Tradice utajování a její historické důvody

Platí obecný názor, že vše, co není zcela odhalené, jak se nyní říká transparentní, skrývá v sobě něco temného a zlého. Toto platí obzvláště o zednářství, které bylo již po staletí cílem očerňujících útoků ze strany světských i církevních institucí. Aféra, ač svého druhu ojedinělá, s lóží P2 v Itálii, jistě dobré pověsti nepřispěla a asociace z duševní dílny Reinharda Heydricha, spojující zednářství s vymyšlenými světovládnými plány židovského národa ještě přežívají v myslích starší generace.

Obchodník, který má svá spojení a komerční záměry, si je nechává pro sebe, taktéž vědec řešící svůj problém, není potenciální zločinec proto, že o něm s každým nehovoří.

Stačí vzpomenout Platónova líčení zážitků z řeckých a egyptských mystérií, a přece se tyto zasvěcovací instituce těšily za starověku nejvyšší úctě. Bylo samozřejmostí, že určité sféry jsou nedotknutelné a nelze je znesvětit tím, že o nich vypravujeme na rynku.

Historické východisko staršího, operativního zednářství, tvořily středověké cechy stavitelské, které měly v době stavitelů katedrál svá přísně střežená technická tajemství, předávávaná ústně. Předávaná pouze těm, kdož byli hodni důvěry. Vyučování se dělo ústně v době, kdy znalost čtení a psaní byla výjimkou, a to ve stavebních hutích nákresy na zemi, které se opět ihned smazávaly. Hutě byly současně ostrůvky duchovní svobody v moři feudálního světa kontrolovaného inkvizicí. Utajování tedy bylo operativnímu zednářství životní nutností.

Ve spekulativním zednářství zůstalo u tohoto způsobu, noví, ne-operativní či přijetí zednáři přinášeli nové filozofické i duchovní myšlení do dílen či do lóží. Zednářský zvyk diskrétnosti byl i v této době užitečný, zejména v období protireformace a nastupujícího absolutismu, když již nešlo o prozrazení technických zkušeností, nýbrž spíše kacířských myšlenek a názorů. Ty byly církvemi i státem odmítány a utajování bylo tedy stejně nutné jako v dobách cechovních.

Potřeba a zvyk neprozrazování vnitřního duševního dění a života lóží přetrvává i v dnešní době a i nyní má své zdůvodnění, o němž budeme hovořit dále.

V čem spočívá zednářské tajemství

Zednářské rituály jsou popsány v literatuře, včetně insignií a dekorací, struktura jednotlivých obediencí vyplývá z ročenek, kde jsou uváděni dokonce i vedoucí úředníci lóží a zednářské odznaky je možno koupit například v Londýně nebo v Římě ve veřejných obchodech. Ve svých vnějších a organizačních formách není tedy zednářství společností tajnou. Americký badatel H. L. Haywood ve svém spise „Zednářství a římské katolictví“ (Freemasonry and Roman Catholicism) je charakterizuje jako „Společnost, která má tajemství, avšak není společností tajnou“. V díle „Více o zednářství“ prohlašuje týž názor: „Zednářství neskrývá svoji existenci: staví chrámy na nápadných místech… lóže a velkolóže zveřejňují svoji činnost v bulletinech a zprávách. Bratrstvo se učinilo známým a ukazuje se v nezkreslené formě již po 200 let v desetitisících knihách ve 40 až 50 jazycích“.

V zednářství jako instituci nenacházíme tedy nic, co by se dalo nazvat tajemstvím ve smyslu materiálním, tím méně pak tajemstvím vlastním celému tomuto hnutí. Naopak, když se jím zabýváme blíže, zjistíme, že místo nějakého velkého tajemství je zde pluralita navzájem se potírajících názorů a směrů. Přesto je zde něco kouzelného, co přitahuje pozornost a zájem dnešního člověka, jenž mnohdy dává přednost nepochopitelnému, nepostižitelnému před světem nezvratně jasných fakt, ovládaných a kontrolovaných rozumem. „Ratio je na odchodu“, nadepisuje svůj článek v německém zednářském magazínu Humanität pan Rolf Appel, jeden z vynikajících ideologů zednářství v Německu.

Ptáme-li se, co zednářství je, zní odpověď – pokračuje Appel – „že ten, kdo je umí definovat, mu nerozumí. Jen ten, kdo je zažil, mu rozumí, ale právě proto je nemůže definovat. Zednářství spojuje … sílu a tajuplný svět pocitů. Svými rituály, které udávají tón lóžovým pracem, je zednářství v souladu s trendem doby, má budoucnost, budoucnost pro toho, kdo hledá smysl života.“

Rolf Appel vystihl jádro problému: tajemství v zednářství existuje, ne však v jeho zevní formě jakožto organizační struktuře, nýbrž v duchovní sféře zednáře-jednotlivce a skupin zednářů mezi sebou duchovně spřízněných. Svojí podstatou je zednářství školou zasvěcení a iniciace, je záležitostí především nejintimnější sféry nitra člověka. Na cestě k pochopení smyslu života není zednářství zvěstovatelem věčných pravd, nýbrž pouze skromným ukazatelem cesty pro hledající. Jít po té cestě však musí každý sám a u každého je tato cesta poněkud jiná. To duchovní know how si může a musí každý zpracovat prostřednictvím prizmatu své osobnosti, zde se ponechává každému plná svoboda. Proto je zednářství odjakživa zváno svobodným. Tak se stává zednářství tím přirozeným náboženstvím, přijatelným pro všechny lidi, tak jak o něm hovoří Staré Povinnosti, The Old Charges.

To platí jak pro stupně tzv. modré, základní, tak i pro stupně vyšší, pro „červený“, t.j. skotský ritus nebo kterýkoli jiný systém vyšších stupňů. Renzo Canova, někdejší italský Velmistr a Velký Komtur obedience Piazza del Gesù – Palazzo Vitelleschi, charakterizuje skotský ritus v zednářské revui Officinae takto: „Skotský ritus představuje opětné uvedení v platnost základních zásad postupného zasvěcení, známých ve všech kulturách, … umožňuje, abychom kontemplací, nazíráním tajemství, učinili ze sebe samých jedno velké mystérium, abychom se jakožto zasvěcení stali zdroji, nositeli Pravdy“.

Transformace, zduchovnění, o němž hovoří Canova, je úkol celoživotní, a proto i skladba Skotského ritu až do nejvyšších stupňů je rozložena na desetiletí.

Zednářské tajemství se též hledává v zednářství hermetickém, esoterickém. Vzniklo především ve Francii v 18. st. a vychází z myšlenky duchovní transformace člověka jakožto vyšší obdoby transmutace kovů. Tam vznikl „rite hermetique“, založený Benediktem Antoine-Josephem Pernettym, Řád vyvolených kněží Martineze de Pasqually a další obdobné útvary se vytvořily v Anglii a v Německu. Dodnes dosti silný je řád s egyptskou iniciační tradicí Memphis-Misraim. Stuttgartský zednář Johann Baptist Krebs, píšící pod pseudonymem Kerning, vytvořil a popsal – ze zdrojů, které se asi nikdy nepodaří objasnit – soustavu písmenových a slovních cvičení. Jeho „Listy o Královském umění“ byly více než 80 let po jeho smrti přeloženy a vydávány v Praze roku 1936 pro Národní Velkou Lóži Československou v počtu 30 exemplářů. Cvičení vizualizace písmen a slov v celém těle cvičícího rozděleném na sedm oddílů, má vést k mystickému vývoji, jenž vyúsťuje v duchovním znovuzrození.

V Čechách se stalo toto učení známým i v kruzích nezednářských zásluhou Otakara Grieseho, zakladatele Svobodné školy věd hermetických, který ve svém časopise Isis, ročník 1922, podává návod na provádění cvičení. Karel Weinfurter je začlenil do svého systému mystických cvičení ve 2. díle Ohnivého keře, avšak ve formě silně pozměněné. Pokračovatelem Kerninga v Německu byli Gottfried Büchner a dále Karl Kolb, jehož kniha Znovuzrození (Wiedergeburt) je dodnes známa pod názvem Buchstabenbuch (Kniha písmen).

Podobného zaměření je práce Rudolfa von Sebottendorfa „Prakse starého tureckého zednářství“, která vyšla v překladu Bohumila Hradečného v Praze 1925. Vychází z východisek islámských, ukazuje, že v Bibli křesťanů i v Bhagavadgítě Indů je obsažena obdobná nauka.

Podstata zednářského tajemství leží kdesi hlouběji než v ritu, ke kterému ten který zednář přináleží. I ritus méně hermeticky a duchovně zaměřený vede k prohloubení vnitřního života člověka, je-li plně prožíván. Leží v samotném centru osobnosti člověka, v jeho nejintimnější sféře, a rituál a symbolika jsou pouze nástroji a ukazateli cesty.

Zednář pracuje na hrubém kameni, otesává a opracovává je do formy dokonalé krychle, tedy jinými slovy řečeno, uvědomuje si své záporné vlastnosti a pracuje na svém zdokonalení a zušlechtění. Zednář kráčí z temnoty ke světlu, tedy usiluje o proniknutí do podstaty sama sebe a do podstaty všeho jsoucna. Jeho cílem je znovuzrození v duchu, tak jak symbolicky učí legenda o Hiramovi, silou Slova, božské jiskry dřímající v jeho nitru. Toto vše je obsaženo náznakově v každém zednářském rituálu, a tyto složky vždy opakujících se obřadů nabádají k soustavné práci na sobě samém.

Poznatky a zážitky, jež z této kontemplativně zaměřené činnosti plynou, jsou ryze osobní, svým obsahem mnohdy nesdělitelné a vztahují se k vlastnímu duchovnímu vývoji každého poutníka na cestě.

Toto samovědění, jak to nazývá Kerning, je skutečným jádrem zednářského tajemství a současně odměnou za úsilí, které hledající musí vynaložit na své cestě z temnoty ke světlu. Tyto poznatky, když se je pokoušíme uvést do forem nedokonalé lidské řeči, ztrácejí více či méně svůj pravý obsah. Proto platí, že se o nich hovoří, když vůbec, pouze v nejmenším možném rozsahu a s osobami, které jsou toho hodny.

Tím je zednářské tajemství ve své podstatě tajemstvím v pravém slova smyslu, tajemstvím nesdělitelným.

Postup zednářského zasvěcování a práce na sobě je pozvolný a děje se ve stupních a zasvěcovaný má být ochráněn před nárazem poznání, na něž není připraven. Proto jsou i v obřadech zavedena znamení a průchozí hesla, aby chránila nepřipraveného.

Cílem zednářské práce, a tedy i obsahem zednářského tajemství, není tedy pouze seznámit se s tajnými hesly, hmaty a slovy, účastnit se obřadů a skládat slavnostní přísahy.

Zednářství je více něž společenská organizace, jež poskytuje bratrskou pomoc svým členům a profánním osobám. Je to životní styl svého druhu a klade si za cíl přinést duchovní prospěch zednářům i nezednářům, celému lidstvu. Zednářství je jednou z cest, které vedou člověka k Bohu.