Motto: Co je Svobodné zednářství?

Duch přírody a duch Boží … je věčným Tvůrcem. Jeho Slovo odhaluje nám nauku pravdy a moudrosti, ze které staří národové čerpali, povznesli se nad pomíjejícnost a poznali věčnost již zde.

Pozitivní pravda je dosažitelná pouze sebepoznáním a nejužším stykem s naší duchovní podstatou. Probouzeti v nás duchovní sílu, poznati oko, které vidí ve mně, to jsou plody sebepoznání …

Vlastní a poslední účel zednářství je poznání Prorockého Slova, které všichni lidé nosí v sobě.

Jan Křtitel Kerning (Johann Baptist Krebs)
německý zednář a duchovní učitel
zemřel ve Stutgartu r. 1851

Definovat Svobodné Zednářství je úkol velmi obtížný, neboť se jedná o kulturní fenomén, který nemá sobě rovného v dějinách naší vzdělanosti. Nejedná se o jednotnou, organizačně semknutou instituci, jak by se mohlo na první pohled zdát, je to spíše ideový proud, který má mnoho forem a který prochází duchovním životem západní civilizace od konce středověku. Má však své kořeny ve vzdálené minulosti, podléhá proměnám v jednotlivých dějinných obdobích a oblastech. Jeho vývojová linie je tak rozvrstvena, že je téměř nemožné svobodné zednářství v několika slovech výstižně definovat.

Zednářství není ani náboženská či filozofická komunita s pevně stanovenou věroukou, není ani charitativní organizací – i když se takovou činností rovněž zabývá, není ani společenstvím osob usilujících o změnu společenského řádu k prospěchu člověka, i když se na takových aktivitách jeho členové výrazně podíleli.

Jedna z československých vrcholných zednářských institucí definovala je jako ideové společenství vybudované na ideálu humanity, které vytvořilo vlastní symboliku a rituální strukturu a které prokazatelně vzniklo navázáním na tradice stavebních a kamenických hutí a po stránce ideové je pokračováním vývojové linie kultových společenstev a mysterijních svazů, sahajících až do dávného starověku.

Angličané, kteří se pokládají za zakladatele svobodného zednářství v jeho moderní formě, je označují za soustavu svého druhu, založenou na mravnosti, která je zahalena do roucha alegorií a zprostředkuje poznání skrze symboly. Učí dobročinnosti, úctě ke svazkům pokrevním a k poutům přátelství. Francouzi, kteří naopak zdůrazňují aspekty společensko – politické, hovoří o univerzálním hnutí, které spočívá na duchu solidarity a řídí se požadavky svobody, rovnosti a bratrství a má za cíl morální zdokonalení lidstva. Svým členům ukládá povinnost vzájemné podpory i s nasazením vlastního života.

Všechny tyto pokusy definovat zednářství pomíjejí nebo příliš málo zdůrazňují iniciační povahu zednářství a všech jeho institucí, pokud ovšem pracují rituálně. Třeba podotknout, že útvary, které nepracují rituálně, přestávají být zednářské v pravém slova smyslu a stávají se osvětovými či filozofujícími kroužky. Zednářství je v tomto pojetí tedy společností zasvěcovací, která svým rituálem a jeho prožíváním, jakož i kontemplací symbolu, vede člověka ke zjemnění a povznesení individuálního duchovního života a nazírání. Tato subjektivní spirituální složka je zastoupena v praxi lóží a organizací v různých zemích a směrech v rozličné míře. V každém případě však symbolika a rituál působí vždy, a proto je možno pokládat za iniciační společnosti i takové, které se za ně samy nepokládají. Vnímání symbolů, provádění a prožívání rituálů a pěstování bratrských vztahů mezi členy lóží a celého bratrstva jsou charakteristickými znaky zednářství na celém světě a jsou neodmyslitelnou součástí skutečné zednářské praxe.

Souhrně možno říci, že jde o celosvětové hnutí, usilující o mravní povznesení člověka, které používá k tomuto cíli zasvěcovací rituál, symboliku a alegorií.

Východiska svobodného zednářství v jeho dnešní formě nacházíme v dějinách stavebních hutí středověku, které byly vyňaty pro vysoké uznání, jehož požívaly, z jurisdikce místních vrchností a lenních pánů měst. Tyto stavební hutě, korporace stavitelů chrámů, kameníků a stavebních řemeslníků, byly pokračováním římských „collegia fabrorum“, řemeslnických bratrstev, která přežila úpadek po rozpadu říše římské, zejména zásluhou stavební činnosti benediktinského a templářského řádu i mistrů – stavitelů z oblasti jezera Coma v severní Itálii, zvaných Magistri Comacini (není jednoznačně prokázáno). Stavební hutě se řídily vlastními statuty, měly vlastní právo a obyčeje. Vyvinuly se ze stavebních bratrstev klášterních v útvary světské, které měly sídlo v místech velkých církevních staveb, na nichž jejich členové pracovali po celé generace. Pracovníci hutí se navzájem navštěvovali a tak se vyvinula v Evropě první nadnárodní svobodná laická struktura pozdního středověku. Nejstarší statuty jsou doloženy ze Strassburku z roku 1459. Tyto korporace byly v tehdejší Evropě svým způsobem skutečně svobodné a byly oázami svobodného myšlení v době, kdy si církevní instituce přisvojovaly výlučné právo na utváření duchovního života člověka.

Označení „svobodný zednář“, překlad anglického označení „free mason“ (francouzsky maçon), bývá v odborné literatuře vysvětlováno zcela jinak než ve smyslu osobní a náboženské svobody. Jako „free mason“ byl v Anglii označován takový člen hutě, který byl oprávněn opracovávat „svobodný kámen“ nebo „free stone“, což znamenalo kámen vyšší jakosti, kámen jemnozrnný. Toto označení nemělo tedy žádný vztah k osobnímu statutu pracovníka. Slovo mason mělo širší význam než má dnes, znamenalo jak zedníka, tak kameníka v oblasti anglického i francouzského jazyka, zatímco němčina odlišovala vždy kameníky (Steinmetz) od zedníků (Maurer), i když byly členy téže hutě. V latinských dokumentech se objevuje označení řeckého původu „latomus“ nebo též „lapicida“. Stavitelské korporace se nazývaly v německé oblasti stavební hutě, v anglické gildy nebo corporations, tedy spíše bratrstva, ve Francii vznikla nezávisle na nich vývojová linie bratrstev tovaryšských „compagnones“, v našich zemích se používalo rovněž názvu bratrstva; připomeňme si historicky doložené bratrstvo obruče z doby Václava IV., působící na Novém Městě pražském.

Tyto instituce měly řadu společných rysů, ač se vyvíjely nezávisle. Nositelé technických vědomostí byli vázáni slavnostními přísahami k přísné mlčenlivosti pod přísnými tresty pro případ prozrazení. Vědomosti byly sdělovány pouze následovníkům pečlivě vybraným, a to ústně. Je příznačné, že se ze středověku nezachovaly téměř žádné stavební plány. Činnosti korporací měla vedle výrobní stránky i dimenzi duchovní, jejíž tajemství bylo střeženo snad i přísněji než vědění technické, neboť se pohybovalo přinejmenším na samém okraji kacířství. Tato duchovní dimenze byla dána přístupem umělce v období gotiky k uměleckému dílu: byl výrazem zbožnosti a práce na něm, ať již to byl obraz či katedrála, byla modlitbou či kontemplací. Mistři hutí nebyli pouze techniky, ale v jisté míře duchovními učiteli pracovníků. Úzké mezilidské vztahy vyjadřované oslovením „bratře“ byly výrazem úcty jedněch k druhým.

V oblasti islámu byli v obdobných společenstvech, zvaných Taríky (arabsky طريقة – „cesta, metoda“), vedoucí hutí či lóží nazýváni šejky a jejich členové se rovněž mezi sebou oslovovali „bratře“. Poznání technické i spirituální těchto islámských esoteriků přecházelo do Evropy prostřednictvím křesťanských rytířských řádů. V současných islámských zemích existují tyto organizace dosud, sunitského i šíitského zaměření.