Připusťme, že nositeli tradice jsou lidé „dříve narození“. K takovým patřil i bratr Karel Hnyk, spolužák Františka Hrubína, narozený roku 1911. „Karlíček“, jak jsme mu říkali, byl členem pražské lóže Dobrovský a navzdory svému vysokému věku a dojíždění z Turnova se aktivně na činnosti této lóže podílel. Příznačné je, že tento „patriarchálně moudrý stařec“ a citlivý výtvarník nás po mnohaletém členství v řádu předešel do Věčného Orientu v učňovské zástěře.

Ve svých zápiscích, které byly vydány u příležitosti jeho úmrtí, Karel Hnyk píše: „Když včela letí ke květině, poslouchá při tom určité, docela přesné příkazy. Respektuje tak zákonitosti, které platí i pro nás, ale my je svou zaslepeností a nadutostí odmítáme. Tak bouráme věčný řád přírody, ustanovený Stvořitelem. Přírodní národy se chovají v tomto směru rozumněji, i když třeba v našem pohledu nesmyslně křepčí kolem ohně. Je to však jejich zdravá emoce, jako známý tanec včel na česně. Tam se sjednocují ve správném postupu svých akcí, a také děkují svému bohu za dobré věci, které dostávají.“

Máloco je dnes člověku, zvláště mladému, tak málo příjemného, jako vize Čapkova „Života hmyzu“, která uráží jeho zjitřenou touhu po individualitě – arci individualitě pečlivě manipulované. Zapomenuty jsou studie Henriho Bergsona o roli instinktu. Co však s motivem úlu, který se tak často objevuje v zednářské symbolice, a s kterým si většinou rady nevíme?

Přirovnáme-li zednářský chrám k úlu, dostáváme se k definici rituálu, jak ji podává René Guénon: „Rituál původně označuje to, co je uskutečněno ve shodě s řádem“. Rituál může být také definován jako sled gest odpovídajících základním potřebám, gest, která musí být vykonána podle určité eurytmie. Samo gesto (posunek), existuje současně se životem

a je o mnoho miliónů let starší, než slovo, které je jeho pozdější lokalitou, modalizovanou v ústech. Pravěký člověk se nejdříve vyjadřoval gesty, která se pro jeho známé stala znaky, protože tento pračlověk nebyl sám. Jeho individualita byla mezi lidmi, kteří ho znali, známa, bratři z jeho kmene tato gesta okamžitě chápali. A musela v nich vzbuzovat emoce stejné povahy, neboť člověk opravdu chápe jen to, co může sám opakovat. Sémiologie gesta by nám tedy mohla poskytnout definici posvátného obřadu a ritu, který je pouze opakováním po předcích zděděného gesta.

Každé gesto, každý pohyb, které jsou na začátku arytmické, se opakováním stávají rytmickými. Rytmus podmiňuje kontinuitu nezbytnou pro každý čin, pro jeho pozdější transformaci, pro jeho rozšíření v psychických a duševních oblastech bytí. Rytmus jedince určuje jeho podobu – je to invariace v proměnlivosti, „prožívaná periodicita“. Rytmy, které tvoří číselně vyjádřitelnou osnovu celé přírody, od její nejdůvěrněji známé substance až po její nejvzdálenější hranice, včleňovaly člověka do oné kosmické harmonie, kterou byl stále více schopen cítit a které byl s to porozumět.

Naše gesta neprozrazují jen základní pocity, jsou nositeli obecnějších a podstatnějších představ. Vyznačují hranice jakéhosi fyzického vyměřování a kladou mezníky naší výrazové schopnosti tím, že kolem nás stanovují přísný rámec tří směrů prostoru, v němž se učíme situovat naši vlastní osobu. Ostatně tyto směry máme zapsané v sobě, jsou vtěleny do polokruhovitých kanálků našeho vnitřního ucha, spojených se statocystou řídící naši fyzickou a mentální rovnováhu. Tento kosmický otisk nás proměňuje v platónský mikrokosmos.

Naše poznání světa bylo původně manuální a pěší, a teprve potom vizuální. Tím, že si člověk uvědomil směr svého pohledu, dosah a účinnost svých pohybů, vytvořil slovník aktivních představ, který přirozeně použil pro svoji prvotní geometrii. „Téměř veškeré naše činnosti, jednoduché i složité“, říká Simone Weilová, „jsou aplikacemi geometrických pojmů. Svět, v němž žijeme, je předivem geometrických vztahů a geometrické nutnosti jsme podřízeni jakožto stvoření uzavřená v čase a prostoru…“.

Tato geometrie, původně sloužící vyměřování země, zasahovala do stavby a orientování budov díky nebeskému kružidlu a pozemskému úhelníku, mezi nimiž spatřuje své symbolické místo zednářský Mistr. Původně lidé stavěli své stavby ze dřeva – také úl je koneckonců dřevěný. Když dřevo nahradil kámen, podoba, funkce a symbolika všech částí konstrukce zůstaly stejné. Nahrazování živého dřeva mrtvým kamenem odpovídalo jakési cyklické krystalizaci, analogické usazování kočovníků. Došlo k přenesení prvotních svatyň z vrcholků do nitra jeskyň. Hrubé kameny, tyto kosti Matky Země, vytržené ze svého telurického poklidu, mohly být polidštěny umným opracováním do podoby „čistých kamenů“, hodných toho, aby byly použity na stavbu chrámů. Řemeslníka můžeme posuzovat podle jeho pohybů, protože nástroj, který používá, jen prodlužuje úsilí jeho mozku a ruky. Člověk pracuje vždy dobře, když se k práci postaví přesně tak, jak práce vyžaduje. Správný postoj je nutný jak pro fyzicky namáhavou práci, tak pro práci rituální. Naše práce, jak víme, je prací rituální. Symbolicky provádíme práce, které operativní zednáři prováděli ve stavebních hutích a dílnách s nástroji skutečnými a v materiálu přírodním. Naše nástroje jsou symbolické a naší prací je rituál, který tvoří gesto, rytmus a posvátná geometrie.

V raném starověku nebyl rozdíl mezi profánním (opak sakrálního) gestem a posvátným (sakrálním) rituálem, protože profánní oblast neexistovala. Jakékoli každodenní zaměstnání bylo rituální. Rituály umožňovaly sjednocovat vůle, řídit konání, harmonizovat duše a docílit všeobecné rovnováhy jak fyzických, tak společenských sil. Tato kolektivní harmonizace byla aplikací zákona subtilních korespondencí, který spojuje jednotlivé roviny lidské bytosti. Nejsem si jist, zda se lidé a včely v tomto směru od sebe tolik liší: u lidí i u včel, ačkoli na různé úrovni, rituál slouží k sjednocení s řádem přírody. Včely se zatím netváří tak, že přírodu ovládly, a trpělivě provádějí své rituály, při kterých „se sjednocují ve správném postupu svých akcí, a také děkují svému bohu za dobré věci, které dostávají“.

Luboš Antonín