Nápoje používané při mystériích, med, mléko, olej a víno, vytékají ze stromu na třetím nebi (stupni) Jákobova žebříku.

Když Jákob dostal první zasvěcení, světlo, předává je rodině, ženě a dětem, a pouští se do proudu, vede, jak se později dovídáme, boj s Bohem. To nás nemusí překvapovat, protože Bůh je všude. Například v indické mytologii je Bráhma jako Bůh zdrojem potíží, se kterými se musíme vyrovnat. Ten, kdo člověku v tomto boji s božstvím pomáhá, je jiný aspekt božství, Višnu.

Jákob si v boji vykloubil kyčel (typický zasvěcovací motiv, který je náznakově obsažen i ve Svobodném Zednářství), ale stanul tváří v tvář Bohu. Kandidát v zasvěcovacích obřadech musí kulhat, musí jít dopředu s námahou. To je podmínkou dosažení určitého duchovního pokroku. Také dnes v některých iniciačních společnostech patří kulhání k zasvěcovacímu ceremoniálu. Kulhání představuje neuspěchanost, když člověk kulhá, musí se před překážkou zastavit a zrale uvážit, jak překážku zdolá.

Jákob se ptal Boha na jeho jméno – chceme se přiblížit božskému, stát se podobnými Bohu. V Bibli mu božské jméno sděleno není, ale skrze jeho zasvěcení se Jákobovi dostává nového jména – Izrael. Podobně i v rozekruciánství se dostává po zasvěcení chrámové jméno.

Také vyprávění o Mojžíšovi můžeme chápat jako zasvěcovací rituál, ještě jasněji iniciační charakter vyplývá z vyprávění o Samsonovi. Samson zabíjí lva v období kdy je slunce astrologicky ve lvu a v tomto vrcholném bodu Slunce Samson přichází do obydlí bohů, země oplývající mlékem a medem, což vyjadřuje příběh kdy se v těle lva usadil roj včel. Z perských mystérií je znám motiv lva, který drží včelu ve své tlamě. Včely bývaly v antice zasvěcovány Venuši, která byla symbolem vyšší, božské lásky, na rozdíl od Býka, symbolu lásky nižší. Když se nižší láska promění v lásku vyšší, rodí se včela, člověk se stává následovníkem bohyně lásky a požíváním medu se člověk stává bohu podobným. K této transformaci dochází v okamžiku, kdy Lev prochází Sluncem. Letní slunovrat mysticky představuje okamžik svatby a spadá v jednu dobu s osudovými hádankami. Rovněž Samson spěje ke svému zániku tím, že je konfrontován, není schopen hádanku vyřešit a sestupuje do materiálního světa. Skrze Dalilu ztrácí vlasy (Slunce), je oslepen – forma mystické smrti – a končí ve vězení – symbolu podsvětí.

V podsvětí, symbolizovaném břichem ryby, tráví Jonáš tři dny, tak jako tři dny stráví v podsvětí každý spasitel kteréhokoli náboženství. Ryba představuje „šeól“ (říši mrtvých, podsvětí či předpeklí). Je to obluda, která otevírá doširoka své čelisti. Vystoupit z ryby symbolizuje duchovní znovuzrození. Symbolika ryby souvisí s představou dělohy, ale i katolické církve.

Jaké konkrétní zasvěcovací formy byly používány v hebrejských mystériích dnes nelze říci. Nabízí se však podobnost mezi esejci, tajnou zasvěcovací společností činnou 200 let před naším letopočtem, a farizei. Obojí tajné společnosti s různými zasvěcovacími stupni. Ale jsou mezi nimi i velké rozdíly: esenští se bránili malichernému smýšlení farizeů, kteří se doslovně drželi Mojžíšových zákonů. Oproti saduceům se esejci liší v tom, že saduceové nevěřili v nesmrtelnou duši a budoucí odplatu a smysl hledali pouze v pozemském štěstí. Zprávy o iniciačních společnostech v kulturní oblasti judaismu pocházejí od Flavia, Plinia, Porfyria a Eusebia. Kvůli asyrskému kořenu „asa“, který znamená „svatý“, ale také „léčit“, bývají spojováni s tzv. terapeuty. Podobnost jména sdílejí i s kněžími esejské Diany, esény či hesény, jejichž jméno bývá spojováno se slovem „hasah“, které znamená „čistý“. Eséni byli cudní, asketičtí a protože se soudí, že asketismus je indického původu a soudí se, že i nakonec nauka esejců mohla pocházet z Indie. Esejci žili v uzavřených koloniích daleko od měst. Kdo byl přijat, musel se vzdát svého osobního jména. Esejci věřili v jediného boha a zastávali učení o nesmrtelnosti duše, včetně odměny či trestu po smrti. Důležitý pro ně byl spíše duch než litera Zákona a byli odpůrci chrámových obřadů. Snažili se sami stát chrámem božím, dostalo se jim asi duchovních darů a schopnosti léčit nemocné.

Esejci měli deset stupňů zasvěcení. Nejdříve se vyžadoval znalost Zákona, poté nastupoval novociát. Třetím stupněm byla očista a křest. Toho, kdo chtěl postoupit dále, očekával celibát. Požadovala se mírnost, svatost a umění zařídit věci tak, aby se předešlo páchání hříchu. Nejvyšší stupeň byl spojen se schopností léčiti nemocné. Byli považováni za předchůdce Spasitele a soudí se, že Jan Křtitel a Ježíš k nim také patřili. Jan ve svých projevech sice o esejcích nikde nemluví, ale vždy napadal farizeje a saduceje a odmítal striktní výklad Zákona. Jeho život byl podobný životu esejců, i jeho jednoduché odívání. O esejcích ovšem nikdy nemluvil, a myšlenková podobnost ještě neurčuje, odkud byly myšlenky vzaty. Stopy vedou až do 4. století, o esejcích se hovoří k roku 402 v Epifanově spisu Proti kacířům, pak již nejsou zprávy žádné, patrně splynuli s nějakou gnostickou sektou.