Hermetické umění respektuje přírodní zákony a stojí ve službách přírody. Alchymista není netrpělivý a pozoruje nebeská znamení a s klidem očekává, až příroda dokončí svůj podíl na Velikém Díle. Východiskem jeho práce jsou slova „Visita Interiora Terrae Rectificando Invenies Occultum Lapidem“, jejichž první písmena tvoří zkratku VITRIOL a podle toho se nazývá „vitriolová formule“. Slova v překladu znamenají: „Navštiv nitro země a rektifikací odkryješ skrytý kámen“ a znamenají, že primární materie je všudypřítomná, ale poznatelná jen zasvěcenci.

První fáze alchymistovy práce je „práce na černo“, zvaná Nigredo a symbolizovaná havraní hlavou. Výchozí substance, „Prima materia“, se rozkládá na látku a její vitální podstatu, která vystupuje ve formě páry nebo dýmu. Proces je přirovnávn ke tlení a hnití a nazýván „putrefactio“ – očištění. To, co stoupá z mrtvé látky se ve vzduchu zhušťuje a padá zpět na mrtvolu, která je tím očištěna. Vystupující pára kondenzuje a získává bílou barvu, podle které se tato další fáze alchymického Díla nazývá „Albedo“. Po dalších operacích látka zčervená a stává se z ní „Rubedo“ – Kámen Mudrců.

Podstata úspěchu alchymistovy práce spočívá v trpělivosti se kterou opakuje své pokusy. Když se úspěch nedostavuje, pokračuje alchymista v opakování pokusu v naději, že výsledek se dostaví až bude konstelace hvězd příznivá nebo až pozná některé okolnosti doprovázející jeho pokus, které jsou mu zatím neznámé. Jeho pokusy se tak liší od vědeckého experimentu, během kterého za předpokladu stejných výchozích podmínek musí být dosaženo vždy stejného výsledku. Při své práci se alchymista řídí devizou „Oportet operatorem interesse operi“ – operátor musí být přítomen u Díla celou svojí bytostí. Ryzost zlata, které chce získat transmutací kovů, je analogická ryzosti jeho srdce. Pouhá práce s materií nestačí k dosažení výsledku a staří alchymisté věřili, že „člověk ztratí vědění, pokud ztratí čistotu srdce“. „Nikdy nevytvoříš jednotu z ostatních věcí, pokud předtím sám nedosáhneš Jednoty!“. Proto také můžeme alchymii chápat jako jednu z věd, které usilovaly o proměnu člověka v harmonickou bytost. 

 Cílem alchymistovy práce je sjednocení protikladů (coniunctio oppositorum), které je symbolizováno spojením krále a královny či vznikem hermafrodita – nepohlavní, či spíše nadpohlavní bytosti zpravidla zobrazované jako jedna postava se dvěmi hlavami, totiž hlavou krále a královny. Tato androgynní bytost zvaná REBIS (dvojvěc) vyjadřuje starobylou myšlenku o dvojpohlavnosti věcí a vede k vizi anthropoida, celistvého člověka, který je uskutečněním původního člověka jménem Adam Kadmon.

Základní fáze alchymického Díla lze vyjádřit jen obrazně a proto v alchymii vznikla řada ustálených obrazových symbolů. S nejstaším vyobrazením Rebisu, které je předobrazem pozdějších častých vyobrazení „Krále“ a „Královny“, se setkáváme v holandském  rukopise Knihy svaté Trojice (Buch der heiligen Dreifaltigkeit), pocházejícím z poslední čtvrtiny 14. století (1492). I když se jedná o první známé zobrazení alchymistického adrogyna, má již všechny základní rysy, které nacházíme v ustálené podobě při zobrazování fáze coniunctia oppositorum až do 18. století. Tento první známý alchymický hermafrodit stojí na dvou „horách“, přičemž z jedné vytéká „východní olej“ směrem k slunečnímu stromu a z druhé „západní olej“ směrem ke stromu lunárnímu. Jedná se zcela jistě o „rudý“ a „bílý“ elixír, jenž emanuje v podobě Rebisu a dovoluje měnit nízké kovy na zlato a stříbro. Tyto kovy jsou představovány dvouhlavým drakem, jenž oba elixíry pije. Hermafrodit drží v pravé ruce stočeného hada a v levé kalich, ze kterého vylézají tři hadi, symbolizující pevnost a prchavost (volatilitu). Vyobrazení hermafrodita doprovází latinský text znamenající v překladu že „Kámen, který není kamenem, je fixním a volatilním, tělem a duchem, vápnem a duší, mužským a ženským, králem a královnou“. Dále je citován text připisovaný Aristotelovi, v němž se hovoří o bílé a červené, které pocházejí z jednoho kořene, jímž je drak, který se rodí sám ze sebe. Dvě tekutiny, vytékající ze skal, na nichž stojí hermafrodit, jsou „bílou“ a „červenou vodou“, která v kontextu křesťansky zaměřeného traktátu odpovídá mystickému tématu vody a krve. Alchymistický hermafrodit jako dokonalé spojení protikladných přirozeností úzce koresponduje se základní myšlenkou středověké alchymie, podle níž je k laboraci potřeba pouze jedné látky, která v sobě obsahuje vše potřebné. Tato látka, považovaná za prvotní matérii, byl nazýváme merkur (rtuť). V této jediné látce byla přítomna jak spirituální, tak materiální složka Díla, jeho aktivní i pasivní pól. Nové spojení „těla“ s „duchem“, jehož výsledkem je hermafrodit, také odpovídalo apokalyptické eschatologické představě obrozeného světa. 

S mýtem androgyna či hermafrodita, tedy nerozděleného, původního člověka, se také setkáváme v Platónově dialogu Symposion, podle něhož byli lidé původně obojího pohlaví, avšak protože se opovážili protivit se bohům, rozdělil je Zeus na dvě poloviny, které po sobě touží. Dostáváme se tak k nejpůvodnější otázce Jednoty a její diferenciace, před biologizující výklad pohlavnosti jako nejsilnějšího motoru lidského konání, která skrze Freudovo učení tolik ovlivnila myšlení 20. století. Diferenciaci původní Jednoty na dvě protikladné stránky, denní a noční, známe již z diagramů Roberta Fludda, svoji nejabstraktnější podobu pak získává v dialektických filosofiích klasiků německé klasické filosofie Hegela a Schellinga. Ve středověké alchymistické ikonografii je tato polarita téměř vždy provázena polaritou Slunce a Luny. Tento motiv se objevuje i v jiných podobách: známe ho například jako rytířský souboj personifikovaného Slunce a Luny sedících na lvu a gryfovi z rukopisu Aurora consurgens. Tato symbolika má své kořeny již Seniorově traktátu Tabula Chemica, kde si měsíc a slunce zasílají dopisy lásky plné symboliky sexuálního spojení. Měsíc, studený a chladný, je proniknut suchým a teplým slunečním světlem. Přijímá tak do sebe duši slunce a koaguluje ji, čímž tato duše vystupuje z prázdnoty. Senior navazuje na antickou tradici, která opěvuje milostné vztahy dvou hvězd, Seleny mísící oheň slunce se svojí vodou apod.

Aby mohlo dojít ke spojení protikladných vlastností a jejich smísení je nutné oba protiklady během procesu jejich sjednocování pevně uzavřít. Setkáváme se proto často s vyobrazením krále a královny uzavřených do hermetické baňky, častěji ale tuto roli hraje lázeň či spíše kašna nebo fontána s živou vodou. Kniha svaté Trojice vznikala na objednávku krále českého a římského Václava IV., který je též objednavatelem rukopisu Bellifortis Konráda Kyesera, kde se setkáváme s vyobrazením parních lázní. Kult lázně se těšil na dvoře Krále Václava IV. velké oblibě, jak o tom svědčí četná vyobrazení samotného krále obsluhovaného v lázni lazebnicemi. Lazebnice se stává hlavní postavou symboliky Václavova dvorského umění spojeného s existencí jakéhosi rytířského řádu lázně patřícího mezi poloduchovní řády pozdního středověku.

Většina vyobrazení hermafrodita má také andělská křídla, která zasazují symboliku coniunctia oppositorum do „sféry vysokého“, ale také připomínají volatilitu, těkavost prvotní látky i dynamičnost alchymistických procesů. Nad postavami kopulujícího královského páru také někdy spatřujeme malou postavu, dětského vzevření, která symbolizuje duši. S podobnou symbolikou se setkáváme již ve starém Egyptě, kde je ale duše většinou symbolizována ptáčkem. Prvotní hrubou matérii většinou ilustruje drak ležící pod nohama androgyna, stromy, které někdy lemují postavu symbolizují biblické stromy Života a Poznání. Tak jako dvorské umění Václava IV. s postavami lazebnice, krále sevřeného do klády, všudypřítomným ptáčkem ledňáčkem (Alkyóné z Ovídiových Metamorfóz) či točenicí (Love knot), i symbolika Rebisu „působí dojmem naprosté neproniknutelnosti a zároveň působí až obsedantním rozvíjením omezeného počtu námětů jako naléhavě předávané sdělení, jako enigma, tajemství, které je svého názvu hodno pouze tehdy, vzbuzuje-li palčivou touhu po svém rozluštění (Ivo Purš). Je to však tajemství plné optimistického vzletu, vztahující se k nejzákladnějším podmínkám lidského úsilí o transformaci a překročení údělu, ve kterém jsme sevřeni.