U všech zasvěcovacích společenstev pozorujeme snahu klást dobu jejich vzniku do minulosti co možná nejvzdálenější a uvádět je do souvislosti s významnými historickými nebo mythickými osobnostmi. U zednářství se tato snaha projevuje v různé míře. Čím silněji je v praxi toho kterého směru zastoupena složka iniciační, tím vzdálenější doba vzniku se hledá. Např. směry, které vycházejí z esoterické tradice starého Egypta, hledají svůj původ v epoše stavitelů pyramid a spojují jej s mythickou postavou bohočlověka Tótha, jiné směry navazují na tradici rytířských řádů středověku,

obzvláště na tradici templářskou, dále na odkaz rosikruciánství, hermetismu a alchymie. Toto je však složka druhořadá, ač velmi významná. Přesto hlavním pramenem tradice je symbolika kamenictví a stavitelství.

Stavební hutě pracovaly až do doby, kdy politické změny v Evropě odvedly zájem stavebníků od velkých církevních staveb a tyto korporace ztratily tím svou důležitost. Toto období se nazývá obdobím zednářství operativního, neboť mělo své těžiště v manuální práci a vytvářelo především hmotné hodnoty v podobě konkrétních staveb.

Operativní zednářství postupně upadalo a přerůstalo do nové formy, zednářství spekulativního. Do stavebních bratrstev začali vstupovat příslušníci i jiných než stavebních povolání. Tím se bratrstva postupně přeměňovala na filozoficko-humanistická sdružení a noví členové-ne-zedníci byli nazýváni „přijatí“, „accepted masons“. První takové přijetí v Anglii je historicky doloženo r. 1623/24, kdy byl přijat v Londýně Andrew Marwin, který ač nebyl stavebního řemesla, se r. 1650 stal představeným lóže.

Se změnou složení členů se též změnil obsah některých pojmů po staletí běžně užívaných.

Název „lodge“, tedy lóže, byl používán v Anglii již od XIII. století a byla jí míněna dílna, zastřešená stavba, kde se provádělo opracovávání kamenů, tedy společná dílna, kde se též provádělo vyučování pomocí nákresů, jež byly vždy po práci smazávány. Tam se také konaly porady mistrů a tovaryšů. Lóže byly místy manuální práce i místy vzdělávání, místy svobodného projevování myšlenek metafyzických i společenských. Zde byla přednášena i nejdůležitější technická nauka středověku, geometrie, pod kterou spadá i naše dnešní statika a nauka o pevnosti a pružnosti, nauka o konstrukci oblouků a chrámových kleneb. Zde byli pracovníci seznamováni s významem symbolů cechu.

S přechodem ke spekulativnímu zednářství se funkce lóží změnila, cílem činnosti bratrstva se stalo vybudování nehmotného chrámu Šalamounova, zahrnujícího veškeré lidstvo. Cestou k tomuto cíli se stalo mravní zdokonalení a duchovní prohloubení člověka. Prací zednáře se stalo „uvésti v pořádek, co bylo rozptýleno a uvésti v řád a pořádek stavební kameny“, členy lóže, předtím (symbolicky) tak opracované, aby se mohli stát součástmi stavby.

Tím se z celé lóže a i z celého světového zednářstva stává jediná společná stavba či jediný, celý svět objímající řetěz myslí. Tím se zednářství propracovalo k pojetí všezahrnující jednoty, založené všelidským bratrstvím. Tato jednota je však pouze ideová, neboť nikdy nevytvořila a ani v současnosti nevytváří nějakou celosvětovou organizační formu.

Naopak vidíme, jak se v posledních sto letech zednářské organizace stále štěpí a rozcházejí v názorech a v organizačních formách.

Důrazem na rituál a symboliku liší se svobodné zednářství od mezinárodně činných institucí, které mají rovněž humanitární program a za cíl sbratření lidstva, nevycházejí však ze základny iniciační a nemají své zasvěcovací tradice, rituály a legendy. Takovými organizacemi jsou např. Lions, rotariáni nebo organizace para-masonské, napodobující zednářství. V anglosaském světě jsou to Odd Fellows, pracující s rituály podobnými zednářským, ale svůj vznik od zednářství neodvozující.

Proč právě rituály a symboly byly a jsou nadále nezbytnou součástí zednářství? A jsou jí skutečně? Tyto otázky si kladou sami zednáři a mnohdy ji různě zodpovídají. Na jedné straně nacházíme až příliš okázalou zdobnost, okázalost, např. u afrických lóží. Jejich protipólem jsou některé „liberální“ směry evropské, kde se nenosí ani zástěra, na práce se chodí ve všedním oděvu, pouze s odznakem lóže na jednoduché stužce, nošené na krku. Toto jsou však extrémní polohy, v zásadě by však mělo platit, že insignie, oděv i rituál jsou nezbytné.

Psychologie nás učí, že existuje vnitřní závislost mezi výrazovými pohyby a duševním stavem jednajícího. Toto je také důvod, proč v duchovních školách Orientu se používají určitá gesta a pozice, asány. Podobně je to v magické praxi a v jiných esoterický disciplínách. Zednářský rituál je kombinací pohybů s použitím symbolických nástrojů a předmětů.

Rituál má nejen funkci ladící, ale i funkci sdělovací. Je to sdělovací prostředek zvláštní. Sděluje obsahy, které jsou jen obtížně a nedokonale sdělitelné slovy, obsahy pochopitelné pouze vnitřním ponořením do proudu rituálního jednání nebo nazíráním jednotlivých symbolů. Toto poznání cestou rituálu je „přiblížením k neviditelnému a posvátnému“, jak praví německý badatel v zednářství Posner, je to poznání nadosobní.

Tam, kde rituál tuto funkci neplní, stávají se zednářská shromáždění pouhými debatními kluby a vzdalují se svému poslání zasvěcovací společnosti. Po pravdě budiž řečeno, že se tak mnohdy děje. Zednářství se musí žít, nelze je nahradit studiem zednářské literatury, dnes v zahraničí již dosti rozsáhlé. Ze zednářských nástrojů a symbolů jsou běžně známy úhelnice a kružidlo. Úhelnice vytyčuje pravý směr jednání, je vyjádřením mravního zákona. Kružidlo kreslí kruh, symbol dokonání a věčnosti a současně vyjadřuje uvědomění si hranic našich lidských možností. Spojením kružidla a úhelnice vzniká útvar, který je nejznámější ze zednářských symbolů. Je to prastaré znamení, vyskytující se ve zjednodušené formě již v keltských a germánských kultech jako znamení runové, značící jednotu nebe a země. V rozvinuté formě si je můžeme představit jako dva navzájem se prolínající trojúhelníky, jež v sobě skrývají základní poučení smaragdové desky Herma Trismegista.

Charizmatický obsah zednářství, lásku, toleranci, rovnost všech při vzájemném respektování odlišností každého jednotlivce, všechny tyto ideální vlastnosti jsou vyjadřovány zednickou lžící, olovnicí a vodováhou. Zednická lžíce ztělesňuje lásku, která vyrovnává nerovnosti mezi jednotlivými kameny a vytváří z nich jednolitou stěnu. Je proto jedním z hlavních nástrojů stoličního mistra a její správné ovládání je zkouškou moudrosti. Při zasvěcovacím obřadu vstupuje neofyt do kruhu svých budoucích bratří v rouše kajícníka, aby potlačil svoji osobní i duchovní pýchu, pouze s jednou nohou obutou, s odhaleným kolenem a odhalenou hrudí.

Proces zdokonalování člověka probíhá postupně, od učňovství přes stupeň tovaryše k mistrovství. Každý z těchto tří základních stupňů má svoji symboliku.

Dědictvím judaismu jsou symboly dvou sloupů zmíněných v biblickém popise chrámu Šalamounova, Jakim a Boaz, které stály před vchodem do svatyně. Naproti tomu nástroje zednické a kamenické jsou odkazem římských collegií fabrorum a středověkých stavebních hutí. Meč, který nacházíme na stole stoličního mistra, vyjadřuje jeho autoritu a naznačuje další aspekt zednářství jakožto dědice rytířských tradic. Zednář má být ochráncem rytířských ctností, je v určitém smyslu i pokračovatelem tradice templářského řádu. Tento symbol nacházíme na náhrobcích templářů ve Skotsku, kam se po potlačení řádu uchýlili. Tato symbolika byla později jedním z východisek vzniku Skotského ritu starých a přijatých svobodných zednářů, jmenovitě jeho vyšších stupňů.

Tento letmý pohled do oblasti zednářské symboliky ukazuje, jak různorodé jsou prameny zednářských tradic a je pozoruhodné, že byly sloučeny v jeden organický celek.

Není to tedy jakýsi různorodý ideový slepenec, nýbrž útvar, který navazuje na řadu duchovních směrů předcházejících epoch a ukazuje, že tyto směry měly jeden společný univerzální základ.