Zednářství smíšené se ve své dnešní formě datuje od 80. let minulého století, jeho historické počátky jsou však o století starší.

Již před francouzskou revolucí, v rámci Cagliostrova egyptského ritu, vznikly smíšené lóže, kdy ženy požívaly týchž práv jako muži. Jejich mateřskou lóží byla „La Sagesse Triomphante“ (Triumfující moudrost). Její zakladatelé zastávali názor, že do mystérií starověku byli zasvěcováni jak muži tak ženy a není tudíž důvod, aby se to nedělo i v současné době. Do této lóže byla zasvěcena i princezna de Lamballe, dvorní dáma Marie Antoinetty, jako čestná mistryně. Rovněž tato lóže a další jí podobné, stejně tak jako lóže adoptivní, přestala pracovat v důsledku revolučních událostí. Myšlenka smíšeného zednářství ožila opět ve Francii, o století později, kdy lóže „Les libres penseurs“ (Svobodní myslitelé) v Du Pecq nedaleko Paříže se rozhodli dne 14.1.1882 zasvětit spisovatelku a zastánkyni práv žen Marii Deraismes, jako první ženu, vědomě do zednářství iniciovanou. Pokusy žen dát se zasvětit byly činěny již dříve, v přestrojení za muže, zde však šlo o akt proklamující rovnoprávnost žen zcela veřejně. Zasvěcující lóže si sama zřejmě nebyla vědoma dosahu tohoto činu. Negativní akce ze strany zednářského světa způsobily rozkol v jejich řadách a lóže se rozpadla. Hlavním zastáncem Marie Desraismes byl Dr. Georges Martin, který se po následujících deset let snažíl o uznání, regularizaci tohoto zasvěcení, avšak bezvýsledně. Martin proto pomohl založit novou zednářskou smíšenou lóži a samostatnou obedienci pod názvem „La Grande Loge Symbolique Écossaise le Droit Humain“ (Velkou symbolickou lóži skotskou Lidské právo) jako nezávislou smíšenou mezinárodní organizaci se sídlem v Paříži, a to 4. dubna 1893. Stoličním mistrem byla zvolena Marie Desraismes, která pak krátce na to dne 6. února 1894 zemřela. Aby nová velkolóže měla oprávnění pracovat ve vyšších stupních skotského ritu, byla r. 1898 rekonstituována a byl založen „L’Ordre maçonnique mixte international le Droit humain“ (Smíšený mezinárodní zednářský řád Lidské právo), který měl vlastní Nejvyšší Radu. Časem došlo k rozporům mezi Nejvyšší Radou, vedenou Martinem, a shromážděním zástupců lóží (konventem), které vedly k dočasnému odštěpení Velké smíšené lóže symbolické v letech 1914 až 1920, kdy se obě obedience opět sjednotily a byla vytvořena struktura 17 národních federací a jurisdikcí, včetně federace francouzské, které jsou autonomní a vysílají své delegáty do Nejvyšší Rady řádu. Tím se zmírnily třecí plochy mezi centralismem Nejvyšší Rady a odstředivými tendencemi národních jurisdikcí a federací. Řád se nadále rozvíjel, nyní má přes 20 federací a jurisdikcí a řadu jednotlivě pracujících lóží.

Po druhé světovéválce se oddělily některé lóže v Německu, Rakousku a Švédsku a vytvořily vlastní národní obedience zcela nezávislé, nesoucí název Orden Humanitas nebo Ius Humanum. Ve Španělsku pracuje nezávislá lóže Osiris y Isis v Barceloně, v Itálii je silná obedience Gran Loggia d’Italia.

Vztahy mezi Droit Humain a mužskými obediencemi jsou různé. Zednářství zaměření proanglického jakýkoli kontakt odmítá, zatímco Velký Orient francouzský navázal a udržuje vztahy přátelské a bratrské, na základě výměny garancí o přátelství a dohody o právu vzájemných návštěv.

Droit Humain je nejsilnější obediencí smíšeného zednářství a přispěl značnou měrou ke snahám o zrovnoprávnění ženy v zednářství a ve společnosti vůbec.

Zastánci smíšeného ritu vycházejí ze stanoviska, že rituál neobsahuje nic, co by bylo pro ženu nepřijatelné. Idea, že lóže představuje kosmos v malém a sama představa Velkého Stavitele Všehomíra je universální a nečiní rozdíl mezi mužem a ženou. Naopak, harmonické a rovnoměrné spolupůsobení mužského a ženského elementu, jež se vzájemně doplňují, dává lóži kvalitativně vyšší energetický náboj, jaký pouze mužské nebo pouze ženské lóže nemají. Vyloučení žen podle Andersonových Konstitucí je podle toho názoru především produktem doby, kdy vznikly. V dnešní době proklamující lidská práva je přežitkem a odrazem anglosaského pojetí mužských klubů. Vylučováním žen i v dnešní době by se stalo, podle tohoto pojetí, toto hnutí zastaralým a zpátečnickým. Je třeba zdůraznit, že smíšený ritus, na rozdíl od adoptivního a čistě ženského, klade důraz na součinnost obou prvků, ženského i mužského, v lóžové práci, a to pokud možno v rovnovážném poměru. Ve východní filozofii je tato zásada vyjádřena vyrovnanými protiklady Jang a Jin, v zednářské symbolice sluncem a měsícem. Zrovnoprávnění žen v iniciačních společnostech lze pokládat za jakousi splátku toho, co západní civilizace po staletí ovlivňovaná misogynními (nenávist vůči ženám) zásadami církví, ženám dluží. Zejména ve spirituálně zaměřených společnostech má žena své místo pro své silnější intuitivní založení, a tím vyrovnává racionální myšlení muže a uvádí obojí do stavu rovnováhy.

Odpůrci smíšeného ritu naopak poukazují na to, že instituce již svou povahou a vznikem jako stavební korporace je záležitostí výlučně mužskou, a že tedy i její symbolika, kamenické a zednické nástroje jsou určeny pouze mužům a jako symboly pouze ovlivňují psychu muže a nikoli ženy. Ženám odpovídá pouze symbolika odpovídající práci ženy – v tomto smyslu byly, vcelku neúspěšně, činěny pokusy, např. v Holandsku, vytvořit ženská společenství se symbolikou vřetene, kolovratu apod. Další námitkou, a jistě podstatnou, je zkušenost, že společná práce obou pohlaví v jedné skupině může dát podnět ke vzniku citových vztahů a emotivních konfliktů, jež by mohly vést k rozkolu i narušení rodin členů, jež se podle zednářských zásad těší obzvláštní ochraně. Je nepochybné, že podobné případy ve smíšeném zednářství nastaly.

Pro mužské lóže mluví i řada praktických důvodů. Podle zkušenosti většina zájemců je z řad mužů a mužské obedience jsou přitažlivější již svým exteriérem, jsou početnější, disponují lóžovými domy a místnostmi, jež jsou lépe vybaveny a požívají větší prestiže. Lóže smíšené jsou prohlašovány za neregulérní, vstup do nich bývá snazší a mnozí jejich členové se jimi stali proto, že pro ně bylo obtížné přijetí do lóže mužské. Z těchto důvodů též počet mužů stoupá pomaleji, než počet žen a naopak se množí případy, že přijímané ženy jsou manželkami členů zednářství mužského. Lóže smíšené tím přejímají funkci lóží adoptivních, jak ji známe z minulosti.

Proti činnosti žen ve smíšených lóžích jsou i námitky rázu psychologického. Rituál může ovlivnit duševní život ženy a činiti z ní postupně mužatku, neboť je vytvořen pro muže a pracuje s nástroji určenými pro muže. K tomu třeba říci, že tyto námitky vycházejí z obediencí esotericky zaměřených, které chápou funkci nástrojů jako předmětů ladících, předmětů meditace tak, jak je například pojímá Herbert Frische v knize Vyšší bdělost nebo Kerning v díle Misionáři. Pokud ukázaly praktické zkušenosti smíšených lóží, ve kterých byly převážně ženy, nenastaly žádné z obávaných psychických posunů.

V současné době ženy vykonávají převážně většinou povolání a jejich rovnoprávnost je zaručována Chartou lidských práv. Proto tyto námitky a jim podobné ztrácejí na oprávněnosti, ale přesto silně přežívají v myslích mužské části lidstva. Jenom tím si vysvětlujeme, že i nadále převážná většina členů, zejména v anglosasky zaměřené oblasti, se k ženám v zednářství staví skepticky. Vývoj v příštích generacích ukáže, zda tento konzervatismus nevyvolá existenční krizi tohoto hnutí či zda zvítězí liberální směr, který ostatně odpovídá jeho základní zásadě, zásadě tolerance.

Otázka žen je jedním z nevyřešených problémů moderního zednářství a tato instituce se s ním bude muset vyrovnat v duchu doby, v níž žijeme.