Uvnitř některých zednářských struktur existuje jakýsi vnitřní, exkluzivní okruh, přístupný pouze vybraným, obzvláště kvalifikovaným členům, nazývaný běžně „vyššími stupni“. Je ideově jakoby nadřazen základním třem stupňům, stupni učně, tovaryše a mistra, jež se souhrně nazývají stupni symbolickými nebo též stupni „modrými“, na rozlišení od vyšších stupňů červených. Po stránce organizační jsou většinou oba útvary samostatné, vyšší stupně mají vlastní vrcholný orgán, nejvyšší radu, a členství v těchto stupních předpokládá současně členství ve stupních základních, „modrých“ či symbolických. V některých případech jsou základní i vyšší stupně v jediné organizaci. Oblast tzv. vyšších stupňů je obzvláště zahalena jakýmsi romantickým nimbem tajemnosti, a to nejen pro nezednáře, ale i bratry samotné, a je velmi mnoho takových, kteří pokládají za velké vyznamenání a ocenění, jsou-li vyzváni vstoupit do lóže vyšších stupňů. Někdy se však z tohoto přístupu vyvíjí zlozvyk přijímat do vyšších stupňů osoby, které se nějak o zednářskou instituci zasloužily, aniž však splňují osobní, ideové předpoklady pro tuto práci. Vyšší stupně mají v různých zednářských soustavách různá jména. První země, která dala vznik vyšším stupňům, byla Francie. Tento ritus se však nazývá skotským. Jeho zakladateli byli Skotové, žijící ve Francii v exilu. Francouzské kulturní klima otevřené spirituálnímu pojetí zednářství bylo pro pojetí vyšších stupňů obzvláště příznivé. Tím se francouzské zednářství zasloužilo o jeden z nejvýznamnějších ideových přínosů v dějinách zednářské instituce a dalo zednářství novou tvář. Nejprve lóže 4. stupně, později sestava dalších stupňů až do 25. stupně, zvaná ritus zdokonalení, „Rite de Perfection“ nebo též ritus heredomský, to byly původní formy skotského ritu, z nichž se vyvinul nynější skotský ritus o 33 stupních, nejrozšířenější vysokostupňový systém iniciačního zednářství dneška. Po vzoru Francie vznikl obdobný ritus ve Švédsku pod vlivem Emanuela Swedenborga, a v dalších zemích Evropy a Ameriky.

Naproti tomu anglické zednářství vycházelo spíše z myšlenky „mužských svazů“, z archetypálního konceptu spojení sil mnohých jedinců za účelem zvládnutí obtížného úkolu. Sdružování mužů, ač podmíněno vyšším cílem, má vždy v pozadí boj o moc, v tlupě, ve společnosti nebo ve státě. S tím je spojena trvalá priorita mužského elementu nad ženským, doprovázená kultem síly a racionálního myšlení. V prostředí Albionu vznikl fenomén pánského klubu v prostředí profánním a v oblasti společností iniciačního zaměření zednářství výlučně mužské. Potřeba míst, kde se setkávají výlučně muži, byla v anglosaském světě zřejmě silnější než v zemích kultury mediteránní, románské.

Ve Francii například byl těžištěm společenského a kulturního dění salon, kde komunikovali volně muži a ženy jako sobě rovní. Není asi náhodou, že Francie otevřela ženám cestu k zednářství v duchu ideje rovnosti. Není rovněž náhodou, že francouzské zednářství podrželo a rozvíjelo iniciační tradici, rozvinulo skotský ritus do 33 stupňů a dalo vzniknout směrům vysloveně esotericky zaměřeným jako je řád Memphis Misraim. Potřeba prohloubení duchovního studia a praxe byla ovšem pociťována i v zednářství anglickém, kde vznikl ritus yorkský a ritus královského oblouku o sedmi respektive o devíti stupních.

Pro dějiny vzniku českého zednářství v předválečném Československu je významné, že Národní Veliká Lóže Československá dostala světlo od shora zmíněného skotského ritu francouzského původu, který k nám přišel prostřednictvím Velké Lóže Italské. O tom se blíže zmíníme ve stati o českém a československém zednářství.