. Proto se mu předčítá dříve slib, aby poznal jeho dosah a mohl se rozhodnouti, zda se chce podle něho zachová-vati. Hledajícímu se nedopřává hned plného světla, jež oslňuje zrak i ducha, nesnesl by tak pronikavého jasu a proto se mu dopřává spatřiti Lóži nejprve jen v matném záblesku. Při tom vnímá hledající nejprve paprsky mečů, namířených proti sobě, a o této části obřadu, jež byla převzata z rituálů francouzských, vykládá Oswald Wirth (Les mystères de l´art royal — 116): „Meče,  namířené proti hledajícímu, nejsou hrozbou,

5                                                                               65

N A H L É D N U T Í

vždyť je svírají ruce 1. a míří k zasvěcovanému jako vyzařování vycházející od srdcí, na znamení, že všichni zednáři ochrání napříště nového bratra a přenesou na něho svoji náklonnost. Po sekeře a kladivu se stal meč zbraní posvátnou a připisoval se mu význam přímo magický — prodlužoval paži a vysílal paprsky do dálky. A právě proto se stal meč symbolem Slova, účinného vyzařování ze středu do vesmíru." V pojetí Pavlově přestává býti meč zbraní a stává se symbolem meče Ducha, jinak by byl sotva vhodnou symbolikou v Lóži zednářské, jež se vyvarovává k.

SLIB A KR.

Slib se vykonává na Kn., na Ú. i Kr., čili na Vyšší světla, vyjadřující vlastně veškeren obsah zednářství. Obřad v slibu vrcholí a protože je osudovou chvílí v životě hledajícího, vedou k němu osudové t. kr. obřadné, které vykonává zasvěcovaný se zavázanýma o. Zn. mu jen vysvětluje, jak třeba vykročiti 1. n.: nejprve zcela dr. kr. a sevříti p. do ú., potom krokem d. jinak stejným způsobem a do třetice již k. d., aby se hledající postavil přímo před o.

K. jako důležitá součást vrcholícího obřadu vyskytují se i v starých kultech. Stará představa hinduistického Višnu v duchu Rigved jakožto božstva oběti vyzdvihuje z jeho charakteristiky trojí rozkročení, kterýmž se pozdvihuje se země k oblakům a nakonec k nejvyšším nebeským končinám. Jak vyličuje Lionell D. Barnett, byla vyjádřena touha přenésti se přes tyto tři oblasti určitou obřadní formulí a symbolisována třemi kr., které vykonával kněz v jistých ceremoniích, znázor-ňuje tak mysticky ono trojí rozkročení Višnovo.

66

O B Ř A D N É  K R.

T. zdánlivě velmi prosté kr., a přece je právě v této staré části obřadu plno symboliky. Nejprve proč 1. n. ?

Vykročení tímto způsobem je vlastně výpadem do střehu, tedy je to kr. obranný. Churchward, Ward i Sanderson krásně vykládají, jak se tento motiv často opakuje v nejstarších mysteriích. V Egyptě znázorňovali mladistvého Hora, nastupujícího na hada Apepa ve věčném zápasu 1. n., kterou ho zašlapává a zneškodňuje. A krásným dokladem, jak prastará představa probleskne někdy v duši lidské po překonání dlouhých věků, je podivuhodný obraz Caravaggiho v museu Borghese v Římě, kde je zobrazena Marie i Anna s útlým Kristem, který rovněž jako děcko s vlasem zkadeřeným, jaký míval i mladistvý Horus, zašlapává hada zloby, ale aby se nepotřísnil, klade na hada 1. n. Marie a Kristus ji svou 1. nožkou jen přišlapává. Podobně v hinduistickém pojetí zašlapává pětihlavou kobru, šálící lidské smysly, Krišna a tančí na ní, zadušuje ji 1. n. A zase se zakmitl stejný motiv Rafaelovi; když maloval archanděla Michaela, potírajícího draka, dal mu stejný postoj. Touto starou představou se mělo vyjádřiti, že se 1. n. přemáhá zlá moc, a tak i v umění pozdějším a vyhraněně církevním zůstala 1. n. výpadem proti zlobohu, jak tomu nasvědčují i sošky strahovského Norberta, rozbíhajícího se 1. n. po satanu, který ho tak dlouho doprovázel v životě, častěji pohnutém.

A vlastní význam kr. je asi takový: pr. je nesmělý a tápavý, nejisté vykročení ve tmách, dr. je již delší a tím i zrychlený a tř. je pevný a tím i prudký, jako by hledající tušil, že se má přiblížiti světlu, za nímž tou-žebně chvátá. Ovšem kr. ty podniká se zavázanýma o., na znamení, že se svěřuje zednářství slepě, poslušně a s důvěrou, že ho dovede správně k světlu. Snad se

67

S Y M B O L I K A  K R.

někdy kr. nepovede, ale to není závadou, a nezdaří-li se přesně tento osudový kr., připomeneme si jen, jak jsme slabí a jak potřebujeme prohlédnutí a opravdového světla.

Kdo si uvědomí veškeren tento bohatý symbolický význam těchto t. kr., uzná, že je po druhé nemůže opakovati; vždyť se nemůže již vraceti k temnosti a k prvému váhavému kr., který ho přiváděl do zednářství. Těmito t. k. se stoupá vlastně po zednářském schodišti, s něhož nelze se vraceti.

Proto také nenáleží tyto t. kr. k poznávacím projevům, a vstupuje-li se jimi někde jaksi ob. do Lóže, porušuje se tím úplně jejich symbolický význam, který se ještě více stírá, spojují-li se tyto kr. se znamením, neboť to vyžaduje si vždy pevného postoje ve smyslu zednářského sl., bez jakéhokoliv pohybu a tedy i bez vykráčení.

Když předstoupí hledající před o., stojí mu po boku Zn. a Ob. Zkříží nad ním své bílé hole ozdobené holubičkou s větévkou míru a vytvoří tak s rovinou Kn. trojúhelník dokonalosti, do kteréhož i zaslíbený vstupuje. Trojúhelník ten se opakuje častěji i v uměleckém vyjadřování. Namaloval si jej Giotto nad okénkem, z ně-hož vyhledá Cudnost, na alegorické klenbové fresce v Assisi. A v Karáskově galerii nalezneme krásnou rytinu Antonia Raimondiho „Snímání s kříže", kde přicházejí sejmouti Krista a přistavují k jeho kříži žebříky, přesně postavené do trojúhelníku dokonalosti, do něhož je spouštěno tělo Kristovo.

Meredith Sanderson (An examination of the masonic ritual— 7), jenž byl britským zdravotním velitelem v území Nyassa a jemuž se podařilo, že prošel zasvěcovacími ob-řady afrických negrů, vysvětluje zkřížení holí ještě jinak. Vypravuje, že i ve starém Egyptě byly chrámové dveře za-

ZKŘÍŽENÍ   HOLÍ.  SLIB

krojeny do trojúhelníku a ten byl symbolem mateřství. V obřadech očištění, které jsou pěstovány africkými domorodci, musí se proplaziti zasvěcovaný pod stříškou ze dvou zkřížených holí na znamení, že vchází v nový život, zbaven zla. A Sanderson vyslovuje názor, že snad v tomto pojímání jsou i prvky našich obřadů.

Když zasvěcovaný skládá slib, klade určitým způsobem r. na knihu a toto položení r. zůstalo vstupním zn., když je Lóže otevřena a vchází do ní zednář. Zn. toho užívají Američané i Skotové a převzali jsme je jako starou památku i do svých obřadů.

J. S. M. Ward ve své objemné knize „The sign language of the mysteries" — 37 uvádí vyobrazení Budhy ze staré čínské malby, na němž je stejná poloha rukou tak, jak ji známe, a podobné případy symbolického znázornění zjistil i na jiných památkách z Persie, Kréty i ze západní Afriky, kde všude se má dotvrditi přijímaný závazek či přísaha. Wardovi scházejí doklady ze zemí západních a z pozdního středověku, a přece je nalézáme. Nad portálem katedrály Notre Dame de Paris je figura světce s knihou ve stejném postoji a stará malba z Prata zobrazuje mystika a lidového básníka XIII. století, Jacopone da Todi, který má slo-ženy ruce stejným způsobem.

Že při skládání slibu byly ruce kladeny zvláštním významným způsobem, o tom se dochovalo svědectví v Knize Genesis XXIV-9: „Tedy vložil služebník ten ruku pod bedro Abrahamovo, pána svého, a přisahal jemu na tu řeč!"

Slib sám je prostý, ale je ho nutně třeba. J. S. M. Ward (The E. A. Handbook) vykládá příčiny, proč se slib požaduje. Iniciace byla vždy výrazem vnitř-ního náboženství, určeného pro  vyvolené, a to ne-

69

VÝZNAM   SLIBU

mělo býti rozšiřováno mezi široké, neuvědomělé vrstvy lidové. Bylo tedy veškeré vyšší poznání přísně utajováno. Ale slib byl zvlášť významný v kamenických hutích, kde byli zasvěcováni příští umělci do stavebních tajemství. A jako středověký cech chránil své členy a dohlížel nad jejich vyučením, tak zase žádal, aby bylo dbáno mlčenlivosti a aby nic z podávaných pouček nebylo vyzrazováno.

Zasvěcovaný učeň poznával zednářství v prvé chvíli jen v úryvcích a nemohl se tedy zavazovati k nějakému obsáhlejšímu závazku, když neznal podrobností, a proto se slib omezoval především jen na zachování věrnosti Lóži i Veliké Lóži a potom na dodržení důvěrnosti. Starý anglický slib je dosud přednášen ve svém starobylém rázu a jsou v něm obsaženy vyhrůžky různými tresty, jako že má býti při porušení slibu vyříznut jazyk z kořene, tělo pohozeno v písku mořském za odlivu na dosah lana a že má býti smýkáno přílivem i odlivem. Z těchto četných trestů se zachovává jen vzpomínka na p. h.

To se vykládá jako sídlo okultních sil (chakra), které by bylo p. přerušeno. Kolem tohoto motivu je obetkáno mnoho symboliky. Připomeňme si jen starokřesťanskou legendu o Lucii, která vyvázla z četných muk, až se našel jeden z pochopů, který jí p. h. Lucie se stala pak zosobněním nebeského světla a osvícenosti, tak jak ji Dante opěvuje, a je malována s paprsky světelnými, tryskajícími z místa, které bylo proříznuto (Carlo— Dolci—Uffizi, Florencie).

Mohlo by se snad zdáti, že slib, který byl okleštěn a zdůrazňuje závazek mlčenlivosti, je malicherný; ale slib ten je ve své podstatě přece jen velmi závažný, vždyť se tresce porušení tohoto závazku ztrátou řeči.  W.  L.

70

M L Č E N L I V O S T

Wilmhurst o tom píše (The ceremony of Initiation — 22): „Svět kolem Lóže je naplněn zbytečným plýtváním lidské energie, nejčastěji v lidských ře-čech i ve veřejných projevech, které by se jinak mohly obraceti k vyšším cílům. Cesta niterného života, na kterou jsme vstoupili překročivše práh Lóže, vede nás opačně k mlčenlivosti a odvrací nás od řečí zbytečných. Nabádá k odpovědnosti za každé promluvené slovo a přivádí nás k prameni poznání, kde se má z mlčenlivosti zroditi dar výmluvnosti, až přijde čas." K tomu ještě přidává Wilmhurst citát z Knihy Kazatel III/l a 7: „Všeliká věc má jistý čas a každé předsevzetí pod nebem svou chvíli — čas roztrhování a čas sešívání, čas mlčení a čas mluvení."

DAR SVĚTLA.

Když se hledající zavázal k mlčenlivosti, může se mu dostati světla. Podle rituálů francouzských a německých snímáme nově zasvěcenému p. v kruhu bratří seskupených do řetězu, do něhož se zapojuje nový článek. Nový člen řádu se rozhlíží po prvé v bratrském svazku a svornost všech je prvním dojmem jeho. Starý anglický rituál v tomto okamžiku ponechává tradiční odstranění p. nad zednářskými Vyššími světly, u kterých nově zasvěcený pokleká, a zjevuje se mu takto nejprve symbolické seskupení základních pojmů zednářských.

Světlo jako protipól temnoty bylo od pradávna symbolem osvíceností a povznesení mysli a lze o tom shledati hojně citátů:

Izaiáš LX/20: Nezajdeť více slunce tvé, a měsíc tvůj neschová se, nebo Hospodin bude světlem tvým věčným.

71

DAR    SVĚTLA

Jan XII/3 5: Choďte, dokud máte světlo, ať Vás nezachvátí tma; kdo chodí ve tmě, neví, kam jde.

Jan I/5: A to světlo svítí v temnosti, ale temnost ho nepojala.

Jan I/7: Ten přišel na svědectví, aby svědčil o tom světle.

Jan I/9: Pravé světlo, které osvěcuje každého člověka, byl ten, který přicházel na svět.

Jan III/19: Soud pak jest v tom: Světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, neboť jejich skutky byly zlé.

Jan III/21 : Kdo však jedná pravdivě, přichází k světlu, aby se jeho skutky objevily jako vykonané v Bohu.

Matouš IV/16: Národ, sedící v temnotě, spatřil veliké světlo a těm, kteří seděli v krajině a stínu smrti, vzešlo světlo.

Matouš V/16: Tak ať zasvitne naše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky. . .

ZASVĚCENÍ.

Když byl zasvěcovaný uveden do bratrstva, položí mu M. L. m. na hlavu a třikrát naň poklepává, pronášeje zasvěcovací formuli. Polibkem váže ho potom k Lóži a ke všem bratřím. M. v ruce Mistrově je symbolem řá-dové svrchovanosti, je m. Ducha a osvícenosti, m. plamenným, jiskřícím. Oswald Wirth uvažuje, že mírumilovní, dávní stavitelé neměli asi potřebu m. ke své práci a přece se jím ozbrojovali. Wirth nechce hledati v tomto projevu zvláštní symboliku; píše jen, že staří se sbratřovali v proudu času i se zasvěcenci jiných oborů a tak se ovšem dostaly do lóžové symboliky i motivy, které přímo nesouvisí se stavitelským uměním.

72

P A S O V Á N Í  NA  R Y T Í Ř E

Opakuje se vlastně obřad pasování na rytíře a tato část rituálu byla zřejmě převzata z Francie, odkud přešla i do některých pracovních způsobů německých. Je zají-mavé srovnávati tuto část našeho obřadu s popisem, jak bývali pasováni poutníci do Palestiny za rytíře bo-žího hrobu. Krásné líčení podal nám pan Kryštof Harant z Polžic, z Bezdružic a na Pecce, v popisu své cesty z království Českého, kterou vykonal v roce 1598. V kapitole 41. vypravuje, jak guardian povolává před oltář jerusalemského hrobu jednoho z budoucích rytířů po druhém a nejprve jim dává latinské otázky. Pan Harant píše:

Každému před pasováním dává se toho výpis, aby každý věděl, co odpovídati, ano byť kdo latině neuměl, tehdy vždy se musí naučiti odpovědem na dotčené řeči, jinak by nebyl na rytíře pasován. Té pak latiny jest výklad takový: „Co žádáš ?" „Žádám býti rytířem hrobu božího."

„Jakého jsi stavu?" „Jsem urozený a z rodičů urozených zplozený."

„Máš-li nač živu býti vedle stavu svého a jako rytíř hrobu božího se chovati, bez  řemesla a kupeckého obchodu?"'

„Z požehnání božího mám statek k tomu dostatečný."

„Jsi-li hotov srdcem i ústy na to přisahati a povinnost rytířskou zachovávati podle své možnosti?" „Jsem."

V dalším proslovu jsou vysvětlovány povinnosti rytíře hrobu božího, mezi nimiž se předpisuje ochrana církve. Dále se v tomto výkladu rytířských povinností pokračuje takto:

Rytíř má nespravedlivé vojny a neslušných obchodů, marných a darebných turnajů prázden býti, leč by se něco toho za příčinou rytířského cvičení dalo. Povinen jest mezi vě-řícími pokoj a svornost vzdělávati, obecného dobra vyhledávati, vdov a sirotků obhajovati, nenáležitého a zbytečného přisahání, zlořečení, láni, rouhání, draní, loupeže, lichev, svatokrádeže, vraždy, opilství, míst podezřelých a nepocti-

73

ZASVĚCENÍ

vých, tak i osob na pověsti zmařilých a lehkých, a všelijakých tělesných hříchů se vystříhati a těm jako nakažení mornímu se vyhýbati, tak aby před bohem a lidmi bez úhony byl a jak slovem tak i skutkem, že takové poctivosti hoden jest, na sobě prokazoval, a chrámy páně začasté navštěvovati a čest i slovo boží podle možnosti rozšiřovati má."

A dále se zodpovídaly otázky:

„Synu můj, jsi-li hotov předpověděné věci slíbiti, na to přísahu učiniti a to vykonati?" „Já, N. X., slibuji a při- povídám při Ježíši Kristu a blahoslavené Panně Marii, že ty všecky věci podle možnosti své chci zachovávat."

Potom byly odevzdány rytíři nově zasvěcenému ostruhy a meč a guardián se ho třikrát dotýkal mečem na plecích se slovy:

„Já Tebe, N. X., pasuji a ustanovuji rytířem hrobu pána našeho Ježíše Krista, ve jméno otce i syna i ducha svatého. Amen!"

Guardian rytíře políbil a oslovil: „Krásný jsi nad krásu synů lidských, přepasiž se mečem svým po bedrách svých, nejmocnější!"

POUČENÍ.

Poučení dává v našich Lóžích Zn., jemuž se vůbec ukládá, aby pečoval o řádné splňování rituálu a aby se stával odborným vykladačem obřadu. Proto také uvádí on nově zasvěceného do tajemství řádových a nikoliv M. L., jako je tomu v Anglii, kde zůstává Mistr sám učitelem a vůdcem mladých učňů.

Tajemstvím je učni veškeren obřad i veškerá symbolika, aspoň v prvních chvílích, ale přece jen záhy sezná, že vlastním tajemstvím jsou poznávací znaky zednářské, které nesmějí býti popisovány ani vykládány nezasvě-ceným ani slovem ani tiskem.

74

Z.   ZNAMENÍ

Před Lóží, a to jen před Lóží řádně otevřenou, dokumentuje zednář svou příslušnost k řádu postojem a zn.; má-li býti poznán, doprovází st. i sl. Zn. vysvětluje nejprve, že v postojích se sdružují základní regule zednářské: sv. je znázorňována vzpřímeným tělem, na dů-kaz, že se zednář neodchýlí od správné cesty stejně jako se nevyšine ol.; vod. připomíná rovnost v bratrství jako rovinu, v níž všichni stojíme; konečně ú. zformována z p. p. r., napovídá, že naše skutky musí býti zarovnány podle ú.

V zednářských zn. jsou shledávány souvislosti se zapadlými kulty, z kterých rostly náboženské projevy, i s obřady primitivních národů, které jsou dodnes zachovávány. Člověk v dávných dobách neznal čísti a neměl ani dosti bohaté mluvy, aby dovedl vyjadřovati veškeré pojmy, zejména, když zabíhaly do abstraktností. Pomáhal si tedy náznaky, znaménky, znaky, kresbami, postoji, hrou i tancem. A tak vykládá J. S. M. Ward ve dvou dílech „The sign language of the Mysteries" o shodných znacích, častěji se opakujících v této náznakové mluvě, které vyjadřují zpravidla vždy stejný význam. Zajímavá je these Wardova, že v nejstarších dobách byla mluva symbolů i znamení značně rozšířena a že byla i všem kmenům společná, přecházejíc s doby na dobu a pronikajíc, třeba náhodně, zase po staletích. Neporušeně udržovalo se toto dorozumívání ve starých kultech náboženských a v tajných společnostech. Lidé různých nářečí nedovedli se vlastně ani jinak domlouvati než náznaky a posunky. Sepjaté ruce naznačují všeobecně modlitbu a ruka k přísaze se zvedá téměř u všech národů stejně.

Symboliky jako zesilujícího účinku bylo také hojně užíváno ve středověkém umění, kdy se požadovalo, aby

75

V Ý Z N A M  Z N.

umělecký výtvor měl svůj vnitřní obsah. Ten byl často vyjadřován symbolikou barev, postojů, seskupením osob nebo jejich okolím. Později, s postupující renaisancí, ochabovala symbolika v umění a v reformaci zanikla a vyskytne-li se v umění soudobém, je spíše jen nahodilá a často neuvědomělá. Jak je odlišné pojetí dneška, na příklad na bronzových vratech k vítskému chrámu, kde je předváděna legenda stavby chrámové! Osoby jsou sice vpraveny do úzkých prostorů velmi uměle, ale schází jim oduševnění; jsou spíše dekorativně rozestaveny než aby nějak k pozorovateli promlouvaly, nebo ho nějak nabádaly a nutily k přemýšlení. Oč výmluvnější jsou skulptury na starých bronzových vratech florentského baptisteria, oč více zachycují života a vnitřních myšlenek!

Ani staří kameníci v hutích neznali plynně číst, psát a cizí řeči a tak, aby se přece jen vyučení zednáři vzá-jemně poznali a dorozuměli, pomáhali si pozdravy, hesly, postoji, naučenými odpovědnu k určitým předepsaným otázkám. Nejniternější jejich vztahy vyjadřovalo zn., které jim není, jak píše W. L. Wilmhurst, formálním gestem, ale aktem zbožnění. Se zn. musí zednář splynouti, aby se signum zevnější stalo věrným odrazem jeho mysli. Je marné dávati zn., nejsme-li si vědomi toho, co značí — je něčím zcela jiným a nabývá teprve pravého významu, dává-li se „úmyslně", tedy v plném vě-domí jeho vnitřního významu jako zvroucnění duševního projevu.

J. S. M. Ward vysvětluje, že uč. zn. je vlastně i jinak dosti běžné a že dodnes chlapci v Anglii, když chtějí dotvrditi, že mluví pravdu, nasliní si uk. a přejedou jím h. a prohodí: „Podívej! Byl mokrý, je suchý, ať Bůh mi. . ., lhu-li!" I Arabové dotvrzují své sliby podobným způsobem.

76

HISTORICKÉ   DOKLADY  ZN.

Major Sanderson vypravuje, že v území Nyassy domorodci zesilují význam přísahy tím, že se 1. r. opírají o hrob otců a p. . . . naznačujíce, že chtějí zachovati věrnost a kdyby tomu nedostáli, že raději obětují své h.

Konečně naše staré heslo: „Až do těch h. a statků!" (ražené Karlem Schwarzenbergem starším na českém sněmu) není daleko od těchto různých náznaků.

J. S. M. Ward shledal z dějin umění několik příkladů, kde postavy promlouvají stejným znamením a v podobném smyslu. Tak z katedrály v Torcello (ostrůvek u Benátek) reprodukuje fresku, znázorňující duše v pekle, a na této malbě je uč. zn. dvakrát vystiženo; v knize Mrtvých lze je rovněž vyhledati a je podáváno tak, jako by se zesnulý modlil, aby nepropadl hlavou; na jedné z řeckých stel v Athénách stařec si podobně přidržuje r.; ve středověkém manuskriptu (Museum Viktorie a Alberta) lze vyhledati pod křížem Jana Evangelistu, který hlásá svou věrnost zn. až do skonání a stejná postava je malována na kostelním okně ve Whichfordu. Amos je tak vyobrazen a na kresbě Zrození vznáší se anděl, napovídající posicí své r., že Kristus zůstane věren svému poslání až do konce života. Zajímavý je příklad se starého dřevorytu z 15. století, kde je znázorněno pokušení v ráji i vypuzení z ráje a Adam jasně naznačuje, jak běží o jeho bytí. Zajímavý je tento příklad proto, že Adam byl často v středověkém umění zobrazován v stejném postoji. Doklady shledáme ze starého španělského oltáře z XIII. století, na nádvoří dóžecího paláce v Benátkách a velmi jasně při Lví bráně na katedrále v Šibeníku, kde sochy Adama a Evy zastupují dva sloupce, stojící častěji při chrámových vchodech. Toto opakování určitého námětu svědčí o tom, že poloha

77

UŽITÍ   Z.   ZNAMENÍ

rukou měla naznačovati stejnou vnitřní myšlenku a že měla zesíliti výmluvnost uměleckého výtvoru.

Tajemství zednářská měla zůstati sice po všechny časy přísně utajena, leč staří kameníci vytesávali je tu i tam zjevně sice, ale nenápadně. Quido List (Die Armananschaff der Ario-Germanen — 168) předvádí skulpturu starého mistra, nad západním vchodem do štěpánského dómu vídeňského z r. 1144, který si přidržuje r. po zednářském způsobu. A zadíváme-li se v Kuksu na alegorickou sochu Architektury, kterou dal postaviti hrabě František Antonín Sporck poblíže křesťanského bojovníka, seznáme, že sice nesměle, ale přece jen, prozrazuje zednářské zn.

Zn. není snad nějakým pozdravem; je slavnostní dokumentací zednářské příslušnosti a projevem pevné vůle, že nás plně pronikají zásady, které toto zn. napovídá. Proto se smí zn. dáti jen v otevřené, řádné Lóži a aby s námi splynulo, je třeba připraviti se k němu řádným kr., nepatrným vykr. 1. a přisunutím p. do výkroje n. l. do tvaru starobylé kr. Vzniká tak tvar řeckého kříže, který byl považován za kříž vášní, jak J. S. M. Ward vykládá; takže chodidla naznačují naši snahu potlačiti veškeré nízké žádosti a vášně a postaviti se tak se všemi bratry do jedné roviny. Žalm XXVI/12 pěje: „Noha má stojí v rovině, ve shromáždění svatých dobrořečiti budu Hospodinu!"

Jak se ale jinak učeň pozná i mimo otevřenou Lóži a jak se vlastně vyzkouší neznámý příchozí, že je bratr?

Je třeba znáti d. a opětovati jej, je-li ruka podávána po zednářsku. Po st. r. se pozná bratr za dne i noci. J. Finlay-Finlayson vrací se ve své opomíjené knize: „Symbols and legends of Freemasonry", z které čerpal hojně i J. S. M. Ward,  k legendě o králi Ahabu,

78

D O T Y K

jenž potřel syrského krále Ben-hadada (I. Krá-lovská XX) a všímá si výjevu, když se Ben-hadad vzdává. Text praví: „Prosím, nechť je zachován při životě!" A Ahab odpovídá: „Což jest ještě živ? Bratr Tě můj!" a dále: „Muži pak ti soudíce to za dobré znamení, rychle chytili ta slova od něho a řekli: Bratr jest Tvůj Ben-hadad!" V tom, jak se poslové Ben-hadadovi projevili, spatřuje Finlayson náznak tajných slov i dotyků, podle nichž poznal Ahab poctivost smýšlení svého nepřítele a odpustil mu.

Finlay-Finlayson upozorňuje dále na staré skulptury babylonské v Louvru, představující krále, a rozepisuje se: „Stáli tak vznešení, velcí, nehybní a trpě-livě v chrámech tehdejších bohů, čekajíce s míjejícími stoletími v ztuhlém klidu, ale jisti a s důvěrou, že nastane velké probuzení v nový a slavný den. Ruce mají na prsou sevřeny," a sice tak, jako se poznáváme i my. A br. J. Milner v desce: „Zednářství starší než dávná tajemství" vykládá: „I ti, kteří byli zasvěceni do eleuských mystérií, znali st. r., jak se lze dočísti v Epiphanovi. A přijmeme-li tuto theorii, vysvětlíme si snadno postoje řeckých soch, které zosobňovaly ty, kdož připravovali r. k. d., aby jim zajistil v den vzkříšení právo zaujmouti místo mezi vyvolenými a aby je převedl do příštího života."

A zadíváme-li se, pamětlivi tohoto výkladu, na řecké náhrobní kameny v athénském museu, vytušíme z nich asi stejný smysl velmi zřetelného st. r.

Méně příhodný je výklad našeho st. r., který soudí ze starých foenických zvyků, že ten, kdo by byl nedodržel slibu, byl ochoten obětovati svůj prst a z toho že se zachoval zednářský d.

Stisk je opětován a vybízí k hl. a zašeptání písmenek

79

SL.

posvátného sl. V zednářství se neustále upozorňuje, že slovo nesmí býti nikdy vysloveno nahlas a zplna, ale tím se nemyslí snad na posvátné slovo boží, které staří Izraelité jen opisovali a nikdy je nesměli vysloviti ani napsati. Sl. se vysvětluje tak, že je odvozeno z pojmenování jednoho ze s. před chrámem Š. Rod Davidův vypočítává kapitola IV/21—22 knihy Rut, kde je krásně vylíčeno seznámení se bohatýra s Rut, které nám připomíná pověst o Oldřichu a Boženě. Setkání s Rut vyjádřil Nicolas Poussin na svém obrazu Léto (Louvre), z něhož sálá horký letní den za sklizně, kdy dozrávají klasy a vodou se občerstvuje služebnictvo. Sluneční den, klasy a voda, vše znaky 2. D.

Vnitřní význam s. se vysvětluje ve 2° a sluší jen uvésti, že v nejstarších dobách stavělo lidstvo s. vysoké, aby si připomnělo svá božstva, sídlící ve výšinách. Božstvo sestupovalo ve s., jak často čteme i v Kn. Vztyčování s. bylo pradávným obřadem z dob před stavbou chrámu Š. a zajímavé je, že pojmenování s. jerusalemských se shoduje s pojmenováním s. ze starého Egypta.

Rozložíme-li si pojmenování 1. s. v hebrejštině, čteme předložku a výraz s. Podle staré francouzské rukojeti: „Thuileur de l´Ècosisme", překládá se pojmenování to do

latiny: „In fort......e", a stejně se vykládá hebrejština ta

i v jiných poučkách. Jména biblická utajují v sobě často skrytý význam, který je zjevný teprve, jsou-li rozložena. A. E. Waite (A new Encyclopoedia of Freemasonry — 418) hledá smysl s. v Žalmu LXVIII/36. „Onť dává . . ." Ovšem, k tomuto výroku se podává i kabalistický výklad, jak sestupuje sloupcem m. i s. A odpovídá-li se po sdělení s. ... Tě provázej, pronáší se přání, obsažené v citovaném žalmu, aby se m. as. vtělila v toho, kdo byl právě vyzkoušen.

80

ZKOUŠENÍ   NEOFYTY

Mohli bychom shledávati význam s. i v Žalmu LIX. (podle W. L. Wilmhursta byly žalmy posvátnými hymnami v hebrejských mystériích): „S. má, žalmy Tobě zpívati budu, neb jsi Bůh, vysoký hrad můj!" Wilmhurst vykládá, že se tím myslí praenergie, primérní, základní energie, původní dynamická s., projevující se ve všech životních manifestacích, tedy aktivní zásah, oheň, který dávní vědci jmenovali: „otcem veškerenstva".

ZKOUŠKY.

Když obdržel nový bratr poučení o tajemstvích uč-ňovských, může býti obrazně uveden do Lóže, v níž má zaujmouti místo. Vstupuje do ní symbolicky již jako zednář a zastavuje ho na této cestě nejprve 2. D., aby přezkoušel st. r., že se nově vstupujícímu dostalo již zasvěcení. Potom předstupuje nový bratr před 1. D. a ten ho přezkouší zevrubněji, zkoumaje, zda zná zn. uč. a zda se správně pozná podle d.

Tyto zastávky a zkoušky nemají býti vykládány jako nácvik d. a zn. Jsou to zastávky u dvou bran, jež střeží dozorci a jimiž prochází zednář při svém postupu. Byla již zmínka, že se zasvěcovaný zastavuje v anglických Ló-žích na své první cestě Lóží, nejprve u 2. D. a potom, že se lehce dotkne rukou 1.D. Když pak má již zapadnouti do výstavby, musí se zase u těchto dvou pomyslových bran pozdržeti, aby prokázal, že si dovede zjednati vstup do Lóže zednářů učňů, a to před veškerým světovým bratrstvem.

Zastávky u dozorců jsou krom toho náznakem, že se musil ve starých mystériích podrobiti zasvěcovaný velmi těžkým zkouškám a že musil prokázati svou neochvějnost. I v hutích býval učeň častěji přezkoušen, než prošel

6                                                                              81

ZÁSTĚRA

sedmi léty své učňovské doby, a tato část obřadu připomíná nám i tyto cechovní časy.

OPÁSÁNÍ Z.

Když nový bratr prošel branami, střeženými oběma dozorci, musí se ještě přiodíti po zednářském způsobu, aby se mohl jako hotový zednář vrátiti k M. L. M. L. ve znamení Tvůrce poskytl novému bratru světlo, ale vnějšími odznaky zednářskými: zást., ruk. a kl. lóžovým dává ho ozdobiti svým zástupcem, bratrem 1.D. W. L. Wilmhurst (The Meaning of Masonry — 31) pěkně vysvětluje, proč se tak děje. Svrchovaný Duch — povznesený nad hmotu převtělování nehledá způsob, jak přiodíti duši; úkol ten plní duše sama — zastoupená 1. D., tedy činitelem, odvozeným z Ducha — jež se sama přiodívá myšlenkami i skutky, nabývá tvaru a vtěluje se. A proto pověřuje M. L., zastupující Ducha, bratra 1. D., aby nového bratra přioděl, čímž naznačuje, že si má duše přizpůsobiti pro sebe tělo ze své podstaty a svými skutky.

Zást. je původu prastarého. Podle Oswalda Wirtha (Les mystères de l´art royal — 119) je znakem účasti na Velikém díle. Člověk, když byl vyhnán z ráje, byl přioděn kůží a byl odkázán na obhájení pracného a namáhavého života. Abychom splnili svůj pozemský úděl, je nám třeba roucha pracovního, a tím je vlastně náš tělesný organism. Podle starých vý-kladů byli jsme prvotním hříchem zbaveni nebeské bla-ženosti a odsouzeni dobývati si denního chleba v potu tváře své. Ovšem, proti tomuto strohému církevnickému pojetí se staví idealismus víry pracovníků. Dělník, jemuž je práce posvátnou, nemůže uvěřiti, že je k ní odsouzen

82

SYMBOLICKÝ VÝZNAM ZÁSTĚRY

z trestu. Vstupuje do dílny, v níž se zaučuje, aby později vynikal v umění; chce se povzbuditi k činorodosti a chce býti účasten velikého díla, zasvěceného čestné práci. A zást. mu neustále připomíná, že byl k práci zasvěcen.

Zást. značí tedy nejprve pracovitost a jak nasvěd-čuje proslov 1. D., váže nově zasvěceného do řady pracovníků a spojuje ho i s těmi, kteří ji kdysi nosívali, ale odešli a zanechali po sobě jen památku.

Zást. vlastně chránila tělo při práci, ale postupem doby nabyla symbolického významu. Albert Churchward (The arcana of Freemasonry — 51) vypravuje: „Naši dávní bratří egyptští nosili kožené zást., které byly jen jiného tvaru než jsou zást. naše. Zást. jejich byla trojúhelná a opásání bylo svázáno u vrcholu tohoto trojúhelníka. K ní nosili i odznaky na krku . . . A protože bylo mezi nimi několik stupňů — bylo sedm nižších tajemství a deset vyšších — byly tedy zást. i odz. různých barev a byly různě zdobené, jako je tomu v zednářství. Zást. stala se symbolem očištění, čistoty a zvládnutí nízkých choutek, a to nejen u Egypťanů, ale i v Číně, Persii a Skandinávii. A skutečně se objevují na starých egyptských skulpturách různé zást. i na postavách králů, a v starých památkách mexických shledává-me se stejně se zást. na zobrazených božstvech i ve výjevech ze zasvěcovacích kultů.

Tvar zást. zednářské je ovšem jiný a měnil se i v zednářství. Na titulním listu k prvnímu vydání Konstituce z r. 1723 je zobrazen dozorce přinášející zást., velké kůže z celých kusů. V soudobém zednářství se zást. zmenšila a častěji spatříme, zejména u francouzských zednářů, jen zdrobnělé zástěrky. Přesná velikost zást. není sice jednotně mezi zednáři ustanovena, ale všeobecně

83

TVAR   ZÁSTĚRY

se udržuje, že uč. zást. je pouhou, prostou, bělostnou kůží beránčí, bez ozdob a podšití, a že se nosí s klopní zdviženou. Tvar zást., jak se ustálil, má hlubší symbolický smysl. Zást. je pěticípá, a vlastně sedmicípá, rozdělíme-li ji v trojúhelník, postavený na čtyřúhelníku. Troj-úhelník znamená vždy nebesa a čtverec zemi.

Quido List (Die Armanenschaft der Ario-Germanen

— 175)  o  tom píše: Tři,  čtyři  a sedm připomínají Trojici,  čtyři  světové   úhly,  podle  nichž  se  stavba řídí,  čtyři  korunované  patrony,   ochránce  kamenického  cechu,  a  sedm  ctností  —  tři   teologické  a čtyři stěžejní či kardinální.   Pětiúhelník byl od pradávna znakem člověka — makrokosmus — jako spojení pěti živlů: ohně, vody, vzduchu, země s étherem. Učeň má vyzkoušeti těchto pět živlů nejprve na sobě a má je zvládnouti, má opanovati sama sebe, než se stane tovaryšem. Čtyři původní surové živly tvoří smrtelné tělo — pátý, jemně stvořený ether, je vlastně nesmrtelnou duší, která se podle nejstarších představ na třikrát dělí — v ducha, duši duchovní a v duši lidskou. Pokud duše zůstává nepozorována, nepronikne k člověku — tak jako trojúhelník na zástěře učňovské zůstává nad čtyřúhelníkem a teprve později, když duše procítá, přemáhá tělo a trojúhelník obrací se na zást. do čtverce."

Zást. svou bělostí má zároveň vyznačovati bezúhonnost.   W. L. Wilmhurst  (The  meaning  of   Masonry

—  31) doplní  náš výklad: „Vzpomeňte  si, že zást. byla kusem  bílé  kůže   beránčí,  když  jste  se  jí  po prvé  opásali.  Byla  symbolem   čistoty  a  nevinnosti, kterou spojujeme s beránkem a nově zrozeným děckem. Vzpomeňte si, že ji učeň nosí se zdviženou klopní a že  byla tak pětiúhlým znakem —  vyznačujícím pět smyslů, které nás uvádějí do materielního světa, ob-

84

R U K A V I C E

klopujícího nás a zároveň naznačovala svým trojúhelní-kovým dílcem ve spojení s dílem čtvercovým, že lidská podstata je spojením těla s duší. Trojúhlý symbol s čtyřúhelníkem dává sedm — číslo dokonalosti. V Lóži je sedm činovníků, je třeba přítomnosti sedmi bratří, aby byla dokonalou; což vlastně značí, že každý bratr ve své sedmidílné lidské podstatě sám pro sebe si vytváří svou vlastní dokonalou Lóži v sobě, jen pozná-li sama sebe a dovede-li si ujasniti svou plnou lidskou jsoucnost."

Vedle zást. podává br. 1. D. novému příchozímu i pár bílých ruk., které nosí zednář vždy při práci, dávaje tak najevo, že na rukou jeho neulpěla vina. Wilmhurst o tom vykládá, že byl uchazeč za své vstupní pouti očištěn a vstupuje již jako hotový zednář do zednářství, jako by vstupovala do užšího svazku duše čistá, proto mu i zást. symbolisuje roušku, kterou se duše zastírá.

K tomu lze připomenouti několik citátů:

Žalm XXIV/3—4. Kdo vstoupí na horu Hospodinovu? A kdo stane na místě svatém jeho? Ten, kdož je rukou nevinných a srdce čistého, kdož neobrací duši k marnosti a nepřisahá lstivě.

Žalm XXVI/6. Umývám v nevinnosti ruce své a postavuji se při oltáři Tvém, Hospodine!

Žalm LI/9. Vyčistiti mne ysopem a očištěn budu — umyj mne a nad sníh bělejší budu!

Oswald Wirth (Les mystères de l´art royal — 124) o ruk. vykládá, že v XVIII. století věnoval nově zasvěcený pár ruk. v Lóži tomu, kdo ho zasvěcoval, a že teprve později byl tento zvyk obrácen a že Lóže samy počaly dávati ruk. nově zasvěcovaným. V Anglii je to dosud jen pár ruk. mužských, ale na kontinentě, kde v XVIII. století zavládla rytířská galantnost, byl

85

ODZNAK

přidáván i pár ruk. pro ženu., která je srdci zasvěceného nejblíže, a ten jí měl zůstati talismanem. Když byl Goethe zasvěcen ve Výmaru, 23. června 1780, vě-noval paní von Stein pár ženských ruk., které obdržel, a při tom jí vyložil, že tento dárek, zdánlivě nepatrný, je nad jiné vzácný, protože nemůže býti věnován než jedenkrát v životě. V tom právě tkví jeho veliká cena, že musí býti o jeho věnování velmi bedlivě uvažováno. Konečně podává Lóže novým bratřím i odznak, který však není všeobecně v zednářství zaveden. Odznak má dotvrzovati příslušnost bratrovu k jeho Lóži.

PŘIJETÍ DO ŘAD.

Když se vracejí noví bratří jako hotoví zednáři k M. L., jsou posazeni do s. v. úhlu dílny, aby byli blíže světlu, za kterým kráčejí a aby byl zachován starobylý návyk, že se chrámová stavba započínala vždy od s. v., když slunce vzešlo a dávalo možnost plné práce. Oswald Wirth (Les mystères de l´art royal — 133) vykládá, že místo na s. v. je vyhrazeno nově zasvěcenému, na znamení, že je položen první kámen k nově vznikající stavbě. Každý zednář je povolán aby si budoval chrám svého vlastního přesvědčení a tak se stává nový bratr zároveň prvním kamenem na stavbě vlastního chrámu duchovního a morálního.

W. L. Wilmhurst (The Meaning of Masonry—34) má tyto poznámky: „Nově zasvěcený je posazen do s. v. úhlu stavby. Tím má býti poučen, že byl při jeho zrození do zednářství základní kámen k jeho duchovnímu životu řádně a správně položen a upevněn v něm samém. Jeho úkolem pak se stává, aby na tomto kameni dále budoval a vyháněl na něm svou

86

MÍSTO   ZASVĚCENCOVO  V  ŘADÁCH

vlastní stavbu. Otvírají se mu k tomu dvě cesty: jedna k světlu a druhá do temností — cesta dobra a cesta zla. Úhel s. v. je rozhraním těchto dvou cest. V symbolice nahrazuje vždy s. místo nedokonalosti a zaostalosti; za starých dob byla pochovávána těla sebevrahů, vyvrženců a nepokřtěných dítek v sev., stinném ústraní hřbitovů. Sedadla nových bratří jsou vyhrazena na s., aby tak bylo symbolicky naznačeno, že nejsou dosud duchovně dosti se zednářstvím obeznámeni, a že v nich dosud nevystoupilo utajené duchovní světlo nad obzor svědomí a nerozhrnulo mračno zájmů hmotných a ná-běhy k nižšímu, pudovému životu. Zasvěcený se má v s. v. úhlu rozhlížeti a sobě uvědomiti, že má po jedné straně cestu k věčnému světlu na v., k němuž je ustavičně pobízen, a na druhé straně cestu, zapadající do duchovní temnoty a nevědomosti, do níž by mohl snadno upadnouti."

Nový bratr je tedy postaven na rozcestí jako Herkules, aby si vybral správnou cestu. Opakuje se prastará symbolika písmenky Y, posvátné písmenky Pythagorovy (Harold Bayley: A new light on the renaissance — 19), znázorňující odbočující cesty: k nepravosti i ctnosti. Ve starých dřevorytech nacházíme písmenu Y s nebeskou korunkou nad pravým ramenem a se symbolem prokletí nad ramenem druhým. A na starých symbolických, titulních kresbách zednářských z XVIII. století (B. & J. — 1776) spatřujeme mezi pravidelnými symboly zednářskými i kresbu písmenky Y.

M. L. vyzve nato řady, aby po starém způsobu zednářů u. přivítaly nové bratry. Projevuje se tak vzájemná radost, že řád byl posílen o nového člena, tak jako se scházejí blahopřání k narození děcka. A zase nevítá je jen sama Lóže, nýbrž prostřednictvím Lóže veškeré zednářstvo.

87

P R A C O V N Í  NÁSTROJE

ŘEČNÍKŮV PROSLOV.

Ř. vzpomíná dávných dob a vysvětluje z učňovské symboliky jen nejzávažnější motivy, ale vedle nich přidává důležitý výklad o pracovních nástrojích učňovských, které slouží vesměs k přitesávání hrubého kamene. S postupem do vyšších stupňů se vyměňuje i ná-činí; symbolický význam nářadí je důsledně vyhraněn a vystupuje v krásnou gradaci.

Pracovní nářadí učňovské vyjadřuje vlastně úlohu učňovu a vyslovuje se jím vnitřní obsah prvního stupně. V začátcích přidávala cechovní symbolika i nářadí jiné, tak zejména byla důležitým a často opakovaným náznakem lžíce kamenická, vyznačující pevnost bratrské lásky.

Vedle významu, který o pracovních nástrojích podává rituál, lze odvoditi i význam podružný, spojující se ale s ostatním učením zednářským. Arthur E. Powell (The magic of Freemasonry — 49) připisuje m. o 24', jehož užíváme při zaměřování, M. L., jenž rovněž musí uva-žovati a plány rozvíjeti, když řeší pracovní postup své Lóže, řídě se M. Kl. patří potom do ruky 1. D., jenž moc vyjadřuje S. A dl., jež uhlazuje kámen, dávajíc mu krásnější vzhled, tvoří v ruce 2. D. krásno. A další skrytý význam se mu objevuje: náznak vědomosti, činorodosti a citovosti. Vědomost vychází z úvah o odměřování, činorodost ze síly vhodně využité a citovost nás omezuje, abychom nepřepínali svých sil. Každá práce si žádá souladu těchto tří složek.

ZKOUŠKA S MOŠNOU.

Obřad zasvěcení se končí zkouškou, které podrobuje M. L. nové bratry, dávaje jim předložiti mošnu vdo-

88

MOŠNA   V D O V Í

ví, aby mohli přispěti k dílu dobročinnému. Ovšem, oni této výzvě vyhověti nemohou, třeba by tak rádi učinili, protože byli zb. k. Touto poučkou nemají však býti noví bratři nabádáni jen k obdarování nuzných, má se jim zároveň vážně připomenouti, že se mají děliti s ostatními o onu posilu, které v zednářství nabývají.

Oswald Wirth k této části obřadu připomíná (Les mystères de l´art royal — 133), že nový bratr začíná stavbu vlastního chrámu podle veškerých zásad stavebního umění a že má tedy využíti k této slavné výstavbě všech pomůcek zušlechťujících duši, které mohou zajistiti vznosnost stavby. A protože se mu dostalo v zasvěcovacím obřadu a vykonanými zkouš-kami dostatečného poučení, může přijmouti i k., protože ho už neoslní líbivý povrch věcí a dovede oceniti, do jaké míry mohou býti prospěšné.

M. vd. je starým pojmenováním zednářským. Náš Mistr, jehož jsme se stali žáky podle starobylé zednář-ské legendy, byl s. v. a proto pro zednáře bylo ra-ženo staré pojmenování: „s. v.". Hledány byly však i analogie jiné a pojmenování to bylo uváděno ve spojitost s tradicí stuartovskou. Na francouzské půdě dal totiž k šíření zednářství a k náběhům do vyšších stupňů popud skotský uprchlík André Michal Ramsay, vychovatel Karla Eduarda, syna Jakuba III., pretendenta na trůn anglický, žijící ve Francii. Z tohoto proslovu se odvozuje někdy, že zednářství chtělo sloužiti snahám Stuartovců a že „s. v." znamenalo vlastně stoupence v. po Karlu I., Jindřišky, dcery krále Jindřicha IV. francouzského, a ztr. sl. — Logos — jež je rovněž důležitým pojmem v zednářství — Karla II. Tuto thesi však nutno rozhodně odmítnouti. Karel I. byl sťat v době, kdy o zednářství bylo velmi málo známo

89

       NESPRÁVNÝ VÝKLAD POJMENOVÁNÍ S.V.

a stačí prolistovati dějiny anglické a pročísti životopisy velmi chabých postav panovnických z rodu Stuartovců, abychom se přesvědčili, že se nemohlo srovnávati ušlechtilé zednářství s věrolomností stuartovských vládců.

90

 

Díl IV.

NÁRYS   UČŇOVSKÝ.

Usiris sedící na U. Albert Churchward: The signs and symbols

of primordial men. (Vysvětlení na str. 120.)

 

POUČOVÁNÍ VE STARYCH HUTÍCH

NÁRYS A KOBEREC.

Staří mistři zaučovali učně a předkreslovali jim k tomu tvary geometrické i problémy stavitelské, rýsovali plány, podávajíce poučky o svých stavebních zkušenostech. Když se Lóže pracovní počala měniti v Lóži myslitelskou, rozjímali nad symbolickými kresbami, odvozenými ponejvíce ze stavitelských pomůcek a znaků, které na-črtávali buď do písku rozsypaného po podlaze nebo přímo křídou či barevnou hlinkou na vymytou podlahu. Tak vznikal symbolický nárys, na němž se opakovaly symboly, známé z titulních listů starých zednářských spisů z osmnáctého století. Nárys byl později kreslen na plátno, aby zůstal trvalou součástí lóžového zařízení a tak se měnil v pomalovaný a později v tkaný koberec či tapis. Hlavní symboly z nárysu bývaly přenášeny i na zednářské zástěry a zachovalo se dosti takových památek, zejména zást., věnovaných význačným zednářským osobnostem, bohatě vyšívaných složitými tvary symbolickými.

Pěknou studii o kobercích napsal Oskar Posner do své knihy (Bilder zur Geschichte der Freimaurerei — 135). Líčí v ní podle cizích časopisů jak tento starý zvyk, znázorňovati na zemi symbolické představy, kotví v pralidských odkazech, s nimiž se setkáváme dodnes u různých primitivních národů, zejména u praobyvatel Australie a potom i v Africe. Ti sestavují z barevných hlinek symbolické tvary a shromažďují se k tancům kolem nich. Toto pozorování, které zaznamenal Posner, bylo doplněno četnými cestovateli i ethnografy a pracemi M. Sandersona i Alberta Churchwarda.

Posner se vrací k staré Lóži a vypravuje, že Str. býval

93

NÁRYS NA PODLAZE LÓŽE

kresličem nárysů na podlaze a že se Lóže snažily míti Strážce pokud možno dovedného. Ovšem nárys nesměl nikdo nepovolaný shlédnouti a tak měl Strážce neustále připravený škopek s vodou a hadry, aby kresbu smyl a setřel, kdyby se někdo podezřelý přiblížil. Posner vysvětluje, že také z této doby se zakořenil starý zvyk, že se nesmí kráčeti po nárysu, který by byl šlápotami rozmazán, a zápověď ta se přenesla i na koberec, který se smí překročiti jen při některých částech obřadu nebo osobností zvlášť významnou, jakou je na příklad V. M.

Než se ustálila určitá forma kresby, bývaly řezány na malování nárysu i patrony, jichž se zachovala hojnost v zednářských museích. Postupem doby se však vyhranila určitá kresba, odlišná pro každý stupeň, a když byl ve Spojené veliké lóži anglické dojednán jednotný rituál, bylo pomýšleno i na jednotnost nárysu a na jednotný výklad k němu. Lóže: „Emulation", která se zasloužila o zachování starých památností v našem rituálu a vychovala četné preceptory zednářské, vypsala v roce 1845 soutěž na vzorné nárysy. Po bedlivém zkoumání různých návrhů byly v této soutěži přijaty za vzor kresby bratra Harrise, které v roce 1873 vydala Sjednocená veliká lóže anglická pro všeobecnou potřebu (Illustrated History of the Emulation Lodge — 47).

Bratr Harris působil jako výtvarník i jinak v zednářství a znaje dobře starou tradici i legendy o každém stupni, zahrnul do svých nárysů vše, co tehdejší poučování zednářům připomínalo. Jeho nárysy vyplynuly z doby, horující pro bohatost kresby a jsou dosti přeplněné, čímž se vzdalují od prvotních, jednoduchých kresličských tvarů. Nárys ke stupni učňovskému je doplněn i figurální výzdobou. Na třech pilířích, na nichž jsou Lóže zbudovány, jsou postavy krále Š., krále Tyr-

94

KOBEREC   MÍSTO  NÁRYSU

ského i M. H. a po stupních, směřujících k zářící hvězdě, stoupají alegorické postavy ctností. Takto se ovšem změ-nil pouhý rys, kreslený hlinkou, v obraz, rozmnožovaný tiskem, rámovaný, který se vykládá v Dílně při otevření Lóže a mění podle stupně, v němž Lóže pracuje. To však neznamená, že by se nesměla kresba ta pozměňovati a že by se neměly hledati obměny, zjednodušující anglický obrazec a vracející se k prostým črtám starých mistrů, zejména tehdy, když má býti kresba vetkána na koberec.

Kolem koberce bývaly rozestavovány svíce, zastupující v Lóži Menší světla, a to: svíce M. při j. v. a svíce obou d. při z. V některých pracovních způ-sobech, zejména německých, se svícny přesunovaly na koberec podle stupně, v kterémž měla býti Lóže otev-řena (Quido von List — Die Armanenschaft der Ario-Germanen — 179), a tato symbolika rozestavování svícnů shodovala se se symbolikou zednářské zást. Na konec ale uplatňovala se zásada, že M. L. a d. nemají svých míst opouštěti a svíce byly tedy v Lóži posunuty k jejich stolkům.

K nárysu byl uspořádán starý výklad, místy doplněný biblickým vyprávěním a ze starých katechismů bylo pro stupeň učňovský sepsáno sedmero poučování, které doprovází vysvětlivky ke koberci a objasňuje i obřad zasvěcovací. V Lóžích však zaniká zvyk, aby byl výklad k nárysu a zednářské poučování čas od času předčítány a tak upadají tyto staré výklady v zapomenutí. Aby našim bratřím neunikl starý výklad ke koberci, je záhodno jej otisknouti aspoň ve formě zkrácené, jak je nejpěkněji vystižen v textu oxfordském.

95

V Ý K L A D  N Á R Y S U

VYSVĚTLIVKY K UČŇOVSKÉMU NÁRYSU.

(The Oxford ritual of craft masonry — 63.)

Obyčeje a staré zvyklosti zednářské byly vždy ve shodě s tradicí starých Egypťanů, kteréž se zřejmě přibližují. Egyptští filosofové nedovolovali, aby jejich tajemství byla zjevována prostému lidu a vyjadřovali tedy své zásady a nauky o spole-čenském řádu i z oboru filosofie hieroglyfickými značkami a znázorňovali své představy dokonalého pořádku znameními a symboly, kteréž svěřovali kněžím a mágům, zavázaným pří-sahou, že z nich nic nevyzradí.

Zdá se, že Pythagoras zařídil svou soustavu na podobném základu, a učinily tak i mnohé řády, později zakládané.

Zednářství není jen nejstarším, je také nejdokonalejším řá-dem, který byl kdy zbudován, a má tedy podobně každý náznak, značka i symbol v Lóžích smysl výchovný a slouží tomu, aby se vštěpoval všem jeho pravým vyznavačům závazek spravovati se v životě jen vlastnostmi nejušlechtilejšími.

Nejprve si všimněme půdorysu Lóže, jímž je obdélník, položený od v. k z., do šíře od s. k j., v hloubce od povrchu zemského až do zemského středu a ve výšce se pnoucí až k nebesům. Zednářská Lóže je tak širokého rozsahu, aby vyjadřovala všeobecnost zednářského umění a naznačovala, že zednářské dobročinnosti se meze nekladou a že se omezuje jen potud, pokud přikazuje rozvážnost.

Naše Lóže stojí na posvátné půdě, posvěcené třemi velikými obětmi, jež byly přijaty. Nejprve se ochotně podrobil Abraham, jenž neodmítl obětovati vlastního syna Izáka jako oběť zápalnou. Za druhé se nesly s místa toho žalmy a vzývání krále Davida, které byly milostivě vyslyšeny. Za třetí vycházela odtud díkůvzdání, oběti zápalné a nákladné dary, věnované králem Šalomounem, za stavby chrámové i při dokončení a zasvěcení chrámu jerusalemského. Tito tři zasvětili zednářskou půdu na věčné časy.

Lóže se rozkládají od v. k z., neboť podobně, jako jsou veškerá místa bohoslužebná budována, mají býti i zednářské Lóže řádně zbudovány a podle pravidel ustaveny, a to z těchto tří zednářských důvodů:

Nejprve slunce vychází k oslavě boží na v. a sklání se na z.

Za druhé přišlo učení z v. a odtud šířilo své blahodárné účinky na z.

96

V Ý K L A D  N Á R Y S U

Za třetí je ještě jedna závažná příčina, která se vysvětluje takto: Nikde nečteme nebo neslyšíme o tom, že by bylo vyhrazeno zvláštní místo uctívání božímu, až teprve, když byli děti izraelské vyvedeny ze jha egyptského. A poněvadž se měly zmocniti bran nepřátelských a zděditi zaslíbenou zemi, zlíbilo se Všemocnému zjeviti jim tři svrchované zákony: morálky, obřadů a spravedlnosti. A aby bylo důstojněji oslavováno uctí-vání boží a aby byla opatřena schránka pro knihy a desky zá-kona, dal Mojžíš v poušti postaviti Stánek či Archu úmluvy, jež byla kladena z přikázání božího přesně od v. k z., neboť Mojžíš se ve všem řídil nařízením, kteréž obdržel na hoře Sinai. Tento Stánek čili Archa úmluvy stala se potom vzorem a podle ní se řídil půdorys (aspoň co do polohy) přenádherné-ho chrámu, zbudovaného v Jerusalemě moudrým a mocným králem Šalomounem, a královská nádhera a nesrovnatelný lesk tohoto chrámu vysoko převyšovaly lidské pomyšlení. Tato je třetí a nejvyšší příčina, proč my zednáři předpisujeme, aby všechna bohoslužebná místa a také všechny řádně ustavené Lóže byly takto položeny.

Lóže naše jsou podpírány třemi pilíři, totiž:  m., s. a  k.

M. má říditi veškeré naše počínání.

S. má nás podepříti v nebezpečích a nesnázích.

K. má ozdobiti naše nitro.

Jsou zosobněny: Šalomounem, králem nad Izraelem, Hiramem, králem tyrským, a H. A. Šal mounem, králem nad Izraelem, pro jeho m., že zbudoval a zasvětil chrám jerusalemský. Hiramem, králem nad Tyrskými, pro s., kterouž vynakládal, když mu pomáhal svým lidem i stavivem a H. A. pro jeho mistrovskou dovednost, jež zkrášlila a vyzdobila stavbu.

Ježto pak neznáme v architektuře tří stylů, označených pojmenováním M. S. a K., znázorňujeme je třemi styly, nejslavnějšími v nejstarších dobách: ionským, dórským a korinthským.

Krytbou zednářských Lóží je nebeský baldachýn měnivých barev, ba nebe samo. Doufáme dostihnouti jeho vrcholu za pomoci žebříku, nazvaného žebříkem Jakubovým. Tento žebřík má tolik příček, kolik je ctností, z nichž tři jsou nejhlavnější, totiž: Víra, Naděje a Dobročinnost.

Víra ve V. S. V. Naděje ve spasení. Dobročinnost ke všem lidem.

7                                                                                      97

V Ý K L A D  N Á R Y S U

Tento žebřík se opírá o svazek posvátných zákonů, poněvadž jsme nabádáni učením, obsaženým v této kn., věřiti v moudrá opatření prozřetelnosti, kteréžto přesvědčení posiluje i naši víru a napomáhá nám, abychom vystoupili na prvý stupeň. Tato víra v nás probuzuje naději, že se staneme účastníky po-žehnaných slibů v kn. obsažených. Ale třetí a poslední, Dobro-činnost, zahrnuje vše a zednář, jenž si osvojí tuto ctnost, v její nejvznešenější podstatě, může se právem domnívati, že dostoupil vrcholu zednářství, který je, obrazně pověděno, oblastí duchovní, zahalenou všednímu zraku závojem hvězd, nazna-čeným v našich Lóžích sedmi hvězdami, kterýžto počet se vztahuje k stejnému počtu pravidelně zasvěcených zednářů, bez nichž by nebyla Lóže dokonalou a bez nichž by nemohl býti ani hledající pravoplatně zasvěcen.

Vnitřek Lóže vyznačují: ozdoby, zařízení a klenoty.

Ozdobou Lóže jsou: kostková dlažba, planoucí hvězda a vroubkový okraj. Kostková dlažba je překrásná výzdoba ló-žové podlahy. Planoucí hvězda je svatozář ve středu, a vroubkový či vykládaný okraj je vroubením kolem Lóže.

Zařízení lóžové sestává ze sv. p. z., ú. a kr. Posvátné p. má opanovati a ovládnouti naši víru a na něm skládají slib hledající a kr., spojené s ú., mají říditi naše životy i skutky. Posvátné p. bylo sesláno všemu lidu. Kr. náleží především V. m. Ú. náleží veškerému řádu.

Sv. p. z. byl seslán a Všemocný vyjevil v něm svou vůli zřejměji než kdekoliv jinde. Kr. náleží V. m., ježto jest nejdůležitějším nástrojem k vytváření stavitelských plánů a ná-kresů a náleží mu tedy jako znak jeho hodnosti, ježto je hlavou a vedoucím v řádu. Řád, který byl zasvěcován na ú., musí se podle ní říditi.

Pohyblivými klenoty jsou ú., kr. a ol. Říká se jim pohyblivé klenoty, protože se jimi zdobí M. L. a oba D. a přenášejí je na své nástupce při dosazování činovníků.

Nepohyblivými klenoty jsou: rýsovací deska, hrubý kámen a přitesána krychle. Rýsovací deska slouží mistrům, aby na ní rýsovali a kreslili stavební návrhy. Hrubý kámen je určen k práci učňům, aby jej rozměřili a opracovali. Přitesaná krychle je určena pro zkušenější tovaryše, aby na ní vyzkoušeli a aby ji upravili podle svých nářadí. Tyto předměty se jmenují nepohyblivými klenoty, poněvadž jsou vykládány v Lóži, aby se na nich cvičili bratří v mravouce.

98

V Ý K L A D  N Á R Y S U

Ve všech řádně zbudovaných a řádně ustavených Lóžích je b. uprostřed k., z něhož zednář nemůže zblouditi. Tento k. je ohraničen na s. a j. dvěma velikými rovnoběžkami, z nichž jedna představuje Mojžíše a druhá krále Šalomouna. Na vrchní části tohoto kruhu spočívá sv. p. z., podpírající Jakubův žebřík, a kdybychom si tak vštípili naučení této posvátné kn. a kdybychom žili podle ní tak, jako ony dvě veliké rovnoběžky, potom bychom se přiblížili tomu, jenž nás nezklame, aniž se dá námi oklamati. Kdybychom chtěli vybočiti z tohoto kruhu, musili bychom překročiti obě tyto rovnoběžky i sv. p. z., a dokud se udržuje zednář v takto opsaném k., nemůže zblouditi.

Zařízení, kterýmž je otesaná krychle zavěšena, se jmenuje závěsní hák. Hák značí sílu a je znázorněn kusy kovovými, zapuštěnými do kamene, a ty jsou spojeny v oko a tím se napomáhá zedníkům zavěšovati kameny v předepsané výši, dříve než jsou zapuštěny. Hák značí i syna zednářova, jehož povinností je snášeti tíhu i úpal dne a ušetřiti tak rodiče ve vysokém věku a pomáhati jim v dobách nouze, tak aby zakon-čili své dny šťastně a spokojeně. Za to mu připadá výsada, že se má státi zednářem před kýmkoliv ostatním, třeba byl rodem i postavením povýšenější.

Ve čtyřech úhlech Lóže jsou zavěšeny čtyři střapce, zná-zorňující čtyři stěžejní ctnosti: Střídmost, Statečnost, Rozváž-nost a Spravedlivost.

Každého svobodného a přijatého zednáře vyznačuje Bez-úhonnost, Čestnost a Soucit, podle kterých, jak hlásá stará tradice, se zachovávali vždy v svrchované míře naši dávní bratří — a kdyby tyto vlastnosti vymizely z ostatní lidské společnosti, nechť zůstanou uchovány v nitru zednářově.

POZNÁMKY K VÝKLADU.

Ve výkladu se popisuje nejprve místo, na kterémž byl vzor Lóže zbudován, místo posvátné, zasvěcené třemi velikými obětmi. Myslí se tím na pahorek Moriah nad Jerusalemem, který poskytl půdu několika proudům ná-boženským. Snad právě proto se obracela k místu tomu pozornost. Nejstarší zmínka o tomto návrší je v Genesi

99

POSVÁTNÉ   MÍSTO  C H R Á M U

(XXII/1—14) v kapitolách o Abrahamovi, který má obětovati svého synka na hoře Moriah (což znamená: „Hospodin spatří"). Potom si vyvolil David tuto skálu, aby na tomto vyvýšeném místě zbudoval chrám, a začal ke stavbě svážeti kámen. Teprve Šalomoun za pomoci Tyrských zbudoval asi v roce 1000 př. Kr. chrám, proslavený svou nádherou a stavitelským uměním po celém okolním světě.

Chrám Šalomounův byl pobořen Babylonskými o 400 let později, nato byl obnoven Herodem idumejským, a jsou o něm zmínky v této podobě i za života Ježíšova. Titus jej úplně pobořil a Hadrián dal na stejném místě vystavěti chrám k oslavě Jupiterově, ale i ten se rozpadl v trosky a Justinian zasvětil na stejných základech chrám křesťanský. Leč ten byl snesen moslemíny, kteří jej přeměnili v mešitu Omarovu („Dóm na skalisku") a s tohoto posvátného skaliska vznesl se prorok Mahomed k nebesům na svém zázračném koni s lidskou tváří. V blízkosti ukazuje se však dodnes u starých hradeb jerusalemských lom, z něhož prý Šalomoun svážel stavební kámen, a cizincům zednářům nabízejí se tam miniaturní kladívka z kamene, kterého bylo užíváno na stavbě chrá-mové.

Pahorek Moriah objevuje se i v symbolice renaisanční, jak o tom píše Harold Bayley v knize: "A new light on the renaissance — 68", kde uvádí, že byl jedním z četných symbolických náznaků waldenských. Brojili proti papeži, a jsouce potíráni, mohli se dorozumívati ve svém útisku jen skrytými znaky symbolickými a povzbuzení nacházeli zejména v grálské, alegorické legendě. Grál býval znázorňován hradem, cimbuřím a někdy i třemi pahorečky s křížem; byly to: Sinai, Moriah, Kalvarie. Zajímavé je, že anglický badatel

100

SYMBOLIKA PAHORKŮ VE VÝTVARNICTVÍ

si všiml i znaku Slovenska, v němž spatřuje obměnu symboliky valdenských a hledá v něm náznak touhy po mravním povznesení, zatím co sami Slováci tradují, že v jejich znaku jsou znázorněny jen jejich hory: Fatra, Tatra a Matra.

TVAR A ROZSAH LÓŽE.

Ve všech starých výkladech uvádí se v souvislost tvar a rozsah Lóže se stavbami chrámovými. John Fellows (Mysteries of Freemasonry — 216) vyličuje chrám v nekonečnu: „Staří nebudovali chrámů, považujíce vymezené a uzavřené stavby chrámové za nepřístojnost. Věděli, že nelze zbudovati chrámu dosti prostorného, aby pojal slunce, nejvyšší symbol božství. Řídili se heslem: „Mundus universus est templum Solis!" a kdyby chtěl smrtelník klásti hranice nekonečnosti božské, spatřovali by v tom rouhání. Když pak v dobách pozdějších přece počali chrámy budovati, nepokrývali je střechou, ale nechávali je otevřené."

A tak je i Lóže zednářská v stejném pojetí prostorem nekonečným, zahrnujícím vesmír, a proto je barva dílny barvou světlemodrou, znázorňujíc širý, nekonečný prostor.

Chrám dostával nejprve půdorys kruhovitý, obětní místo bývalo jen vytyčeno kameny rozestavenými do kruhu, aby byl znázorněn oběh slunce. Teprve v dalším vývoji byl půdorys chrámový obdélníkový a stavby byly budovány tak, že vchod byl vždy na straně z. a chrám směřoval k v., kde bývalo i obřadní místo.

Albert Churchward (The arcana of Freemasonry — 143) vysvětlvje: „Původ tvaru Lóže je v půdorysu  starých  chrámů.  V  nejstarších  dobách   egypt-

101

T V A R  LÓŽE

ských, kdy vládl kult uctívání hvězd, byly chrámy stavěny do kruhu. Později, když bylo pěstováno sedm menších mystérií, měl chrám již tvar dvojité krychle od jednoho svého konce k druhému. Jednou krychlí měla býti znázorněna země a druhou nebesa. Zasvěcení bylo vlastně procházením z oblasti pozemské do oblasti vyšší. Dvě krychle zároveň znázorňovaly rozdělení Egypta v kraj severní a jižní."

A podobně uvažuje Albert G. Mackey (The symbolism of Freemasonry — 100), že dvojitá krychle vyznačuje zemi a oblast nadpozemskou. Chrám i Lóže značily takto svět a vlastně vesmír. O světě se málo vědělo ve starých dobách a představa o něm se omezovala na nejbližší, dostupné krajiny, které byly vtěsnávány do čtyřúhelníku. Z these, že Lóže znamená vesmír, odvozuje potom Mackey i další symboliku sluneční v lóžovém pracovním postupu.

Popsáním rozlohy Lóže má se zdůrazniti její světovost. Každý zednář pro sebe si vytvoří svou Lóži a společně bratří vstupují v Lóži, která znamená svět. A staré zednářské otázky poučují, že cesta vede zednáře od z. k v. „Jako zednář, odkud přicházíš?" „Od z." — „A kam směřuješ?" „K v.!" — „A proč opouštíš z. a

102

 

M.   S.   K.

cestuješ k v. ?" „Hledám mistra a od něho poučení." — „A kdo jsi, že hledáš poučení?" „Jsem svobodný a přijatý zednář!"

M. S. A K.

Symbolika není dogmatická a přece si každý symbol zachovává přesně vyhraněné představy a tak i symbol M. S. a K. zůstává oslavou vznešených vlastností V. S. V. Nesmí nás másti, že jsme spojovali v průpovědech při rozžíhání menších světel attributy V. S. se světly při stolku M. a obou D. a nesmíme tedy zosobňovati tyto představitele svrchovanosti v Lóži se symboly M. S. a K.

Tyto složky zastupovaly již ve starém Egyptě trojí projev božstva, vlastně svrchovanou Trojici, jak o tom píše Elisabeth Goldsmith (Ancient pagan symbols — 146), uvádějíc, že tři pilíře M., S. a K., nebo Moudrosti, Moci a Dobroty, znamenaly božskou trojici nejen u Egypťanů, ale i u Hindů, Druidů, Mayů a Inků. V řecké mytologii měl rozhodovati Paris mezi Pallas Athenae, bohyní M., Herou, bohyní S., a Afroditou, bohyní K. I v Kn. odráží se symbolika těchto dokonalých složek božstva, tak v Jobovi XII/13, v Žalmech XCVI a nejkrásněji snad v Izaiásově knize XI/1—2, v níž jest předpovídán příchod Mesiášův slovy: „Ale vyjdeť proutek z pařezu Izai a výstřelek z kořenů jeho ovoce ponese. Na němž spočine Duch Hospodinův, Duch moudrosti a rozumnosti, Duch rady a síly, Duch umění a bázně Hospodinovy!" A skoro shodně zaznívá z jednoho německého rituálu: „Ó, V. S. V., Ty's věčná m., Ty's všemocná s., Ty's dokonalá k.!" Zednář nepřisvojuje si nic z těchto vzneše-

103

SYMBOLIKA   TŘÍ  V  KULTECH

ných vlastností a spojuje je vždy jen s nedostupným pojmem V. S. V.

V dávných dobách bývaly tyto veliké attributy zná-zorňovány třemi pilířovými balvany, jak vypravuje Albert Churchward (Signs and symbols of primordial man — 39), jenž zároveň reprodukuje krásnou rytinu z Cromlechu (Louth), na které jsou nakresleny tři mohutné balvany, rozestavené do trojúhelníku, nesoucí jako klenbu mocnou kamennou desku. Churchward spatřuje v těchto kamenech, rozestavených do trojúhelníku, starý projev z uctívání hvězd, kdy byli v Egyptě zbožňováni Horus, Šu a Set. A v hinduistických kultech byla podobně zná-zorňována božská trojice třemi sloupky, zakončenými lidskými hlavicemi.

I v zednářských Lóžích byla symbolika tří, ve znamení M., S. a K., vtělena do tří sloupků: ionského, dorského a korinthského. V naší úpravě symboliky se nám spojily tyto tři sloupky se třemi Menšími světly zednářskými, zato v jiných Lóžích, zejména anglosaských, jsou tyto sloupky ve zmenšeném měřítku stavěny na stolky M. L. i obou D. a jsou pak zdvíhány nebo pokládány, podle toho, jak obřad postupuje.

Uvažujeme-li o tom, jak asi se tato stará symbolika octla v rituálu zednářském, přikloňme se k Augustu Wolfstiegovi (Werden und Wesen der Freimaurerei — II./l.—228), jenž v pojednání o duchovních, mravních a zušlechťujících hodnotách v zednářství usuzuje, že pojem M., S. a K. vyjadřuje myšlenku náboženskou a potvrzuje, že již v nejstarších našich rituá-lech vyjadřovaly tyto znaky nejvyšší dokonalost V. A., Genia lidstva. Proti přílišnému pedantství čirých theologických a dogmatických problémů, nutících výhradně jen k poslušnosti a obdivu, vrátilo se takto zednářství,

104

A   V  Z E D N Á Ř S T V Í

přijímajíc nejstarší symbolické představy, k staré řecké filosofii, z níž hojně čerpalo i křesťanství — a k vyzná-vání slavných řeckých životních zásad.

V zednářských Lóžích byly tyto přívlastky svrchované dokonalosti připsány na konec M. — králi Šalomounovi, S — králi Tyrskému, K — M. A. Šalomoun slynul m., král tyrský dovedl projeviti s. a moc, když pomáhal stavěti chrám Šalomounův a M. H. byl nejvyšším umělcem na stavbě. Proto jsou v Harrisově nárysu umístěny postavy těchto tří představitelů zednářského kultu na tři pilíře, na nichž podle výkladu k nárysu Lóže spočívá.

JAKUBŮV ŽEBŘÍK.

Četné symboly, a zejména žebřík, nastavený k nebesům, chtějí vyjádřiti lidskou touhu po pozdvižení mysli k nejvyšším metám, k bohu, k V. S. V., jehož sídlo člověk hledal vždy na výšinách, na horách, a k němuž se povyšoval stavbou pyramid a chrámů na umělých vyvýšeninách, s mocnými schodišti, jako tomu bylo v Chaldei i v zemi Tolteků.

A. C. Bouquet (Man and Deity — 113) píše: „Zdá se, že Šumíři vyšli z obyvatel hornatých krajů, jejich bohové byli tedy bohy hor (podobně jako Olympané), a když se jejich vyznavači usadili v nížině, stavěli umělé vyvýšeniny, aby na nich řádně vykonávali svou pobož-nost. K těmto chrámům (ziggurat) vedla schodiště podobná žebříkům a má se za to, že jejich podoba, zejména, když se po nich pohybovali kněží v řasném, obětním rouchu, vyvolala symboliku Jakubova snu."

Elisabeth Goldsmith (Ancient pagan symbols — 189—190) vyslovuje názor, že byl žebřík Jakubův prav-

105

JAKUBŮV   ŽEBŘÍK

děpodobně odvozen od drobných, miniaturních žeb-říčků, které dávali staří Egypťané svým mrtvým do hrobek, aby mohli Vystoupiti do nebes. Prof. Lexa o tom vypravuje (Náboženská literatura staroegyptská I. —114): „V Egyptě se dávaly do hrobu zmenšené modely lodí s veslaři. Komu se zdála cesta do zásvětí příliš obtížnou a nebezpečnou, opatřil si zdrobnělý žebřík, který měl po kouzelném zaříkání vyrůsti k nebesům a po něm měl klidně vystoupiti zesnulý bez nebezpečenství do středu nebeských luhů. Chudí si dávali malovati žebřík na stěny hrobky."

Žebřík, jako spojení mezi nebem a zemí, vyskytuje se i v jiných náboženských kultech a také v indických představách se udržuje pověst, že Sakyamuni sestoupil s nebes po žebříku, který mu připravil Indra, a žebřík ten se znázorňuje s Budhovou stopou na nejnižší i nejvyšší příčli. V mnichovském museu je zachován starý obraz chrámový, znázorňující Budhu stoupajícího po žebříku k nebesům. Brahma nad ním rozevírá sedmidílný slunečník a Indra ho uctívá hudbou.

I ve starých památkách mexických nalézáme symbol žebříku o 33 příčkách, po němž sestupuje vykoupiti svět Quatzecoatl a počet příčlí vyjadřuje jeho věk. Není tomu dávno, co bylo objeveno v jižním Mexiku, v Monte Albon, široké schodiště o 33 stupních, které asi mělo stejný význam jako žebřík Quatzecoatlův.

Lze souditi, že krásná legenda o Jakubovi, ukládajícím se k spánku na kámen a radujícím se ze zjevení žebříku s anděly, vytryskla ze stejných lidských představ, z nichž čerpali staří Egypťané, Indové i Mexičané. Raffael, když měl ozdobiti papežskou komnatu vatikánskou a hledal ve čtyřech lunetách symboliku spojení nebes se zemí, volil vedle symboliky zápalné oběti i výjev s Jakubovým žebříkem.

106

       SYMBOL ŽEBŘÍKU V NÁBOŽENSTVÍ

Z náboženských legend přenesla se symbolika žebříku i do mystérií a bylo jí užíváno v mithraismu, kde žebřík o sedmi příčlích ze sedmi různých kovů, znázorňoval sedm oblastí, jimiž duše stoupaly a sestupovaly a dal základ i k sedmi stupňům v mithraistických mystériích. Podobná představa o sedmi oblastech, kterými duše prochází, než splyne v blaženost s věčností, udržela se také v hinduismu.

Z těchto starých představ vytvořila se pověra, že se nemá žebřík podlézati; značilo to totiž, že ten, kdo podlézá žebřík, váhá po něm stoupati a že nezná správné a pravé cesty.

CTNOSTI.

V zednářském poučování vyskytuje se otázka: „Kolik příček má Jakubův žebřík?" a k té se odpovídá: „Tolik, kolik je ctností — ale mezi těmi jsou tři základní: Víra, Naděje a Láska k lidem či Dobročinnost." Tyto tři zá-kladní čili teologické ctnosti jsou znázorněny na zednář-ském, učňovském nárysu bud třemi postavami, nebo začátečními písmenkami či křížem, kotvou a kalichem. Vedle těchto základních ctností zdobí zednáře čtyři stě-žejní či kardinální ctnosti: Rozvážnost, Statečnost, Střídmost a Spravedlivost, které nevyplňují ostatní čtyři příčle žebříku, ale jsou znázorňovány na koberci čtyřmi střapci, našitými v rozích, za něž se kdysi koberec nosil a pomocí jichž se rozprostíral na podlaze. Dříve bývaly tyto ctnosti znázorňovány v rozích koberce hlavičkami andělíčků.

Celkový počet sedmi znamenal v staré symbolice veš-keren kosmos; tři stoupající vyznačovaly božství a čtyři v úhlech svět pozemský, proto bylo sedm ctností roz-

107

SEDM   CTNOSTÍ

děleno: na teologické a stěžejní. Motiv sedmi ctností je prastarý a vracejí se v něm i vzpomínky na cípy zednářské zástěry, na překlopený trojúhelník, zastupující vyšší sféry nad čtvercovou plochou, symbolisující zemi. Symbolika sedmi ctností byla nejvýrazněji zdůrazňována v době renaisanční, na kterou působila mocně Danteova poesie. Dante líčí v Očistci ve zpěvu 29. triumfální vjezd slavnostního vozu církve, u jehož pravého kola tančí tři teologické ctnosti a u kola levého čtyři červené paní, ctnosti kardinální:

U kola pravého tři vidím. Paní

ty tančily, z nich první rázem žhoucí,

že skoro celá splývala v to plání.

A druhá, jež v té záři stála vroucí

jak ze smaragdu plášť i tělo měla,

sníh padlý byla třetí, běloskvoucí.

Teď zdálo se, je vedla stříbroskvělá,

teď ohnivá a zpěvem této právě

buď rychleji, buď volněji pouť jich spěla.

U levého pak čtyry panny hravě

rej vedly v rudém hávu podle písně

té, která z nich tři oči měla v hlavě.

Paní se třemi oky je Rozvážnost, pohlížející v přítomnost, minulost i v budoucnost.

A staří italští mistři uctívali štětcem i dlátem sedm ctností, takže v každém italském městě najdeme alegorie opěvující ctnost a je zajímavé, jak různým způsobem a pomocí různých znaků byly postavy ctností vyjadřovány. Giotto na několika místech zobrazil ctnosti zbožně a oduševněle a proti nim postavil neřesti. V Padově v kapli dei Scrovegni maloval Naději, vznášející se, aby přijala korunu; Víru znázornil s křížem, svitkem papíru a s klí-čem, Dobročinnost rozdávající ovoce. Rozvážnost maloval Giotto častěji a v Padově znovu, jak sedí, pohlížejíc do vypuklého zrcadla, v kterém je vyznačen bod upro-

108

CTNOSTI   V  U M Ě N Í

střed, a jak kružítkem zaměřuje vzdálenost středu od okraje kruhu, zcela ve smyslu zednářské symboliky. Střídmost znázornil s mečem, statečnost se štítem a Spravedlivost odměřující dobré a špatné skutky. I v Assissi dal vyniknouti Spravedlnosti na velké alegorické fresce Poslušnosti. Poslušnost vztahuje prst k ústům na znamení mlčenlivosti a zároveň klade chomout na bedra zasvěcovaného. Po levici přisedla Spravedlnost s dvojí tváří, mladistvou i stařeckou, a zase odměřuje správnou vzdálenost bodu uprostřed kruhu. Když potom sestavoval Giotto pro florentskou věž pořad medaillonů, zná-zorňujících vývoj lidstva, nemohl opomenouti vrátiti se ke třem teologickým a čtyřem kardinálním ctnostem.

Všechny jejich tvůrce nelze ani vyjmenovati. Na památných bronzových vratech florentských jsou modelovány Ondřejem pisánským, zhlížejí z ložie halapartníků, ve španělské kapli kostela Santa Maria novella obklopují Tomáše aquinského, v Or' San Michèle jsou rozestaveny jako výzdoba oltáře Orcagnova a z těchto figur nejvíce zaujme Střídmost, s kružítkem v ruce, odměřující správný poměr nejen k věcem, ale i k lidem. V St. Miniato připadl Lukovi z Robie úkol znázorniti z pálené hlíny čtyři stěžejní ctnosti, vznášející se nad náhrobkem portugalského kardinála, a tyto čtyři vznášející se postavy připomínají velmi nápadně okřídlené hlavičky, jež bývaly kladeny do čtyř rohů zednářského koberce v zastoupení stěžejních ctností. Zvlášť krásně vymodeloval Rozváž-nost s hadem moudrosti v ruce, s obličejem mladistvým a s tváří starce, zastřenou vlasem. V Perugii na kašně, v Sieně na radnici, i na Rafaelových malbách v sále della Segustura a na četných jiných místech setkáváme se s uctíváním těchto ctností.

I na domácí půdě, zejména v jižních Čechách, kde se

109

CTNOSTI   V  D O M Á C Í M  U M Ě N Í

dochovaly památky z doby renaisanční, upoutají nás aspoň ojedinělá vyobrazení těchto ctností. Tak na ná-dvoří zámku krumlovského poznáme postavy Střídmosti a Statečnosti, a nejmocněji zaujmou nás malby v oválech pod střechou prachatické radnice z XVI. století, na nichž je všech sedm ctností krásně vystiženo. Rozvážnost představuje žena shlížející se v zrcadle, Dobročinnost vztahuje ruce proti dítkám, Spravedlnost s mečem v ruce odměřuje na vahách, Víra má kalich a kříž, Naděje je přikována v okovech a obrací zrak k nebi, Udatnost pohrdavě pohlíží na spoutaného lva, Střídmost odlévá nápoj do mísy. I na starobylém domu Žďárských v Prachaticích jsou vymalovány způsobem méně uměleckým čtyři kardinální ctnosti, z nichž Střídmost byla nahrazena Trpě-livostí.

Jsou-li čtyři stěžejní ctnosti znázorňovány jen emblémy, potom zastupuje (Oscar Doering, Christliche Symbole — 83): Rozvážnost — had, kniha, zrcadlo, obličej mladistvý a stařecký, kružítko; Spravedlivost — krokvice, váhy, meč, orel; Statečnost — praporec, štít s mečem, roh, lev, růže; Střídmost — dvě odměrky, holubice, jehně, ryba.

MOSAIKOVÁ PODLAHA.

K výzdobě Lóže náleží kostková podlaha dlaždicová, která znázorňuje podle zednářského poučování životní zápasy, střídání úspěchů s neúspěchy, pohodu měnící se v bouři, přízeň osudu i neštěstí. Kostky barvy temné doplňují obrazce s kostkami světlými — vedle světla vystupuje stín. V zednářských poučkách se vykládá:

„Tak jako kráčí člověk rozmanitými, nejistými příhodami života, jako jsou dny naše kaleny protivenstvím a jako bývá

110

DLAŽDICOVÁ   P O D L A H A

naše pouť pozemská provázena zdarem a jindy zase zavalována nepřízní, tak také jsou naše Lóže vyzdobeny kostkovou podlahou, aby nám připomínala nejistotu všech věcí vezdejších. Jednoho dne vstoupíme na kvetoucí luh blahobytu a druhého zavrávorá náš krok po nerovné pěšině křehkosti, pokušení a zklamání, a máme-li takto symbol životní pouti před sebou, přestáváme se vychloubati a razíme si cestu, stoupajíce pokorně a zpříma před bohem. Odkázáni na takový život musíme si stále připomínati, že špatně se v něm daří tam, kde pýcha zapustí kořeny. Třeba byli někteří z nás zrozeni, aby zaujali význačnější místa nad druhými, přece nesmí nikdo z nás zapomenouti, že v hrobech spočineme v jedné rovině, až smrt srovná veškeru povýšenost. A tak, vstupujíce na kostkovou podlahu, nechme zalétnouti své mysli k pravzoru, který napodobujeme, abychom byli prodchnuti dostatečnou rozvahou a podle té vždy jednejme, pěstujíce soulad, štědrou dobročinnost, a zařiďme svůj život v míru se všemi !"

Prostá dlaždicová podlaha dovedla naše předchůdce nadchnouti k životní pokoře a nad prostým symbolem dovedli rozjímati slovy dojemnými.

Dlaždicová podlaha kostková bývala výzdobou i nejstarších chrámů, jak připomíná A. Churchward, poukazuje i na novější objevy na Yucatanu, kde nalezeny byly staré chrámy půdorysu obdélníkového, položené od z. k v., s podlahou z dlaždic temných i světlých. A John Fellows ve svých: „Mysteriích zednářských" (Mysteries of Freemasonry — 270) hledá další vysvětlení tohoto symbolického pojmu a spojuje pojmenování: „mosaiková podlaha" se slovem „Moses" (Museus), jež je egyptského původu a značí: „zachráněný, z vody vyproš-těný", což má znamenati devět měsíců, po které byla egyptská dolina vyproštěna ze zátop. A tak byla kostkovou podlahou v egyptských chrámech naznačována zelená políčka, střídající se s plochami zátop.

111

HVĚZDA JASNÁ

ZÁŘIVÁ HVĚZDA.

V starém učňovském poučování čteme: „Zářivá hvězda aneb Oslava středu přivádí nás k velikolepému světelnému tělesu slunečnímu, které osvětluje zemi a rozšiřuje dobročinné účinky jako požehnání na veškeré lidstvo." Soudí se však všeobecně, že byl v zednářském poučení výklad hvězdy setřen a zkreslen, ježto slunce je samo o sobě zednářstvu symbolem jako protiklad k měsíci.

Zářící hvězda má skutečně význam jiný; představuje vůdčí hvězdu jako byla jasná hvězda, ukazující cestu třem mágům k Betlému. Meredith Sanderson (An examination of the masonic ritual — 17) vykládá smysl planoucí hvězdy: Planoucí hvězda, toť ovšem Sothis či Sirius (Psí hvězda). Tato jasná hvězda se objevovala ve starém Egyptě za úsvitu na východě s letním slunovratem a od toho dne počínal egyptský posvátný rok. Mluví se o ní v Knize mrtvých (kapitola 174) jako o Sothovi, prvním, velikém poutníku, který převádí Rea přes oblohu, a vypravuje se o ní jinak, že je sídlem Hora a Isidy, a jindy zase, že se zosobňuje s Thaautem a Anpem. Byla pojmenována „psí" či „ště-kající" hvězdou, protože její objevení za úsvitu bylo předzvěstí přívalu nilských zátop. Toto pojmenování si zachovala do dnešních dnů; a také zosobnění Anpu v podobě psí hlavy se vytrvale tradovalo. V Amentě byl Anpu průvodcem duší zemřelých a odvažoval jejich srdce. Sanderson vykládá dále, že zbožňování Siria se i jinde ujalo a že bylo všude spojováno s představou smíru a záchrany a v některých rituálech s Rozvážností. A tak smysl zářící hvězdy nutno vykládati podle egyptského pojetí, že hvězda ta přináší dobrodiní, jehož se kraji dostává zavodněním a že nutí každého, aby vystoupil

112

SYMBOLIKA HVĚZDY V NÁBOŽENSTVÍCH

k vyšší metě a unikl tak zátopě. Shodně vysvětluje tento symbol John Fellows (Mysteries of Freemasonry), a to tak, že zářivá hvězda uprostřed Lóže nabádá k Rozváž-nosti, která má vyznačovati chování každého zednáře.

Albert Churchward (The arcana of Freemasonry — 58) hledá vzor k symbolu Zářivé hvězdy rovněž v náboženských představách egyptských a vypravuje: „Pravzorem zářící hvězdy byl egyptský Sothos, zobrazovaný v podobě zvířecí jako Anubis, průvodce duší v podsvětí, a starý záznam „že hvězda ta provázela Mudrce od Východu", je jen pozdější obměnou starších představ (jak zřejmo ze staroegyptského rituálu). V jiné podobě jako „zářící jitřenka" — o osmi paprscích — zosobňuje zářivá hvězda samotného Hora, vystupujícího na nebesa. Vyznačoval ji Orion — osminásobný, nejvyšší nad sedmi. Ve Zjevení Janově (11/27—28) slibuje syn Boží dáti hvězdu jitřní tomu, kdo odolá, „jako jsem já přijal moc od Otce a dám jemu hvězdu jitřní". Tento citát je čerpán z prapředstavy, tradované z Egypta, neboť tam byla jitřenka zosobněním Hora, jak se lze dočísti v egyptském rituálu (CIX): „Znám moc východu, Hora se Slunečního vrchu, tele v přítomnosti boží, a hvězdu Jitřní". Jitřenka byla zá-roveň zasvěcena vyznavačům Horovým; dodnes i my, nástupci dávných bratří a následovníci Horovi, zachováváme tento symbol. Byla to hvězda Horova, jež mu byla vůdcem a vedla ho na nebesa, když usedal na svůj prestol. Tehdy seslal Horus svou hvězdu svým vyznavačům, aby je vedla. Na jedné z egyptských kreseb je znázorněn Horus s hvězdou na hlavě, jak kyne svým stoupencům."

8                                                                            113

VELIKÁ   SVĚTLA

VROUBKOVÝ OKRAJ.

Podle starého učňovského poučování znamená vroubkový okraj, rámující koberec, planety, jež jsou seskupeny v krásný okruh kolem velikolepého, světelného tělesa slunečního.

VELIKÁ   SVĚTLA.

V anglických Lóžích klečí zasvěcovaný, když skládá slib a když se mu snímá páska, a první, nač pohlédne, jsou tři Veliká světla zednářská; tak uvádí zednářství duši k nejvyšším metám, jichž sídlo se spatřuje na v. Zjevuje se takto na stolci kn., ú. a kr.

KN.

W. L. Wilmhurst vykládá (The meaning of Masonry — 108), že je kn. základem, na němž se spojují ostatní dva veliké symboly. Kn. je mu viditelným znakem kosmických zákonů, tedy obrazem řádů svě-tových a pokladnicí staré moudrosti, zkazek ze světů dávno zapadlých, sbírkou lidských tužeb a mocných pokusů o zduševnění života. Wilmhurst se přidržuje představy posvátných zákoníků, které mu zahrnují veškeré obory práva, i citového, jakož i morálky jako povinnosti, práva a milosti, přísnosti i lásky. Proto také nepovažuje bibli za jediný projev tohoto posvátného, pralidského základního práva a upozorňuje, že mohamedáni slibují v Lóži na korán, Indové na Védy neb Purany, jakožto knihy shrnující pojem jejich duchovního řádu.

Kn. byla zdrojem poučení i starým mistrům zedná-řům, kteří se jí dávali vésti při stavbách, čerpajíce z její

114

S Y M B O L I K A  K N.

symboliky, jež byla ovšem proudem času nejrůzněji ovlivňována. Četné citáty z kn., objasňující učení zednářské, jsou dokladem toho, jak mocnou v ní nacházeli zednáři vzpruhu. Ovšem, vývoj náboženského smýšlení a zejména zevšednění náboženského vyznání byly pří-činou, že na kn. pohlíželi někteří zednáři, a neprávem, jako na projev určitých vyznání náboženských a na jakousi závaznost k náboženským kultům. Byl to výklad nesprávný, vždyť kn. promlouvá ke každému, i k těm, kteří odmítají přihlásiti se k určitému vyznání, a to nejen zákonem starým, ale i moudrostí proroků a kapitolami zákona nového, v němž jsou soustředěny bohaté poznatky lidské duše.

Negující volné myšlení, které ovládlo zednářství francouzské, sdružené ve Velikém Orientu, dalo popud k usnesení valného shromáždění tohoto Orientu v roce 1877, kterýmž byl vyřazen z obřadů Velikého Orientu základní symbol „V. S. V." a z Lóží odstraněna kn. Tím byla ovšem soustava zednářských obřadností i symboliky podstatně ochuzena. Oswald Wirth ve své „Příručce pro učně" (Le livre de l´apprenti — 81) se o tom rozepisuje: „Dogma bylo vymýceno, ač symbolická formulace nemohla nikoho pohoršovati, poněvadž každému byla dána možnost vykládati si symbolickou představu podle vlastního cítění a přesvědčení. Ale shromáždění, které mělo za úkol vyjádřiti se v nejkratší době o velmi četných otázkách, nemělo dosti času poněkud pečlivěji zkoumati problém, a nemohlo tedy o něm rozvážně rozhodnouti, a zkomolilo takto zednář-skou symboliku." Francouzskému V. O. předcházel vlastně V. O. belgický, kde však rozhodovaly vlivy zevní, příkré protivy politické ve veřejném životě a stále ostrý a neslušný nápor klerikálů.

115

FRANC.  ZEDNÁŘSTVÍ  A  K N.

Uvažuje-li se o tomto rozhodnutí francouzského V. O., je třeba listovati v zednářských dějinách a vzpomenouti, v jakých protikladech se někdy pohybovala usnesení tohoto jinak znamenitého tělesa. A zajděme zase pro poučení k Francouzi Wirthovi, jenž píše: „Ač-koliv bylo prohlášeno, že zednářství šetří svobody svě-domí a svobodného práva každého jednotlivce a že nevylučuje nikoho pro jeho náboženské vyznání, přece jenom usneslo se Valné shromáždění francouzského Velikého Orientu v roce 1849, aby všem bratřím byla ulo-žena povinná víra v jsoucnost boží a v nesmrtelnost duše."

Tedy nejprve se vnucovala bratřím určitá formule a po druhé se vylučovala ze zednářské symboliky jakákoliv představa, jež by mohla býti uváděna v souvislost s vírou v boha. Starší usnesení Velikého Orientu nevyhovovalo, ale ještě méně vyhovělo usnesení pozdější, které zavinilo prudký rozpor mezi zednářstvím francouzským a anglo-saským i švédským, k veliké škodě celého řádu, který tím utrpěl na své jednotnosti. Když Angličané se rozešli s francouzským zednářstvem zastupovaným Velikým Orientem, vytýkali Francouzi Angličanům, že ulpívají na formálnostech, ale přesto se zdá, že by se i Veliký Orient rád vrátil k staré zednářské symbolice, jen kdyby mu bylo ostatním zednářským světem přiznáno právo, že měl volnost svobodně rozhodovati o symbolických představách. Naproti tomu hájí anglické zednářstvo prvotní podobu i obsah zednářství, jehož jádrem zůstává spojování lidské duše s nejvyššími oblastmi. Bez symboliky V. S. V. a bez Kn. na stolci padá základ esoterních pojmů a podstata zednářství se pozměňuje. Proti francouzskému pojetí se kromě toho namítá, že volnomyšlenkáři neprojevili dostatek shovívavosti k přesvěd-

116

BIBLE   A  K N I H A  NEPOPSANÁ

čení ostatních bratří, kteří ctili symbol V. S. V. i jako věřící a že tím byla zásada tolerance porušena a zároveň zbytečně byla klerikálům dána zbraň, aby mohli pomlouvati zednářství, že potlačuje city náboženské.

Pokud bylo pěstováno zednářství v Německu, byla odstraněna bible se stolce v pracovním způsobu frýburském a byla nahrazena nepopsanou kn. s nadpisem „BŮH!" Tato odchylka byla však odůvodňována jinak, a sice tak, že kn. má symbolisovati čisté svědomí, nepodléhající nižádným vyhraněným předpisům, a na to že má zednář slibovati. Tím se mělo čeliti jiným rituá-lům německým, kde se vykládala kn. na stránkách evangelia Janova, v čemž spatřovali někteří předpisovaný názor náboženský.

Pro nás, kteří hlásáme, že jsme žáky Komenského, nemůže býti pochybností o důležitosti a plném významu kn. v Lóži.

KR. A Ú.

Oba tyto znaky spojeny odměřují naše skutky. Kr. jako nářadí nejdokonalejší náleží V. m. a objevuje se nad čtvrtkruhem v jeho odznaku. Ú. náleží celému řádu a vyskytuje se tedy v odznaku M. L. V symbolice zamě-řuje Ú. naše skutky, čemuž třeba rozuměti tak, že se podle ú. odsekávají všechny nerovnosti a že podobně máme vymýtiti ze svého počínání jakoukoliv nerovnost a nesprávnost. Kr. zaměřuje správný poměr na plánu a ve smyslu přeneseném určuje správný poměr k lidem i věcem a v tomto smyslu jsme je poznali na starých obrazech Rozvážnosti, Spravedlivosti i Střídmosti.

Kr. i úh. spojeny vyznačovaly od nepamětných časů řádnost a tento význam se jim připisuje již za starých

117

STAVEBNICKÉ NÁČINÍ V DÁVNOVĚKU .

časů v Číně, jak uvádí Elisabeth Goldsmith (Ancient pagan symbols — 171), vykládající, že touto symbolikou vyjadřovali řádnost skutků. A doklad nalézáme na starém čínském náhrobku ve Wu-ling-tsé (Světové dějiny — Propyleie — Das Erwachen der Menschheit — 179), na němž jsou zobrazeni mytičtí císařové Ny-kua, s kr. v ruce, a Fuhsi třímající úh. Oba byli vladaři vybájené zlaté doby, zaučovali lid ve stavbách, v lovu i rybolovu, v polním hospodářství i dobytkaření, zhotovování zbraní, lodnictví, astronomii, počtech i hudbě. Motiv vývoje lidstva se opakuje a vracejí se vzpomínky na florentskou

věž.

V čínských památkách se zachovalo mnoho velikých projevů a vzpomíná se i císaře Asoka, jenž přijal 250 let před Kristem učení Budhovo a napsal skoro po zednář-sku: „Přívrženci všech náboženství i světových názorů mají se stýkati v mírumilovnosti. Všichni mají hlásati zvládnutí sama sebe, ale tím musí započíti každý z nich zvlášť pro sebe, k očistě vlastního srdce. Lidé budou se vždy lišiti odlišnými názory nebo přesvědčením a mají si svého náboženství i světového názoru doopravdy vá-žiti, ale proto nemají podceňovati názoru druhých. Jen tak se uvarují křivdy."

Stavební náčiní vůbec vyznačovalo v dávnověku nejvyšší osobnosti, vládce i velekněze. Stavba chrámová byla nejvyšším povznesením mysli a král sám zaměřoval půdorys svatyně, v níž se měl sblížiti s božstvem. V Urumammu našla se deska, na níž je zobrazen král přiná-šející obět úlitbou a na druhé části král, nesoucí sám na rameni stavebnické náčiní k položení základního kamene chrámového.

Stavebnické náčiní kr. i ú. objevují se i na starých náhrobcích římských, uchovaných v kapitolském museu

118

K R.   A  Ú .  V  U M Ě L.   P A M Á T K Á C H

v Římě i na sarkofázích z katakomb. V katakombách sv. Prestata nalezen byl sarkofág zvlášť krásný, na němž je vyzdobeno tympanum stavebnickým nářadím. Důle-žitým zaměřovacím náčiním, podobným krokvici, bylo tehdy archipendulum, které je zobrazeno i na staré mosaice, objevené v Pompei; tu považuje Russell Forbes za symbolický nárys, velmi podobný zednářským ná-rysům, a místo, kde byla nalezena, za místo, kde se shromažďovali tajně umělci se stavby.

Stavitelé bývali vždy doprovázeni svými znaky kr. neb ú., jak toho máme příklad s tryptychu ze sv. Víta i s figury stavitele ze štěpánského dómu vídeňského I na lipnickém hradě je zašlý relief stavitele s náčiním v ruce. Podobných dokladů s vyobrazeními nasbíral hojnost Lionel Vibert: tak z katedrály v Semuru i v četných starých rytinách.

Ale nejen stavitelé, i jiní umělci, zdobili se znakem ú. spojené s kr. — Vstupme ve florentském kostele Santissima Annunziata křížovou chodbou do kaple malířů (Capella dei pintori)! Bývala to kdysi síňka spole-čenská, v paláci přebudovaném později v klášter, a v této síňce se kdysi sešel da Vinci s Michelangelem i Raffaelem, aby jim ukázal své výpočty o letadlech a možnostech létání. V kapli uprostřed je náhrobní kámen z rudého mramoru, věnovaný klenotníku a sochaři Benvenuto Cellinimu a třem jeho žákům. Do náhrobního kamene je vtesáno kr. položené přes ú., a rozhlédneme-li se po stěnách, spatříme vedle fresek snad vzácnějších i dílo Tita di Santi (1538—1603), zobrazující krále Šalomouna, přehlížejícího stavbu chrámovou v průvodu stavitelů, z nichž jeden třímá ú.

V přeneseném smyslu shledáváme se s ú. již ve starém Egyptě. Rozepisuje se o tom Albert Churchward (The

119

Ú.   A  JEJÍ  SYMBOLIKA

arcana of Freemasonry — 59), jak byla často ú. znázorňována na zdech chrámových i na veliké pyramidě. V egyptské síni soudců je posazen Usiris na ú., soudě mrtvých. Ú. znamená také základní ká-men budovy a je považována za základ Věčného zá-kona v síni božího soudu. V egyptštině se jmenovala „neka". Původně se jí užívalo k zarovnávání kamenů a symbolicky k urovnávání chování v oblasti morálky a bratrství. Maat se rovněž znázorňuje sedíc na ú. a ú. znamenala jako stavitelské nářadí „stvoření podle věčných zákonů", byla sedadlem Spravedlnosti a Soudu nad právem a bezprávím, aby bylo zjištěno, jak má býti hmota přizpůsobena do správného tvaru a aby bylo zaměřeno, zda bylo odvrženo vše nedokonalé. Stavěti na ú., jako na čtyřnásobném základu, znamenalo budovati na věky. Někteří ze stavebních tovaryšů byli ve zvláštní třídě a jmenovali se zarovnávači kamenů.

Podobně vyličuje ú. i James E. Craig, jenž uvádí, že ještě před dobou Pythagorovou a snad dávno před dobou Mojžíšovou užívali staří Egypťané zdrobnělé ú. jako amuletu, který měl přinášeti štěstí. Pythagoras, řecký vědec, a Mencius, čínský učenec, oba s opačných pólů světa, vykládali téměř shodnou morálku, kterou znázorňovali pomocí tohoto měřičského náčiní. Aristoteles, žijící 400 let před dobou křesťanskou, nedovedl vhodněji popsati čestného člověka, než když o něm řekl, že je mužem podle ú. Cicero, řečník Říma, užíval podobného obratu slovního, aby vyjádřil stejnou myšlenku.

A stará anglická rčení srovnávají čestnost jako jednání podle ú. Říkají docela: „Najdeš mne na ú." Alžbětinská doba ráda užívala podobných úsloví, jak lze doložiti ze Shakespeara v Timonu athénském i v Antoniovi a Kleopatře.

120

SYMBOLIKA NEBESKÝCHTĚLES

Kr. není snad tak zcela starým nářadím a bývalo za starých dob nahrazováno šňůrou na kolíku, která bývala splétána v prstenec.

SLUNCE, MĚSÍC A SEDM HVĚZD.

Jak vypravuje Albert Churchward (The arcana of Freemasonry — 65/66), bývaly slunce, měsíc i sedm hvězd často seskupovány na asyrských památnících. Číňané jmenují slunce, měsíc a sedm hvězd devíti světly nebeskými a podobně se vykládá seskupení devíti pyramid ve starém Mexiku — jedna zastupuje slunce, druhá měsíc a sedm menších sedm hvězd. Tři pyramidy v Gizehu symbolisují rovněž slunce, mě-síc i sedm hvězd. Velká pyramida je sama v sobě znamením sedmi, neboť spojuje čtverec i trojúhelník v jednom tvaru. Byla pojmenována „Khuti", což značí: „Sedm proslavených" nebo „Světlo".

Kult hvězdný byl nejstarší a spojoval nejvyšší bož-stvo s Polárkou, kterou doprovází Sedm Velikých, sedm hvězd Malého medvěda. Z těchto představ se vyvinul sedmiramenný svícen, který nahrazoval sedm světel, sedm hvězd, a v Janovu zjevení zbylo na uctívání hvězd hojně vzpomínek, tak:

I/16. V pravé ruce má sedm hvězd . . .

I/20. Tajemný význam těch sedmi hvězd, které jsi uviděl po mé pravici a těch sedmi zlatých svícnů jest: Sedm hvězd jsou andělé sedmi církví, sedm svícnů jest sedm církví.

III/1. Takto mluví ten, který má sedm božích duchů a sedm hvězd.

IV/5. Před trůnem sedm ohnivých pochodní hořících (to jest sedm božích duchů).

121

KULT NEBESKÝCH TĚLES U STARÝCH

Z uctívání hvězd přecházelo lidstvo k velebení měsíce a jak píše Frazer (Adonis, Attis, Usiris) byl v staré Babylonii obyvatelstvem, převážně zemědělským, považován bůh měsíce za otce boha slunce. V Egyptě byl Thoth bohem měsíce a byl božstvem učenosti.

E. Goldsmith (Ancient pagan symbols — 87) vypravuje, že podle Plutarcha nazývali Egypťané měsíc matkou země a věřili, že má povahu mužskou i ženskou, poněvadž je nejprve proniknut sluncem a potom vysílá oplodňující síly do vzduchu a sráží je k zemi. A tak se vyvinula spojitost mezi představou měsíce, země a vláhy, jež spojují ženský či trpný prvek v přírodě. Svit měsíce byl podle starých pověr prospěš-nější úrodě než ostrý úpal sluneční a vedle toho byly v měsíci spatřován zdroj vláhy. Vše, od šťávy bylin až ke krvi všech tvorů, bylo oživováno vodou živou, vysílanou měsícem.

Měsíc vedle slunce uznávali staří Egypťané za nejvyšší božstvo a vzájemná působnost těchto dvou nebeských těles probouzela život veškerenstva i vzrůst na zemi. Znak slunečního kotouče v obloučku měsíčním symbolisoval spojení božské dvojice. Měsíc sám představuje nebeskou máteř a svým srpečkem stává se symbolem panenství a proto provází Dianu a v křesťanství Marii.

Staré kulty se měnily a po uctívání měsíce přikláněly se k oslavě slunce. Sluneční bůh byl vždy nejmocnější, dával vzniknouti menším božstvům a sváděl zápasy s bohy zániku. Slunce zosobňovalo vždy světlo, život i sílu. V Helipoli byl uctíván za páté dynastie bůh slunce Ra a egyptské státní náboženství proměnilo legendu Usirovu v sluneční drama, v zápas života se smrtí, v němž vítězí slunce, denně se obrozující, vysílající jas i sílu. Když se slunce skloní na západ, svádí boj se zlobohem,

122

K U L T  SLUNCE V S T A R O V Ě K U

jenž bere na sebe podobu hada Apepa a z rána omlazený sluneční bůh Horus vítězně zajásá nad vítězstvím dobra. Tento zápas se v mytologii neustále opakuje.

Stačí přečísti chvalozpěv na slunce, jak jej složil Achu-en-alon (Amenhotep IV. — pán horního a dolního Egypta), v přetlumočení prof. Lexy. „Oslava slunce je naplněna obdivem, vždyť slunce, jež žilo již v prvopočátku, naplňuje zemi krásou, objímá vše co stvořilo, je bohem, jenž podmaňuje svět láskou, stvořilo svět podle své vůle, je pánem všech, pánem věčnosti."

A tak byla oslavována velebnost slunce nejenom ve starém Egyptě, ale i v jiných zapadlých zemích. Prof. Lexa (Náboženská literatura staroegyptská) píše: „Nikde na světě neušla člověku závislost lidského života na slunci, proto slunce všudy požívá úcty a většinou pokládáno jest za boha, jenž mocně zasahuje do života člověka i celé ostatní přírody."

Samaš, babylonský bůh slunce, je znázorněn na staré kamenné desce z Nabu-pal-iddina, jak sedí na trůně a jeho korunka s rohy značí paprsky sluneční, jako růžky vycházející z čela Mojžíšova na mohutné soše Michelangelově v staré basilice S. Pietro in Vincoli v Římě. Před stanem boha slunce je stolec a na něm sluneční kotouč s vyznačenou osou, zavěšený na šňůře, a pod stanem jsou zobrazeny: slunce, měsíc i hvězdy.

Velmi pěkný přehled kultů uctívajících slunce podává Elisabeth Goldsmith (Ancient pagan symbols — 77), začínajíc citátem ze Zoroastrových litanií ke slunci: „Kdo uctívá slunce nesmrtelné, zářící, na rychlém koni, ten uctívá Ormudze, ten uctívá Archanděly, ten uctívá vlastní duši." S kultem slunečním pronikala zároveň od nejdávnějších dob víra v jednoho velikého boha, tvůrce   božstev  menších,   božskou  mocnost   vznika-

123

KULT   SLUNCE  V  STAROVĚKU

jící z vlastní podstaty, projev sil, které jsou nemě-nitelné, věčné, nezbadatelné a nepoznatelné. Tuto všemoc připisovali dávní národové slunci, které jim bylo zároveň nejvyšším projevem tvůrčí síly i života, úkrytem tajemného, neznámého primum mobile, a tak se stalo symbolem svrchovaného tvůrce, pramene života i světla a bylo takto oslavováno."

Východ slunce, kde z rána vzcházel omlazený bůh, stával se náznakem nesmrtelnosti a bůh slunce byl vzorem všech hrdinů, ubiječů draků, ochráncem přemáhajícím hřích, potírajícím temnost i samu smrt, odleskem obnoveného života i síly. A nejen v Babylonu i v Sýrii, Persii, mezi Féničany i v Malé Asii bylo slunce takto uctíváno. V Indii slovem Surya, což je slunce, jak se na obloze v záři zjevuje, Číňané oslavují nebesa, a Japonci si staví svého boha svrchovaného do slunce a císař odvozuje svůj původ od bohyně slunce, Amaterasu. Druidové oslavovali slunce. Knosos na Krétě byl sídlem velikého kultu slunečního a legenda o Minotaurovi se vykládá jako mystický sňatek slunce s měsícem.

A. J. Finlay-Finlayson (Symbols and legends of Freemasonry — 18) srovnávaje památky zednářské se symbolikou staroegyptskou, se rozepisuje: „Vybraní kněží, strážci věd, vůdcové a poradci královi, nepochybovali o prvotní prapříčině lidského bytí. Jmenovali ji „Ptah" — Tajemství nad lidské poznáni, jež zů-stává nepoznáno dodnes.

Ptah znamená v egyptštině tolik jako „stavitel, tvůrce, vládce, stavitel vesmíru, bůh, který se učinil bohem, dvojí bytost, tvůrce prapočátku, stavitel nebes i země, jenž stvořil vše na světě, Pán nade vším co je, i co není." Takový asi popis dávali Pánu všech Pánů a představa boží se jim stala tak vznešenou a tak duchovou, že ne-

124

        SLUNEČNÍ KULTY V NÁBOŽENSTVÍCH

mohla býti postižena myslí nevědomého a prostého lidu. Lid potřeboval pojmu názornějšího, podávajícího nezvratný důkaz boží moci, kteréž nic neodolá a kteráž všude pronikne. A co je neodolatelnějšího, dokonalejšího, všude pronikajícího, než právě slunce ? — nazvané v egyptštině Ra? A socha se představuje lidu Amon-Ra, Ra — slunce, Amon — skrytý, zahalený. Sedí na trůně, v pravici Crux-ansata, kříž s kruhem — symbol božského života — v levici žezlo — znamení čistoty života."

A tyto staroegyptské představy potvrzuje prof. Lexa (Náboženská literatura staroegyptská): Atum, bůh slunce, vládl v třinácté župě egyptské. Bývá znázor-ňován lidskou podobou s dvojitou korunou na hlavě. Protože již v nejstarších dobách je nazýván Re-Atum nebo Atum-Re, zdá se, že nebyl ani zvláštní formou boha Rea, nýbrž, že jméno Atum jest označením pro zapadající slunce, jako Cheper — později Chepri — pro vycházející slunce, jak vykládají již nejstarší ná-boženské teksty egyptské. Protože slunce, opustivši tento svět, vychází v říši duchů, jest Atum ochráncem duchů zesnulých. A Re mívá příjmení — ten, jenž je ve svém kotouči — a často bývá kreslen sedě (zřídka stoje) v slunečním kotouči, v besídce na lodi, jak pluje po nebeském oceánu ve svém denním člunu. Když dospěje k západnímu horizontu nebem, přesedne si do svého nočního člunu, v němž projíždí duatem zase zpět k východnímu nebeskému horizontu.

A kult sluneční přešel i do pozdějších náboženských projevů a odráží se mocně i v Kn.

Žalm XIX/5. Nebesa vypravují slávu boha silného . . . slunci pak rozbil stánek.

Žalm LXXXIV/12. Nebo Hospodin Bůh je slunce a pavéza . . .

125

S L U N E Č N Í  K U L T

Malachiáš IV/2. Vám pak, kteří se bojíte jména mého, vzejde slunce spravedlnosti a zdraví bude na paprscích jeho.

Matouš XVII/2. Byl před nimi proměněn a jeho tvář

zazářila jako slunce, jeho roucho zbělelo jako světlo.

Zjevení Janovo 1/16. V pravé ruce má sedm hvězd,

z úst mu vychází ostrý dvojsečný meč, jeho tvář

září jako slunce v plné síle.

Slunce a měsíc, jak je vídáme i ve znacích malostranských domů, jsou pozůstatkem velmi starých náboženských kultů a zednářský výklad, že znamenají zároveň „stát a církve", tedy „moc světskou i duchovní", je zajisté jen výkladem z nouze.

BOD UPROSTŘED KRUHU A DVĚ ROVNOBĚŽKY.

Albert Churchward (Signs and symbols of primordial man — 325) píše, že b. ve stř.je hieroglyfickým znamením pro slunečního boha Rea, a že tedy znamená podstatně více, než jen pouhý sluneční kotouč a značku pro zlato. Byl přijat do zednářské symboliky a znalec čínštiny H. A. Giles připomíná, že tímto symbolickým znakem se naznačuje vůbec nejvyšší mocnost, ať už je jakkoliv pojmenována — tedy V. S. V. V. M. Tato nejvyšší představa svrchované moci na nebesích byla vtělována v bytost mužskou, obdařenou stálostí, a byla slučována s Polárkou, jasně viditelnou. Ona byla nejprve připisována Anupovi v podobě šakalí, potom Horovi I., Ptahovi — Nejvyššímu staviteli, a na konec Usirovi, moci, která vše udržuje v souladu. Polárka je prvním pevným bodem uprostřed kruhu a nikoliv slunce a božstvo Polárky v čele sedmi základních hvězd stalo se takto Nejvyšší bytostí v nejstarším Egyptě, a proto znamení

126

B O D V E S T Ř E D U K R U H U

bylo nejprve ideografickým znázorňováním Polární hvězdy. A později, když bylo žezlo Anupovo přisouzeno pozdějšímu bohu slunce, který se stal představou nejvyšší, bylo i ideografické znamení bodu uprostřed kruhu převedeno na Rea. Veliký architekt vesmíru počal stavěti Dům nebeský, maje Polárku za kámen základní. Znamení b. v kruhu znázorňuje takto oko vševidoucí, a když bylo dáno Reovi, značilo Nejvyšší Mocnost ve vlastním kruhu, kterýžto kruh byl astronomický.

A v těchto úvahách pokračuje John Fellows (Mysteries of Freemasonry — 237). V židovských ná-boženských výkladech bylo „Jod" vpisováno v kruh, jako symbol božství, obklopeného nekonečností. Samothrákové uctívali kruh, který byl podle jejich nazírání zasvěcen přítomnosti božské, a proto dávali zasvě-covaným prsteny. Také Číňané užívali podobného symbolu. Kruh byl ohraničen na s. a j. dvěma hady, kte-ří jsou v zednářství nahrazeni dvěma rovnoběžkami, a symbolisoval takto vesmír, chráněný moudrostí Velikého Stavitele. Hindové věřili, že podle jejich znázor-ňování je Nejvyšší bytost v prostoru bez začátku a bez konce. Také Egypťané nám odkázali symbol bodu v kruhu a rozsáhlý vesmír byl vyučován jako okruh nekonečného světla, v jehož středu sídlí Veliký Stavitel.

Později se stal b. v stř. všeobecným symbolem chrámu božství a byl srovnáván s okruhem planet se sluncem uprostřed. B. v stř. byl významný i u Druidů, kteří sestavovali chrámy kruhovité s jediným obětním kamenem uprostřed.

Rovnoběžky se vykládají v anglickém zednářském poučování, jako představa Mojžíše a Šalomouna, v amerických Lóžích však je výklad případnější a obě rovnoběžky zastupují tam Jana Křtitele a Jana Evangelistu. A ně-

127

D V Ě   R O V N O B Ě Ž K Y

kteří vykladači spokojují se prostým nabádáním, že naše skutky mají býti rovnoběžné — tedy v souladu — s našimi myšlenkami. Stephen P. Thomson píše: „Mysl musí se říditi podle duševních zákonů lidské povahy a lidské podstaty. Ale člověk nesmí býti jen snílkem, je stvořen k činům. Musí stále proměňovati myšlenky ve skutky."

C. C. Hunt (Grand Lodge Bulletin — Iowa) rozvádí tyto symbolické představy: Naše myšlenky stoupají — a boží duch se rozlévá po světě boží myšlenkou. Stáváme se článkem velikého a nekonečného průvodu těch moudrých, silných a morálně zkrášlených všech věků a všech národů. Jakubův žebřík se nám nastavuje, abychom duchovně vystoupili do tohoto duchovního průvodu. To se stane jen stupeň po stupni, vynaložíme-li dosti úsilí. A jako Jakubův žebřík, tak se nám ztrácí i náš cíl v oblacích.

Zdá se, že v původním rituálu byli nám při tom strážci oba Janové a americké zednářství se přidržuje této symboliky. V Anglii po sloučení obou Velkých lóží nastala změna a mělo se za to, že by se zmínka o dvou postavách z křesťanského učení mohla dotknouti druhých nábo-ženství a proto byly zaměněny historickými osobami Moj-žíše a Šalomouna. Br. Thomson spatřuje v Mojžíšovi postavu činorodého vůdce a v Šalomounovi muže přemýšlivého, známého průpověďmi a svou moudrostí. Podobně se mu zdá, že Jan Křtitel, procházející pouští a křtící skutečnou vodou, živou, sbližuje nás spíše se skutečným životem, kdežto Jan Evangelista zanechává duchovní odkaz ve svém evangeliu a zjevení. Kruh mezi oběma rovnoběžkami mu znázorňuje běh denního života, v němž myšlenka tryská, aby zplodila skutek.

Ovšem, tento výklad je spíše náhodný. I staří stavěli

128

S Y M B. V Ý Z N A M  D V O U R O V N O B Ě Ž E K

proti sobě oba Jany jako rovnoběžky. Tak Sandro Boticelli v krásném svém obraze, zachovaném v Berlínské galerii, zobrazil Madonu s děťátkem v palmovém loubí, mezi Janem Křtitelem a Janem Evangelistou, postavenými do loubí vavřínového a olivového. Křtitel předcházel a rovnal cestu a Evangelista už líčil jen kroniku. Vlastní smysl nalézáme však v upomínkách na kulty sluneční a slavnosti slunovratů — letního v den Křtitele a zimního v den Evangelisty.

KLENOTY.

Ve starém zednářském poučování se rozeznávají: klenoty pohyblivé či přenosné, jimiž jsou odznaky tří hlavních hodnostářů v Lóži — Úh., zdobící M. L., krok. — 1. D., ol. — 2. D., a klenoty nepohyblivé či nepřenosné: hrubý kámen, krychle a rýsovací deska.

Klenoty pohyblivé zastupují vlastně měřicí nářadí, které v ruce tovaryšově znamená pokrok v zednářství, a proto se jeho výklad podává až ve stupni 2. V učňovském poučení se jen uvádí, že se tyto klenoty přenášejí s odstupujících činovníků na činovníky nově dosazované, že je provázejí jako jejich ozdoba, i když se pohybují v Lóži, nebo i když musí svůj úřad vykonávati, ovšem zcela mimořádně, mimo Lóži, a proto, že jsou pojmenovány klenoty přenosnými. Naproti tomu zůstává hrubý kámen uložen při stolku 2. D., který dohlíží nad učni a pobádá je k práci, krychle leží u I.D. a rýsovací deska je předkládána před stolec M. L., jenž zaučuje mistry zednáře, jak kresliti plán stavby.

W. L. Wilmhurst doplňuje ještě toto pojmenování v ten smysl, že pohyblivým klenotům dáváme zářiti ve svých životech a povahách, přenášejíce tak jejich

9                                                                           129

K L E N O T Y

lesk i na ostatní svět; naproti tomu nepohyblivé klenoty ulpívají v nás samých a jsou naším základem, který nám zednářství postupně svěřuje, abychom se vypracovali z hrubého stavu k správnému tvaru.

Hrubý kámen se vyučuje totiž v zednářství vždy jako surový balvan, vycházející v přírodním stavu z lomu. Zručností a důmyslem je formován, aby řádně zapadl do stavby. I lidská mysl, přirozená v dětství, je pěstěna a zušlechťována péčí rodičů či opatrovníků, poučováním školským a radou přátelskou a tak se stává člověk řádným členem lidské společnosti. Balvan se mění v přitesanou, hladkou krychli, urovnanou na všech hranách i stranách podle úh., aby vyhověla, i když je odměřována kr. Lidská mysl, ustálená životem, nalézající zalíbení v díle lidskosti, obstojí před svědomím a věčným zákonem. A rýsovací deska se mění v každém stupni, tak jako se zdokonaluje dovednost mistra zednáře.

Tento starý výklad je zachován z nejstarších lekcí, ale ježto byl tradován po paměti, bez zápisků, stalo se, že v amerických poučkách bylo změněno určení klenotů a z klenotů přenosných staly se klenoty nepohyblivé, prý z toho důvodu, že nositelé těchto klenotů musí býti na svých místech, má-li býti Lóže řádně otevřena. Zřejmě se odchýlil vykladač a není třeba zabývati se jeho opraveným výkladem.

SYN ZEDNÁŘŮV.

V anglickém poučování se srovnává syn zednářův s kladkovým klínem, který se zapouští do kamene, aby mohl býti zdvižen a zapuštěn na správné místo. Pojmenování „levis" se označuje ve slovníku jako „klín rybínkový". Francouzi říkávají „Lowton" a v slovnících se

130

S Y N  Z E D N Á Ř Ů V

nelze dopátrati, jak toto slovo vzniklo. Z tohoto francouzského pojmenování vznikla zkomolenina „lufton", která je ovšem pojmenováním nesprávným, a měli bychom se jí tedy vystříhati.

ZÁVĚR K NÁRYSU.

Přehlédneme-li popis nárysu, můžeme si znovu připomenouti výklad Wilmhurstův, jenž nepřestává přená-šeti pojem Lóže na každého zednáře jednotlivce. Každý si buduje svoji Lóži, západ ho váže k připozdívání životnímu, východ ho probouzí k zjasněné duševní vnímavosti. Dlaždicová podlaha sleduje život, naplněný chvilkovou radostí a zase nástrahou, a ostatní symboly nabádají k pozdvižení mysli k oblastem nejvyšším, v nichž září každému tři Malá i Veliká světla. Toto pozdvihnutí podporují čtyři stěžejní ctnosti a tři ctnosti základní, jež pomáhají k vzestupu k Dobročinnosti, k lásce vesmírné.

131

 

LITERATURA, JÍŽ BYLO  UŽITO:

Všeobecné   poučení:

R. Fischer: Erläuterung der Katechismen der Johannis-Freimaurerei IV., Leipzig: Verein deutscher Freimau-rer—1926.

Eugen Lennhof: Die Freimaurerei, Wien: Amalthea Ver-lag — 1929.

Dr. Oskar Posner: Bilder zur Geschichte der Freimau-rerei, Liberec: Verlag der Zeitschrift: Die drei Ringe — 1927.

Gregor Schwartz-Bostunitsch: Die Freimaurerei, Weimar: Alexander Duncker — 1928.

August Wolfstieg: Werden und Wesen der Freimaurerei,

5 dílů, Berlin: Alfred Unger — 1922.

Von einem Bruder Meister: Das Geheimnis des Freimau-rers, Stuttgart: Ernst Heinrich Moritz — 1927.

Stanley M. Hills: The Freemason's Craft, London: Chap-man & Hall, Ltd. — 1932.

Joseph Fort Newton: The Builders, London: George Allen & Unwin, Ltd. — 1914.

Arthur Edward Waite: A new Encyclopoedia of Free-masonry, London: Rider & Son — 1921.

J. S. M. Ward: Freemasonry, its aims & ideals, London: William Rider & Son, Ltd. — 1923.

Stručné   historické  příručky:

Albert Lantoine: Histoire de la Franc-Maçonnerie fran-çaise, Paris: Emil Nourry — 1925. Lionel. Vibert: The story of the Craft, London: Spencer

& Co — bez data.

J. S. M. Ward: An outline history of Freemasonry, London: The Baskerville Press — 1924.

133

LITERATURA,   JÍŽ  BYLO  UŽITO

Obřady,   všeobecné vysvětlení:

F. W. Golby: A Century of Masonic Working, Bath:

The Herald Press — 1921. J. Walter Hobbs: Masonic Ritual, discribed, compared   .

and explained, London: The Masonic Record — 1923. Henry Sadler: Illustrated History of the Emulation Lodge

of Improvement, London: Spencer & Co. — 1904.

Obřady,   nácvik:

Herbert F. Inman: Emulation working explained, Lon-don: A. Lewis — 1929.

Past Master: A drill book of craft Masonry, London: A. Lewis — 1926.

A Preceptor: Your Lodge work, London: The Masonic Record — 1926.

Obřady   učňovské:

J. S. M. Ward: The E. A. Handbook, London: The Baskerville Press, Ltd. — 1923.

W. L. Wilmhurst: The Ceremony of Initiation — sou-kromý tisk, London: J. M. Watkins — 1932.

Obřad   učňovský, odchylné způsoby:

Robert Fischer: Erläuterung der Katechismen der Johan-nis-Freimaurerei I., Lipsko: Verein deutscher Frei-maurer — 1926.

Edouard E. Plantagenet: Causeries initiatiques pour le travail en Loge d'apprenti, Paris: V. Gloton — 1929.

J. M. Ragon: Rituel de l'apprenti maçon, Paris: Teissier & Cie — bez data.

Oswald Wirth: Le livre de l'apprenti, Paris: Dorbon ainé — 1920.

134

LITERATURA,   JÍŽ  BYLO  UŽITO

Symbolika,   zejména  zednářská:

C. W. Leadbeater: Das verborgene Leben in der Frei-maurerei, Düsseldorf: Ernst Pieper — 1925.

Quido von List: Die Armanenschaft der Ario-Germanen, Berlin: Quido von List Verlag — 1921.

Paul Wagler: Die deutsche Entstehung der Freimaurerei, Berlin: Franz Wunder — 1925.

Von einem Bruder Meister: Die Symbolik des Freimau-rers, Suttgart: Ernst Heinrich Moritz — 1930.

Marc Saunier: La legende des Symbols, Paris: E. Sansot

& Cie — 1911. Oswald  Wirth: Les  mystères  de  l'Art Royal, Paris:

Librairie Emil Nourry — 1932. J. D. Buck: Mystic masonry, Cincinatti: The Robert

Clarke Co — 1897. Dr. Albert Churchward: Signs and symbols of primordial

man, London: George Allen & Unwin, Ltd. — 1923. Dr. Albert Churchward: The Arcana of Freemasonry, London: George Allen & Unwin — 1922.

John A. Cockburn: Freemasonry, What, whence, why, whither, London: The Masonic Record — bez data.

John Fellows: The Mysteries of Freemasonry,London: Reeves and Turner — bez data.

J. Finlay Finlayson: Symbols and legends of Free-masonry, London: George Kenning & son — 1910.

Elisabeth Goldsmith: Ancient Pagan Symbols, New York: C. P. Putnam's sons — 1929.

Elisabeth Goldsmith: Sacred symbols in Art, New York: C. P. Putnam's son — 1912.

Manly P. Hall: The lost keys of Freemasonry, New York: Macoy publishing Co — 1931.

135

LITERATURA,   JÍŽ  BYLO  UŽITO

Albert G. Mackey: The symbolism of Freemasonry, New York: Effingham Maynard & Co — 1890.

Albert Pike: Morals and Dogma, Charleston.

Arthur E. Powell: The Magic of Freemasonry, London: The Baskerville Press — 1924.

Meredith Sanderson: An examination of the Masonic Ritual, London: The Baskerville Press, Ltd. — 1924.

J. S. M. Ward: Freemasonry and the ancient gods, Lon-don: Simpkin, Marshall, Hamilton, Kent & Co, — 1926.

W. L. Wilmhurst: The Meaning of Freemasonry, Lon-don: Rider & Co — 1932.

Specielní   otázky:

František  Lexa: Náboženská literatura staroegyptská,

I. a II. díl. Kladno: J. Šnajdr — 1921. Oscar Doering: Christliche Symbole, Freiburg: Herder

& Co — 1933.

Maurice Coguel: Jean Baptiste, Paris: Payot — 1928. Lionel D. Barnett: Hindu Gods and Heroes, London:

John Murray — 1922. Harold Bayley: A new light on the Renaissance, London:

J. M. Dent & Co. — 1909. G. R. S. Mead: The Gnostic John the Baptizer, London:

John M. Watkins — 1924. Lewis Spence: The mysteries of Egypt, London: Rider

& Co — bez data.

136

OBSAH:

DÍL   I.  ÚVOD.

Str.

Základy............................................   7

Historie rituálu.................................... 12

Různost soustav .................................... 14

Symbolika.......................................... 15

Stupeň učňovský.................................... 21

Barva     ............................................ 21

Lóže  .............................................. 22

Patroni   ............................................ 24

Činovníci    . ......................................... 28

DÍL   II.  LÓŽOVÝ  OBŘAD.

Otevření Lóže. Poklepnutí   ..........................  37

Ochrana Lóže  ......................................  37

Průkaz zednářský....................................  39

Ustavení Lóže......................................  40

Zjištění času........................................  42

Osvětlení Dílny   ....................................  42

Otevření Knihy   .....................................43

Otevření    ..........................................  44

Uzavření    ..........................................  45

Řetěz..............................................  46

DÍL III. ŘÁDNÁ PŘÍPRAVA A ZASVĚCENÍ

Komůrka rozjímání..................................  51

Příprava. Zb. K.....................................  52

Oč.    z.............................................  55

Seš. s............................................. 56

Uchazeči byl z. na krku p...........................  57

Dokončení přípravy  ................................  59

Zasvěcování Lóži. Zjišťování    ........................  59

Vstup do Lóže......................................  59

Pouti..............................................  63

Credo............................................ 64

Nahlédnutí    ........................................  65

Slib a Kr.........................................  66

Dar světla..........................................  71

Str.

Zasvěcení   .......................................... 72

Poučení............................................ 74

Zkoušky........................................... 81

Opásání z......................................... 82

Přijetí do řad...................................... 86

Řečníkův proslov.................................... 88

Zkouška s mošnou .................................. 88

DÍL   IV.  NÁRYS  UČŇOVSKÝ.

Nárys a koberec  ....................................  93

Vysvětlivky k učňovskému nárysu  ....................  96

Poznámky k výkladu  ................................  99

Tvar a rozsah Lóže   ................................ 101

M. S. a K.........................................103

Jakubův žebřík   ....................................105

Ctnosti  ............................................107

Mosaiková podlaha..................................110

Zářivá hvězda......................................112

Vroubkový okraj ....................................114

Veliká světla   .......................................114

Kn...............................................114

Kr. a ú...........................................117

Slunce, měsíc a 7 hvězd  ............................121

Bod uprostřed kruhu a 2 rovnoběžky   ................126

Klenoty     ..........................................129

Syn zednářův  ......................................130

Závěr k nárysu   ....................................131

Literatura,  jíž bylo užito........................133

TATO KNIHA VYŠLA V LISTOPADU 1934

JAKO 10. SVAZEK KNIHOVNY "STAVBA"

(ŘADA III. "TROJÚHELNÍK", ČÍS. 5),

KTEROU VYDÁVÁ BR∴ J. SEDMÍK

A REDIGUJE BR∴ A. HARTL ADMINISTRACI OBSTARÁVÁ

BR∴ VL. DRTINA.

4 KRESBY BR∴ JANA BENEŠE.

KNIŽNÍ ÚPRAVA

BR∴ J. JIRÁNKA.

VYTISKLA „LEGIOGRAFIE" V PRAZE

JAKO SOUKROMÝ TISK

NA  DÍLOVÉM PAPÍŘE TYPY „PLANTIN" V POČTU 600 VÝTISKŮ.